Věděl, jak ho najde. Koneckonců ho už měsíc sledoval, nedělalo mu problém se mu nenápadně zjevit a požádat ho o to, co chtěl. Nechtělo se mu a bylo mu zle z toho, že se musí obrátit zrovna na něj, ale věděl, že jinou možnost nemá.

Za ten měsíc zjistil, že se každou noc prochází v tichých ulicích Londýna. Zvláštní zvyk, on by si takhle po tmě nikam sám netroufl, ale hodlal toho využít.

Bylo už něco málo po jedenácté hodině večerní, když se, samozřejmě pod nejsilnějším zastíracím kouzlem, jaké znal, přemístil ze svého bytu na předměstí do centra Londýna, jen kousek od Temže.

Věděl, že má ještě pár minut čas – Lestrange byl překvapivě přesný jako hodinky a vždycky se objevoval ve stejnou dobu –, proto si našel nějakou opuštěnou lavičku a posadil se. Netrpělivě klepal prsty o stehno a nervózně se ohlížel kolem sebe.

„Pettigrewe." Peter sebou vylekaně trhl a otočil se za hlasem, tváří v tvář Rodolphusovi Lestrangeovi. Podíval se mu do očí a Peter vyděšeně polkl. Nebyl z mudlovské rodiny, ale i on se ve škole několika krutých útoků dočkal a nikdy z toho nevyvázl tak dobře, aby neskončil na ošetřovně. Ale teď jeho oči slibovaly ještě něco horšího.

„Ty mě sleduješ, že ano? Už dlouho mám pocit, že mě někdo sleduje," konstatoval chladně Lestrange a Peterovi se strachem postavili chloupky na zátylku. Tohle nebyl ten arogantní čistokrevný nafoukanec, kterého si pamatoval ze školy. Tohle byl chladný Smrtijed, plný nenávisti a znající kouzla, o jakých se mu nikdy nesnilo ani v nočních můrách.

„Mohl bych tě zabít," pokračoval líně Lestrange, „koneckonců jsi jen ubohý patolízal Řádu. Ale možná tě nechám živého. Ne kvůli tomu, že bych snad byl milostivý a nechal tě běžet, to rozhodně ne, ale Merlin ví, že jsme se s Bellatrix už dlouho nepobavili." Chladně se zasmál a Peterovi přeběhl mráz po zádech.

„Chci se k vám přidat," vyhrkl rychle. Věděl, že kdyby ještě chvíli otálel, ztratil by odvahu a nikdy by to neřekl.