Draco ležel ve své posteli, hlavu zabořenou do polštáře a vdechoval vůni Harryho Pottera. Nemusel to dělat, protože uběhlo jen pár okamžiků od chvíle, kdy odešel a celý pokoj jím byl stále nasáklý. Ale musel. Připadalo mu, že se musí schovat sám před sebou a před svými pocity. Nemohl jenom tak vstát a dělat, že se tahle noc nestala, protože ona se stala. A Dracovi přišlo, že nic skutečnějšího ještě nezažil.

Měli za sebou už několik spolu strávených chvil. Této noci se to ale nemohlo rovnat.

Ano, dal mu jasně najevo, jak to má a co od něj může maximálně čekat, ale byl to Harry Potter. Ten to nenechá jen tak. A to si Draco nemohl dovolit. Měl by celé to šílenství zastavit, dokud je čas. Sám si ale nebyl jistý, jestli touhle nocí ten čas nevypršel.

Musel se vzpamatovat. Ještě párkrát se zhluboka nadechnul a pak rychlostí blesku vstal a přeběhl do koupelny. Byl Malfoy, to znamenalo, že dokonale uměl maskovat své pravé pocity a nálady. Špatné ale bylo, že to uměl jen před ostatními, a ne sám před sebou.

Opřený o umyvadlo, koukal na svůj odraz do zrcadla a v tu chvíli věděl jen jedno. Nemělo se to stát. Bylo to špatné a strašně riskantní.

Zavřel oči. A znovu ho cítil. Jeho horkou kůži otírající se o tu jeho. Jazyk, zkoumající každý záhyb jeho těla. Dech hladící jeho pokožku. Oči... ty až nepředstavitelně zelené, smaragdově zářící a touhu vyřazující oči. Když se do nich v noci díval, zdálo se mu, že se topí a nemá šanci se z hloubky vynořit. Bál se, že se udusí, ale Harry mu pomohl se zase nadechnout.

Sám nad sebou zakroutil hlavou. Takhle to nejde. Nemůže si ho tak připouštět k tělu. Jenže ta přitažlivost mezi nimi byla, to se nedalo popřít. A Draco měl pořád ještě trochu času. Tak proč si ten zbývající neužít?

Oo

Harry byl spokojený. Včera, když vyběhl z Hermioniny ordinace a utíkal rovnou za Dracem, netušil, jestli nedělá obrovskou chybu. Ukázalo se ale, že nic lepšího udělat nemohl. Ta noc byla skvělá a Draco mluvil. Ne moc a neřekl nic, co by sám nechtěl, ale mluvil.

Jen škoda, že po každé noci musí přijít ráno. Nechtělo se mu od blonďáka odcházet, ale musel. Už včera se vykašlal na práci, tak si to dnes nemohl dovolit, i když věděl, že tam opět bude k ničemu. A nemýlil se. Čím víc času tu trávil, tím víc si uvědomoval, že tu práci opravdu nesnáší. Byl tu nepotřebný, nikam se neposouval. Chtělo to změnu. Ale co by mohl dělat? Vždyť pořádně nic neovládal.

Seděl v židli u svého stolu a snažil se napsat zprávu o včerejší akci, ke které mu dali jeho kolegové poznámky. Přistihl se ale, že jen tak sedí a kouká do papírů před sebou.

Dnes byl čtvrtek. Den, na který měl vždycky plán. Plán, o kterém si ještě před pár týdny byl jistý, že dlouho nevypustí ze svého programu. Ale taky to byl den, kdy se všechno změnilo. Nelhal, když Dracovi řekl, že si myslí, že to nemohla být náhoda. Nevěřil, že by jim bylo určeno se spolu párkrát vyspat a jít si zase každý svou cestou. Chtěl ho poznat. Nebylo jisté, jak to celé dopadne. Pořád to byli oni, Harry Potter a Draco Malfoy, ale jak už řekl včera jemu, nevzdá se a riskne to. Ať se tomu ten tvrdohlavec brání, jak chce.

Takže ne, ani ho nenapadlo, že by dnes šel do klubu.

„Pottere? Máš to hotové?" oslovil ho Greg, jeho kolega, a vytrhl ho tím z jeho myšlenek.

„Za chvíli to bude." Odpověděl rychle aniž by se na něj podíval.

„Víš, Pottere, měl bys přemýšlet, jestli se na tu práci hodíš. Záchrana světa z tebe automaticky nedělá vhodnou osobu na tuhle pozici, i když jsi jen zavřený v kanceláři." Rýpnul si.

Jako bych to sám nevěděl. Pomyslel si Harry, ovšem zvedl svůj zrak víš, aby se mohl tomu rýpalovi podívat do očí a zářivě se usmál. „Díky za upozornění, Gregu. Teď, kdybys mě nechal dělat mou práci, byl bych ti vděčný." A sklonil se zase k papírům, aby mu dal najevo, že debata skončila.

Greg Mckenzie, o tři roky mladší muž, než byl Harry, si nikdy nenechal ujít příležitost k nějaké jedovaté poznámce na jeho adresu. Harry ho většinou ignoroval, alespoň na oko. V hloubi duše totiž věděl, že má pravdu.

Oo

Večer ho navštívila Hermiona. Trochu mu překazila plány, protože se chystal vyzkoušet, zda pro něj Malfoy otevřel přístup přes krb na Manor. Měl chuť ji odbít, něco si vymyslet a poslat ji domů. Ovšem jen do chvíle, kdy se podíval do jejích pláčem zarudlých očí.

„Co se stalo?" vyskočil z křesla, aby ji mohl obejmout.

Okamžitě zabořila hlavu do jeho ramene. „Odešel. Ron ode mě odešel."

Pokusil se ji od sebe odtáhnout, aby ji mohl pohlédnout do očí, ale nenechala se. Čím víc se snažil, tím pevněji se ho držela. Pohladil ji proto po zádech. „To bude omyl Hermiono. Ron by nikdy..."

„Přestaň ho bránit, Harry." Vzdychla mu do prohlubně na krku. „Je prostě pryč."

„Ale... jak?"

„Já nevím. V úterý, když jsem se po večeři vrátila domů, už měl sbaleno. Řekl jen, že musí jít."

Harry vzdychl a zpevnil stisk objetí. V hlavě měl zmatek. Tohle mu k jeho kamarádovi nesedělo, ale... Už dávno se měl za ním vydat. Sliboval to sám sobě už víc, jak měsíc. Pak se mu ale do cesty připletl Draco Malfoy a on nemyslel na nic jiného. A teď? Ron byl pryč a jeho kamarádka mu tu plakala na rameni.

Byl hodně zmatený, ale zároveň si byl jistý, že Hermiona na tom musí být mnohem hůř. A taky, že na to byla sama.

„Proč jsi mi to neřekla včera?" zamračil se a v tu chvíli, se kamarádka od něj odtáhla a vrhla na něj rozzlobený pohled.

„A kdy jsem to měla udělat? Vyběhl jsi z mé ordinace okamžitě po Malfoyovi."

„Jasně." Došlo mu okamžitě, a proto sklopil pohled v návalu viny. „Omlouvám se."

„To je jedno Harry. Vyrovnám se s tím. Pokud jsem mu nebyla dost dobrá, tak si mě nezaslouží. Teď je to ale moc čerstvé a bolí to."

„Zajdu za ním." Rozhodnul ihned. „Najdu ho a promluvím s ním."

„Možná bys to měl nechat být." Posadila se zničeně na sedačku. „Můžu tu dnes zůstat?"

„Samozřejmě."

Oo

Byla to hodně dlouhá noc. Moc toho nenaspali a Harry si nepamatoval, že by někdy Hermionu viděl tak zlomenou. Dokonce ani v době, kdy hledali viteály a Ron je opustil.

Ráno ovšem kamarádka nasadila odhodlanou masku a odletaxovala se z jeho domu přímo do práce.

On by se na tu svou dnes nejraději vykašlal, ale nemohl si to dovolit. Proto těch pár hodin přetrpěl a pak se vydal Rona hledat.

Nebyl ovšem tak úspěšný, jak očekával.

Mžourov. Velkoprodejna sov na Příčné ulici. Ron tam začal pracovat chvíli po škole. Všechny tím překvapil. Nikoho by nikdy nenapadlo ani ve snu, že by chtěl pracovat zrovna tam. Když se ale rozplynul jeho sen o famfrpálové kariéře, tak sám netušil, co dělat. A na rozdíl od Harryho si tenkrát moc dobře uvědomoval, že by nebyl dobrým bystrozorem. A Hermiona, i když si myslela, že by se Ron mohl uchytit na nějaké lepší pracovní pozici, ho v jeho výběru podpořila. Vypadal tam spokojeně.

Dnes ale Harry zjistil, že Ron dal před dvěma týdny výpověď a od té doby se neukázal. Kolegové, ani majitel netušili, kde by mohl být. Nikomu nic neřekl.

Zkusil štěstí u George v krámku, ten ale o svém bratrovi taky nic nevěděl. Doporučil mu ale, ať zkusí Doupě.

A to byla věc, ke které se Harry neuměl odhodlat. Byla doba, kdy v Doupěti trávil každou volnou chvíli. Dokonce tam chvíli, tenkrát po válce, bydlel. Teď tam ale nebyl vítaný. To věděl. Nemohl se tam ukázat jenom tak, bez předchozího oznámení. Rozhodl se proto poslat sovu s dopisem, kde žádá o návštěvu.

Udělal to okamžitě, když se pozdě odpoledne dostal domů.

Oo

Draco Malfoy procházel jejich obrovským rodinným sídlem na jihu Francie s kufrem v ruce. Neuplynulo ještě ani 24 hodin od chvíle, kdy se tu zjevil a už musel pryč. Nedalo se to tu snést. Matčiny neustále otázky ho přiváděly k šílenství, a i když pro něj přetvařování nikdy nepředstavovalo žádný problém, tady se poprvé musel opravdu hlídat, aby na něm nic nepoznala. Snažil se prostě držet jasných témat.

„Jak jsi zvládnul opravu domu?"

„Perfektně, matko."

„Takže je připraven?"

„Dá se to tak říct."

„Už jsi byl za otcem?"

„Ještě nebyla příležitost."

„Ale navštívíš ho?"

„Samozřejmě."

Žádné téma pořádně nerozvíjel a když se o to snažila matka, tak se prostě na něco vymluvil, sebral se a odešel do své ložnice. Naštěstí měla plnou hlavu jiných věcí, takže jí na tom nepřipadalo nic divného.

Došel do jídelny, kde si Narcissa dopřávala odpolední čaj. Kufr položil ke krbu a postavil se kousek od ženy, která na něj udiveně koukala s pootevřenými rty. Nenechal ji otázku položit. Raději začal sám.

„Odcházím." Oznámil jí.

„Ale Draco, proč? Teprve včera jsi přijel. Měli jsme přece plány."

„Musel jsem je bohužel změnit. Musím zpět do Anglie v neodkladné záležitosti, týkající se ministerstva." Vysvětloval lživě a doufal, že ji to uspokojí.

„Děje se něco Draco?"

Poznala to? Že lže? Že je špatně úplně všechno? Že to tu nemůže vydržet a pokud okamžitě neodejde, tak se nejspíš udusí?

„Jistěže ne." Řekl místo toho, co se mu honilo hlavou. „Jen je stále plno věcí, které je potřeba zařídit. Zase se vrátím." Ale co nejpozději, pomyslel si. Políbil Narcissu na tvář, vzal si kufr a rychle se přemístil pryč, aby jí nedal příležitost k dalším otázkám.

Doma se moc nezdržel. Uložil kufr do své ložnice, vysprchoval se a vydal se ke krbu, kde si do hrsti nabral letaxový prášek a vyslovil cílovou stanici, kam se potřeboval dostat.

„Harry Potter, Godrikův důl."

Nepřemýšlel, jen prostě věděl, že ho chce vidět.

Oo

Harry seděl u stolu, jedl svoji večeři a koukal se ustaraně na svoji kamarádku. Hermiona se ve své porci jen vrtala. Už neplakala. Sama řekla, že slzy prostě dojdou. Na informaci, že Harry Rona nenašel, neřekla ani slovo. Jako by ji to nezajímalo. Harry ale věděl, že to není pravda, že to s ní ve skutečnosti otřáslo, ale nechtěla to dávat najevo.

Moc na ni nemluvil. Chtěl jí dát prostor. Věděl, že začne mluvit až ona sama bude chtít. Proto jedli mlčky.

Ve chvíli, kdy se Harry pořádně napil ze své sklenice, pořádně vychlazeného piva, se v jeho krbu zjevily zelené plameny. Někdo byl na cestě.

S hrůzou sledoval Hermionu, která se na krb s nadějí v očích obrátila. Věděla, že k Harrymu domů má přístup jen ona a Ron. Logicky si proto myslela, že je její manžel na cestě. Harrymu ale bylo jasné, kdo jde. A i když cítil v srdci velikou radost, protože... ON JDE ZA NÍM. SÁM OD SEBE, cítil taky hrůzu z toho, co na to Hermiona. Zřejmě budou muset s pravdou ven, protože potom, co utekl z její ordinace, se z toho už asi nevylže. Nebo ano?

Hermionina naděje se změnila v údiv. Vyvalila oči, otevřela pusu a sledovala, jak si bývalý zmijozel, blonďatý aristokrat a její pacient v jednom, vypochodoval z krbu s takovou přirozeností, že každému bylo jasné, že tu není poprvé.

Oo

Sakra, sakra, sakra. Mělo ho napadnout, že Potter nemusí být sám. Měl dát vědět dopředu, že se sem chystá. Sakra!

Co teď? Asi těžko se může otočit a krbem zase zmizet. Tak má říct, že jde za ní? Něco ohledně jejich schůzek? Taky blbost. Grangerová nikdy nebyla blbá.

Ale pravdu jí říct nemůžou. To nejde, hlavně když ona ví o všem, co se ho týká. Začala by se v tom až moc vrtat.

„Grangerová." Kývnul na ni na pozdrav a pak oči zavrtal do těch Harryho. „Pottere."

„Draco." Oplatila mu pozdrav Hermiona zaraženě. „Co ty tady?" a i když se ptala Draca, svůj zaražený pohled věnovala Harrymu, který se na ni prkenně usmál.

„Malfoy je tu kvůli otci." Začal Harry se lží, která ho napadla jako první. Hermiona se zamračila, ale nechala ho pokračovat. „Měl problémy s povolením návštěvy. Nabídl jsem se, že mu s tím pomůžu."

Nerad jí lhal, ale říkal si, že v tuto chvíli nic jiného udělat nemůže. Už tak to bylo s Dracem složité. Nechtěl to komplikovat ještě víc.

„Ano." Zapojil se Draco. „Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhnul, ale netušil jsem, že nebudeš sám." Mluvil k Harrymu, ale jako by spíš celou situaci vysvětloval Hermioně. „Půjdu a nechám vás." Kývnul k nebelvírce a pak se otočil přímo k Harrymu. „My to můžeme dořešit jindy." A už vhazoval prášek do krbu, aby byl odtud co nejrychleji pryč.

Oo

„Harry, co to mělo znamenat?" Zaútočila Hermiona, jakmile osaměli.

„Nechápu, na co se ptáš? Vysvětlil jsem ti to přece."

„Možná bych tomu i věřila." Ušklíbla se na něj. „Kdyby neměl přístup do tvého domu. Ty ho nedáváš nikomu. Tak proč Malfoyovi? Ještě nedávno jsi mi tvrdil, že určitě něco chystá a najednou si chodí k tobě domů, jako starý známý?"

„Nebyla jsi to náhodou ty, kdo říkal, abych konečně dospěl?" připomínal jí jejich nedávný rozhovor. Tenkrát ještě netušil, jak se situace vyvine.

„To ano, ale myslela jsem to tvoje věčné podezřívání a tu nenávist, které ses držel od školy."

„O nenávisti se nedá mluvit Hermiono." Zakroutil hlavou. „Navíc, o nic nejde. Chci mu jen pomoct. Měla jsi pravdu. Změnil se. Dospěl." Neusmál se, když to říkal? Nebyl si jistý, ale kamarádčin zkoumavý pohled ho trochu děsil.

„Harry. Opatrně, ano? Plno věcí nevíš."

„A ty mi je samozřejmě neřekneš." Protočil oči. Ach ta její věčná starostlivost. „Opakuju, nemáš se čeho bát. Jen mu pomáhám. A teď... co bys chtěla dnes dělat? Můžeme si zahrát šachy?" navrhnul spíš, aby změnil téma, protože šachy nikdy pořádně neuměl.

„Nee." Odmítla. „Já dnes půjdu. Už jsem otravovala víc než dost."

„Nikdy neotravuješ. Zůstaň. Neměla bys být sama." Snažil se ji přesvědčit, ale byla rozhodnutá.

Oo

A takhle to dopadá, když jedná neuváženě. Mohl jen doufat, že Potterova lež zabrala a Grangerová tomu uvěřila. Stejně ho ale asi neminou její otázky na jejich dalším sezení.

Přecházel po knihovně na Malfoy Manoru se sklenkou vína v ruce, kterou si u skřítků poručil okamžitě po svém návratu domů.

A další věc. Grangerová možná uvěří, ale co když ona sama něco prozradí? Mělo mu být jasné od začátku, že není k jeho sezením dobrá volba. Tenkrát ale netušil, co se mu s Potterem stane a ona byla považována za jednu z nejlepších. Potřeboval ji.

Z jeho úvah ho vyrušil hluk z přijímacího salonku. Nemusel moc přemýšlet, aby mu došlo, kdo přišel. Krb mu nechal otevřít den po jejich společně strávené noci tu. Možná to neměl dělat, možná to byla chyba, ale v tu chvíli chtěl, aby sem měl přístup.

Odložil sklenku na stůl a okamžitě za ním běžel.

Srazili se ve dveřích. Harry svým čelem narazil do Dracova nosu, takže od sebe rychle odstoupili a třeli si poraněná místa. Harry se slabě zasmál, ale znělo to spíš, jak bolestné zaskučení. Draco ale dokázal myslet jen na jedno.

„Co říkala?" vypálil okamžitě otázku.

„Celkem nic. Moc mi asi nevěřila, to s tvým tátou, ale neuhnul jsem a držel se toho."

Dracovi se trochu ulevilo, ale byla tu ještě jedna věc, na kterou se musel zeptat.

„A o mně něco říkala?" Věděl, že nesměla, ale byli s Potterem dlouho přátelé. To riziko tu bylo.

„Nic určitého, jen, že toho o tobě hodně nevím." Pokrčil rameny a Dracovi ztuhla krev v žilách.

„To je pravda, nevíš." Potvrdil, i když se bál otázky, o které věděl, že bude následovat.

„Tak bys mi mohl něco prozradit." Usmál se na něj nebelvír, s jasnou nervozitou vepsanou ve tváři. „Například, proč k Hermioně chodíš?"

A je to tady. Sakra...

__________________________

Tak, čtvrtek je sice až zítra, ale já si řekla, že udělám výjimku a další kapitolu vydám už dnes. Tak snad se vám líbila a udělala aspoň někomu radost :).

Dnes jsme si je moc neužili, ale příště vám slibuju zase mnohem víc Drarry chvilek. 

Co říkáte na Rona? Co myslíte, kde je a co se stalo, že se zachoval takhle? A co Draco? Zřejmě má taky tajemství o kterém se nechce bavit. 

Dejte mi vědět vaše postřehy a nápady.

Wattpad stále stávkuje a nechce mi označovat lidi. Už vážně nevím, co s tím. Každopádně vám všem děkuju za ohlasy na minulou kapitolu. Jak za hvězdičky, tak za milé komentáře. Ani nevíte, jak mě štve, že vás nemůžu všechny označit :(.

S některými z vás se uvidím v neděli, u další kapitoly Popcorn Drama, no a s ostatními zase tady. Měl by to být příští čtvrtek, ale co já vím, třeba bude dřív. 

Užívejte víkend. 

Vaše Mische <3