Už ho nebavilo dívat se, jak všichni kolem umírají. Nejdřív Marlene, potom Dorcas, bratři Bonesovi, bratři Prewettovi, Caradoc Dearborn, a spoustu dalších... Bylo jich moc.

A on se každým dnem bál o svůj život víc a víc. Bál se, že až tahle válka skončí - pokud vůbec -, on bude na straně poražených. Jejich počty se snižovaly, bylo jasné, že pokud se rychle něco nestane, vyhladí je úplně. Ale to Brumbál samozřejmě nedával najevo. Každý den je posílal na sebevražedné mise, jež se den ode dne stávaly nebezpečnějšími a nebezpečnějšími. Sledovali známé Smrtijedy, věšeli se jim na paty a každý jejich krok nahlašovali samozvanému vůdci jejich strany - Brumbálovi.

Jediný pocit, který dokázal cítit, byl strach. Obrovský strach. Strach o vlastní život, o to, zda někdy vyhrají. V tu chvíli si rozhodně nepřipadal jako Nebelvír, byť se snažil. Opravdu se snažil. Zaměstnával svou mysl prací pro Řád, ale ten červíček pochybností, který každým dnem rostl, tam pořád byl.

Připadal si strašně, když se rozhodl udělat to, co mělo navždy změnit jeho život. A taky že změnilo.