Naše výročí ještě nenastalo. Ale já se začínal vzhledem k jeho zhoršujícímu se stavu bát a tak jsem na základě zoufalství požádal Erena předčasně o ruku.

     „Ahoj Erene," vejdu do místnosti s úsměvným pozdravem jako vždy. Obdivuji Carlu, že zvládá být před Erenem tak silná, já se začínám sypat hned při pozdravu.
     Opět si sednu na jedno a to samé místo. Vezmu si Erenovu ruku, políbím ji a začnu promlouvat k tomu nehybnému tělu.
     „Erene, doktor mi opět řekl, že na tom vypadáš bídněji. Co si to o sobě myslíš, takhle nás ještě víc strachovat? Kruci Erene. Sám jsi řekl, že jsi mě nikdy neviděl brečet. Až pár minut před tvým spánkem. Otevři oči a uvidíš mě tak zničeného znova. To přeci chceš, ne? To mě chceš opravdu opustit? Ještě jsi neudělal tolik věcí, co jsi chtěl, ne? Chtěl jsi si adoptovat dítě, tak se probuď a budeme mít malých prcků kolik jen budeš chtít. Udělám pro tebe cokoliv, jen se prober. Prosím..." poslední slovo pouze zašeptám. Vzlykám už nějakou tu chvíli. Vlastně od samotného začátku. Prostěradlo na posteli je promáčené v bodě, kam dopadají slzy.
     „Poslyš Erene," vysoukám ze sebe sotva vzlyky ustanou „ještě jednu věc, kterou jsi považoval za důležitou v životě, jsem ti neslíbil. Chtěl jsi mít svatbu, ne? Taková zbytečná věc. Nikdy jsem nepochopil to tvoje brebentění o tom, že chceš nosit mé příjmení. Když jsem ale začal nad tím před pár měsíci přemýšlet, docházelo mi jak hřejivý pocit to je pomyslet na to, že mi budeš patřit ještě víc. Celou tu dobu jsem usilovně pracoval na dalším obřím překvapení, které mělo začít na naše výročí. Společně s Carlou jsme vymýšleli svatbu. Vím, že do výročí ještě nějaký čas je, ale pokud se probudíš, chci, aby tvůj pohled spatřil malý kroužek, omotaný na tvém prsteníčku." Vytáhnu z kapsy krabičku ze které vytáhnu zlatý prsten. Nasadím ho Erenovi na prst. „Doufám, že tvá odpověď je kladná a nedáš mi teď košem."