„Červíčku," ozvalo se vedle něj chladně a Peter se polekaně otočil. Ten, koho viděl, ho rozhodně nepotěšil. Rodolphus Lestrange mu nikdy nepřinášel dobré zprávy a Peter začal jeho společnost vyloženě nesnášet.

„Pán zla si tě žádá." Peter přikývl a vydal se chodbou dál, do hlavního sálu, kde se měl Voldemort nacházet.

„Pane? Chtěl jste se mnou mluvit?" zeptal se, když otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Voldemort tentokrát neseděl na vyřezávaném trůně, ale v čele podlouhlého dubového stolu, u kterého se konaly schůze.

„Ano, chtěl, Červíčku. Už jsi mi několikrát poskytl užitečné informace a jako špeh ses mi velice osvědčil. Uvažoval jsem tedy o tom, že bych tě oficiálně uvedl do našich řad. Chtěl by ses stát pravým Smrtijedem, Červíčku?"

„Ano pane, chtěl, moc," přikývl horlivě. Za tu dobu, co donášel na Řád, se změnil. Zjistil, že taková práce pro Voldemorta je velice pohodlná a nemusí prakticky nic riskovat - bylo až směšně lehké to před členy Řádu utajit. A on se předtím tak bál o svůj život, že mu tohle zamotalo hlavu.

„Tak dobře Červíčku. Dnes večer, přesně v sedm hodin, se dostav sem, na schůzi. Je čas tě konečně uvést mezi nás." Voldemort si promnul ruce a pohodlně se zabořil do čalouněné židle, na které seděl.

***

„Drazí Smrtijedi, určitě už jste slyšeli o našem malém špehovi, který nám už nějakou dobu přináší užitečné informace. A určitě jste velice zvědaví, kdo to je. Představuji vám... Petera Pettigrewa, zkráceně Červíčka," zvolal Voldemort a všechny oči v místnosti se otočily na něj. Nevěřícné, znechucené i obdivné. Nikdo by si netroufl dělat špeha u Brumbála. Tedy, nikdo kromě Snapea, který byl ale v téhle době pořád čestným následovníkem Voldemorta.

„Přistup Červíčku, přistup ke mně a staň se dalším členem našich řad," pronesl slavnostně
Voldemort a pozvedl hůlku. Když se Peter zvedl ze své židle a přešel k němu, Voldemort mu přikázal, aby si vytáhl levý rukáv a zapíchl mu hůlku do předloktí. Pronesl nějakou, jemu neznámou, formuli, a Peter ucítil, jak se mu Znamení vlévá do žil, dotýká se jeho krve a vede ji kudy chce. Vzpomínal si, že v tom momentě, chvíli před tím, než mu Znamení zla zatemnilo mozek a on spadl v bolestech na zem, pomyslel na Marlene - že ji zklamal.