Trvalo téměř měsíc, než byl Peter schopný sejít se se svými přáteli, aspoň na večeři. Lily mu sice několikrát nabízela, ať u ní a Jamese přespí, on ji však vždy odmítl. Siriusovi pokusy o to ho vystěhovat také zůstávaly bez odezvy a všichni se začali smiřovat s tím, že Peterovi nijak nepomohou.

Trvalo dalších několik týdnů, než se Peter konečně ukázal na jedné ze schůzí Řádu, které pro něj ale neznamenali tolik, jako dřív. Bral to jako takovou formalitu, nutnost. Zdaleka ho boj proti zlu nenaplňoval tak moc, jako dřív.

„Ale, pan Pettigrew! Řekněte, jak se vám daří?" Lily, sedící pár židlí od Petera, v duchu zaklela. To nemá Brumbál trochu taktu? Ten ale zjevně nezaznamenal, že by řekl něco nevhodného, protože se stále vlídně usmíval a čekal na odpověď.

„Naprosto pod psa," zabručel naštvaně Peter. Nikdo se mu nedivil. I po několika měsících byla Marlenina smrt stále čerstvá událost a Brumbál úplně zbytečně ťal do živého.

„Ach ano, omlouvám se," přikývl s více nebo méně falešným smutkem v očích Brumbál a začal mluvit o dalších plánech a postupech Řádu.

A ten den se v Peterovi usídlila malá larvička pochybností. Pochybností nad tím, jestli je Řád ta strana, která bude na konci války stát na té vítězné straně barikády. Nedivte se - každý někdy pochyboval, jestli je to, co dělá správné.