kapitola 17. | ve víru vítání
Ozvalo se hlasité prásk! a na ulici v Godrikově dole, která zela prázdnotou i když už bylo něco kolem půl desáté dopoledne, se zhmotnila obtloustlá postava asi dvacetiletého mužíka, který vypadal, jakoby se právě probudil. Ostatně, byla to pravda.
Pruhované tričko, po spánku ještě pomačkané, měl nedbale zastrčené v tenkých pyžamových kalhotách. I přesto, že slunce vylezlo na obzor a obloha byla bez jediného mráčku, takhle koncem října už nebylo tak silné a Peterovi naskočila husí kůže, když do něj udeřil poryv větru, přesto, že nebyl nijak silný a ani studený.
Peter se rozhlédl kolem sebe a rychle se vydal k jednomu z rodinných domků, který se nijak nelišil od ostatních. Brzy ale zmizí a nahradí ho jen pár stromů a vysoká tráva.
Zaklepal na dveře a vzápětí se v kukátku objevilo smaragdově zelené oko. Přišlo mu, že zaslechl úlevné povzdechnutí, ale než nad tím začal přemýšlet, Lily ho tiskla v objetí a její husté zrzavé vlasy ho lechtaly na tváři.
„Jsi v pořádku?" zeptala se Lily a on jen přikývl, protože byl zabraný do studování Lilyina obličeje. Vypadalo to, že je pohublejší. Ano, rozhodně byla hubenější. Pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy, ale v očích jí pořád svítila ta trošička naděje. Přesto, i na ní si válka vybrala svou daň. Na všech.
„Vždyť jsi ještě v pyžamu!" vykřikla, když si ho změřila od hlavy k patě a zjistila, že Peter se v tenkém pyžamu klepe zimou.
Pokrčil rameny. „Psala jsi, tak jsem dorazil co nejrychleji."
„To je dobře. Ale pojď už, nebo nastydneš," řekla a hnala ho s úsměvem do útrob domu.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro