Jsme v půlce května a já opět přišel s velkolepým nápadem, co k výročí. Přestávám pochybovat o svých schopnostech romantika.

     „Už jsi řešil co dáš Erenovi k výročí?" zeptá se Carla. Jsme u nich na návštěvě a Eren se rozhodl hrát si s holkami, tak mám chvíli klid.
     „Nijak jsem to neřešil. Ačkoliv mě napadla jedna věc, proč?" zeptám se a usrknu si ze šálku čaje.
     „Já jsem věděla, že opět přicházíš s něčím velkolepým. Povídej, jsem zvědavá," poškádlí mě.
     „Nevím jestli to udělám. Ačkoliv bych chtěl. Ale nevím jestli nemám ještě počkat," okecávám to.
     „Neříkej mi že chceš..." nedořekne, místo toho ukáže na svůj zásnubní prstýnek. Eren se objevil u nás, tak nemohla mluvit.
     Přikývnu a podívám se kamkoliv jinam než na ni a Erena.
     „Co tu probíráte?" zeptá se Eren.
     „Nic zajímavého, jen jak jde život," prohodí Carla bez nucení.
     „Zvláštní, Levi většinou o takových věcech nemluví," zamyslí se.
     Otočím se na něj „Carla je speciální případ. A ty taky. Aspoň s někým se můžu o těchto věcech bavit ne?"
     „Však v pohodě, jenom mě to udivuje, že ti to nevadí tak jako tehdy."

     To je pravda. Eren samozřejmě o mně věděl vše. Hanji mi je oporou bez které bych nevydržel. Ale to samé platí i o Carle. Moc se s ní nesházím, ale když už tak to za to stojí. Často si voláme, párkrát za rok sejdeme. A mně to tak vyhovuje. Beru ji jako svou matku. Hanji jako svou nejlepší kámošku. A u Erena to je snad jasné.
     Carla mi řekla ať do toho rozhodně jdu. A tak jsem se rozhodl sehnat prsten, který byl zcela obyčejný. Zlatý. Bez ničeho, jen čistě zlatý kroužek. 
     Dobrá otázka by byla, proč jsem to dělal tak dopředu. Abych pověděl popravdě, sám nevím. Nejspíš abych měl dost času si to rozmyslet. Nebo jsem byl až moc nedočkavý. Každopádně tak či onak jsem si to nerozmyslel a držel se toho plánu.
     Ke konci července jsme se vrátili z měsíční dovolené. Byli jsme ve Španělsku. Proto jsme hodně chodili po tokyjských ulicích. Dost se nám po měsíci po Japonsku zastesklo.

     „Chceš ještě někam jít nebo už půjdeme domů?" zeptám se Erena.
     „Potřebuji ještě vidět západ Slunce. Z toho kopce v blízkém parku. Nebyl jsem tam ani nepamatuju a když jsme teď tak blízko..." horlivě vychrlí.
     Krátce se zasměji „jasně jasně, pochopil jsem. Dnes máme přeci jen od Chucky pokoj, když je u vašich."
     „Tak na co tu ještě čekáme?" zeptá se a užuž chce vstát.
     „Čekáme na to, až dojím večeři. Nemám potřebu jíst tak rychle jako ty. Nejsem totiž malé dítě," pokárám ho a on se nafoukne. „A nekoukej na mě tak," dodám.
     „No jo no jo..." poví s nafouklými tvářemi ale širokým úsměvem.

***

     „Doběhnu ještě pro kafe," ohlásí mi Eren před přechodem a užuž chce vyrazit.
     „Co tak náhle, že máš tolik času? Za chvíli začíná západ Slunce," pobaveně řeknu.
     „To stihnu. Park je za rohem. Počkej tam na mě, já tě doběhnu," odpoví a vystartuje k automatu. Já pobaveně vyčkám až se chodcům rozsvítí zelená barva.
     Těším se až ho požádám o ruku. Doufám, že bude souhlasit. Tak strašně moc mě změnil. Moje city k němu se nikdy nezmění, jak jsem o tom mohl někdy pochybovat? Když si vzpomenu na má chladná slova, která jsem proti němu tasil v práci. Když si vzpomenu na to, že jsem ho zachránil a vzal si ho k sobě dobrovolně domů. Řekl mu o sobě vše. Jak mě zachránil před vykrvácením. Vždy jsme tu jeden pro druhého. A to se nikdy nezmění.

     A taky že nezměnilo. Stále tu jsem já pro tebe a ty pro mě Erene. I když jsme každý v jiném světě, pořád jsme spolu, stačí tomu jenom věřit.

     Když se rozsvítí zelená, vydám se po přechodu. Zahleděn ve svých myšlenkách. S jemným úsměvem pohrávajícím na mých rtech.
     „LEVI!" uslyším své jméno a následnou ztrátu kontroly mých nohou. Padám. Nejspíš. Vše je tak rychlé.
     Sednu si s pekelnou bolestí hlavy. Chytím se za ni. Cítím jak mi stéká krev. Tak proto tolik třeští. Mhouřím oči na své okolí. Všichni šokovaně hledí za mě. Chvíli mi trvá než mi všechno dojde. Rychle se otočím za sebe. Spatřím něco, co jsem nechtěl nikdy vidět. Nákladní auto stojí. Za ním stopy po gumách. Před ním nehybně ležící tělo.
     „ERENE!" okamžitě se zvednu a přiběhnu k němu, kde těžce spadnu na zem. Jeho hlavu si vezmu do klína a chytím mu jednu ruku.
     „Zavolal jsem záchranku," oznámí mi jeden chlápek. Přikývl jsem, ale to bylo asi tak jediné na co jsem se zmohl.
     „Erene! ERENE! Prober se!" krvácí mu silně z hlavy. Určitě bude mít plno zlomenin. Dívám se na něj a dělá se mi zle, když ho takhle vidím.
     „Le-vi..." ucítím ruku na své tváři.
     Podívám se mu zpět do obličeje „Erene!"
     „Vidím tě poprvé plakat," poznamená a usměje se „nepla-kej. Místo toho se pro mě usměj."
     „Copak se můžu usmívat, když se děje tohle? Erene-"
     „Miluji tě Levi," jeho oči jsou plné něhy. A hlavně... Nebojí se o sebe, ale o mě. Chce abych byl v klidu? To není reálné.
     „Erene! Nech toho! Přežiješ, uvidíš. Strávíme spolu další rok. Až do stáří! Vydrž to. Neumírej," jsem zoufalý. Slza teče za slzou. Už je to doba, co jsem brečel.
     „Nikdy jsem tě neviděl tak zničeného. Usměj se, nemusíš být tak zdrcený, tak už to chodí, Levi," chce se mu plakat. Že mě opouští. Ale nechce to dopustit. Nechce aby mě ještě více zničil.
     „Erene!" přestává vnímat. Oči se mu začínají zavírat, ruka z mé tváře začíná padat „ERENE! Přežiješ! Potom si tě vezmu! Udělám co jen budeš chtít, tak prosím! Zůstaň tu se mnou!"
     „Budu nej-šťas-tnější můž na svě-tě," poté se jeho oči zavřeli, jeho tělo znehybnělo, jeho úsměv na rtech povolil... Jeho duše odešla do hlubokého spánku.