Ve světě bez názorů žila jedna žena.
Byla krásná, chytrá, já měla ji ráda.
Oči, upřímný úsměv, vlasy jak pěna,
co létá, když fouká, ostrá brada.

Ve světě, kde dokonalost znamená
být stejný a nevybočovat z řady,
mělas příliš vysoko nos, nosila ramena,
jako bys chtěla ke všem být zády.

Ve světě, kde hudba znamená hřích,
chtěla jsi vynikat ve zpěvu, hlupáku.
V tichu, hluk tabu, zazněl tvůj smích,
hlavy se otočily na život na háku.

Ve světě, v němž je pravda populace,
ťapkala jsi nevyšlapanou cestou.
Přála sis rohy, ty hloupá pěnová ovce,
šaty bys měnila za kalhoty s vestou.

Ve světě, v němž ženy jsou krásou,
muži sílou a stáří moudrostí,
bylas pro mou duši v okovech spásou,
pro oči předmětem odvahy i lítosti.

Ve světě, kde není láska, milovala jsi,
koho, to mi zůstalo záhadou, hloupá.
Skrývala jsi víc, mnohem víc bolesti,
já koukala, jak zevnitř na povrch stoupá.

Ve světě, který je stejný, byla jsi jiná,
smála ses zoufalým, pak s měsícem vyla.
Přisoudivši vinnost, cítila ses nevinna.
Já se ti stranila. Přesto jsem tě ctila.