Dnešní vstávání nebylo špatné, a cesta do práce taky celkem ušla. Moc lidí mě nenaštvalo. Kupodivu jsem jim ani dneska nevěnoval moc pozornosti, což je u mě dost divné. Nevím, co mě změnilo, nad ničím jsem nepřemýšlel, v mozku jsem měl vygumováno. Avšak té věci jsem možná i vděčný. Ale jenom možná. Nejsem si jistý, zda-li se mi chce měnit tu špatnou a odtažitou náladu, nechci být milý k lidem, kteří se chovají otřesně. Nechci patřit do té skupinky lidí, kteří byli zrazeni někým, komu důvěřovali. Chci být ten, který má tvrdý pohled, který všem naznačí „nic na mě nezkoušej nebo si mě nepřej". Chci mít jistotu, že lidi za mnou nebudou mít tendenci stále chodit a pokoušet se mě k něčemu překecat. To je to, co na mě má Erwin rád, ví, že se nenechám jen tak k něčemu zlákat. 
   Jediné osoby, kterých jsem se nezbavil a nevyděsil není moc. Jak jsem již zmiňoval předtím, tak se jedná o Erwina. Avšak se s ním bavím pouze v práci, jinak mi leze na nervy a on, jak se zdá, o nějaké navázání kontaktu mimo práci taky nestojí.
   Další je určitě Hanji, která to nemá v hlavě v pořádku. Nevím, co si myslí, ale jí ani urážkami neurazím. A když se mi to náhodou povede, tak je do pár minut zase zpátky. Nehorázně mě otravuje a já ji začínám víc a víc nenávidět. Ale co se týče práce, tak je velice spolehlivá, takže to beru tak, že s ní musím v té práci vydržet.
   Petra se mě taky překvapivě drží, ačkoliv se na mě kouká jiným způsobem. Pozoruje mě zpovzálí. není to příjemné, ale nic si z toho nedělám. Nevím, proč to dělá a otravuje mě to, ale dá se to přehlížet, takže to moc neřeším. Každopádně taky ode mě neutíká.
   A pak je tu Eren. Ten skrček, který mi neustále leze na nervy. Ale ne jako Hanji. Trochu jinak. Nerad to přiznávám ale v té nenávisti je také trochu přátelství. V plno věcech mě opravdu rozčílí, ale v hloubi duše mě ne jednou dokázal rozesmát. Má svoje kouzlo.
   „Sakra Levi vzpamatuj se! Máš práci, ruce ti zase stojí místo toho, aby podepisovaly ty papíry. Ten skrček to na tobě všechno nechal a ty na něj myslíš v dobrém? Jako vážně? Asi nemá cenu se zmiňovat, že se poslední dobou chováš divně. Seš až moc měkký."
   Přiměji se dále pokračovat v práci. Moc času na to všechno nemám, když ten spratek dneska nepřišel. Pokaždé, když mám dobrou náladu, tak mi ji někdo musí zkazit. Dneska to nebyl výjimečně Erwin ani Hanji. Kdo by řekl, že mi zkazí náladu Eren, který nepřišel do práce? Měl bych být rád, ale ne, on musí být výjimka. 
   „Levi nejsi nemocný? Vypadáš dost nahněvaně, což není nenormální, ale spíš narážím na to, že nepracuješ. Vypadá to, jako by se ti v hlavě odehrávala 3. světová válka."
   Zmateně se podívám do dveří „Hanji! Co jsem ti říkal o tom klepání?" 
   „Ale já klepala." Zasměje se ustaraně.
   Opravdu? Je možné, že klepala? Hanji nikdy neklepe. To jsem opravdu přišel o tak podstatnou věc? Už to vidím v novinách: Hanji poprvé v historii zaklepala. „Není mi zrovna nejlíp." Potřebuji si odpočinout, to je dobrý nápad.
   „Běž domů, já to za vás vezmu."
   „Jo, díky." Nemám námitky, a proč taky, že? Dneska bych stejně nic neudělal. Myšlenky si jedou svou. Ale já vím, kdo je viníkem.
   Zvednu se ze židle, vezmu si věci a jdu ke dveřím.
   „Levi?"
   Neochotně se otočím a snažím se vnímat. „No?"
   Otočí se čelem ke mně, levou ruku dá v bok a nepříjemně se usměje „má s tou tvou nemocí něco společného Eren?"
   Vůbec se mi nelíbí, jak dala na tu nemoc důraz. Myslela to ironicky, to je mi jasné. Ale už vůbec se mi nelíbilo, jak k tomu přiřadila Erena. To to je opravdu tolik vidět? „Co by s ní měl mít společného?" zeptám se výhružným hlasem.
   Pokrčí rameny a zatváří se jako neviňátko „já nevím, jen mě to tak napadlo. Když ti dával oběd, tak jsem si myslela, že jste si k sobě blízko. Není tak složité si dát jedna a jedna dohromady."
   Dobře, už mě začíná znovu vytáčet. „To, že s ním musím pracovat a to, že se nabídl, že mi ten oběd dá ještě neznamená, že se s ním bavím."
   „Ty s ním možná ne, ale on s tebou ano. Nechci nic říkat, ale začíná mu to lámání tvé bariéry jít. Protože pokud mám teď celou tu dobu pravdu, tak je na dobré cestě. Jestli kvůli němu jsi dneska takhle divný, tak se dostal ze všech nejdál. Co mi je tak známo, tak sis nikdy nad někým nelámal hlavu."
   Dobře, teď je znovu otravná. „Jen tak pro tvojí informaci, těším se na to až skončí ty jejich zatracené prázdniny a on bude muset vypadnout. Budu tu konečně sám. Nebudu mít žádný blbý pocit, že mě někdo pozoruje. Nebudou mým kanclem padat žádné blbé otázky, jediné co tam budu slyšet bude ticho. Všechno bude, tak jak bylo dřív, jasné? Nejlepší by bylo, kdyby vypadl hned. Jediný důvod proč jsem dneska tak neklidný je to, že mě stihl dneska zase někdo naštvat. Banda malých děcek na které jsem narazil při cestě sem. Navíc jsem měl dnes ráno dost blbé vstávání. Tak buď tak hodná a už mě nech na pokoji!" S tímto jsem se rozloučil prásknutím dveřmi.