Harry seděl za svým pracovním stolem a v ruce držel nový výtisk Denního věštce. Už asi hodinu koukal na článek informující o zasnoubení Draca Malfoye. Četl ho stále dokola, i když si byl jistý, že ho už zná nazpaměť. Nemohl si prostě pomoct.

Tahle noc byla hodně těžká. Po tom, co Dracovi řekl, že nemusí mít strach o vyzrazení jejich tajemství, se sebral a odešel. Neměl mu už co říct. Teda... měl toho na srdci hodně, ale tak nějak věděl, že by to nemělo cenu. Odletaxoval se proto domů, kde se upil pomalu do bezvědomí s nadějí, že zapomene. Bylo to ale ještě horší. A to už vůbec nemluvil o ránu, když se probudil.

V jeho hlavě pořád dokola běžela jedna myšlenka. Je prostě konec a musíš zapomenout na vše, co se stalo. Nebylo to ale jednoduché, protože do toho na něj křičelo milion proti. Nesnášel ho za to, co udělal. Za to, že se za ním stále dokola vracel, i když věděl, že to nebude mít dlouhé trvání. I po tom, co mu Harry řekl, že v tom vidí něco víc. Merline, řekl mu, že je do něj zamilovaný, a i přes to neřekl ani slovo.

A teď navíc je upsaný Ritě Holoubkové a jejím vtíravým otázkám. Možná ji měl nechat ten článek vydat a nechat Malfoye ať se s následky vypořádá sám. Nemohl to ale udělat. Ať se stalo cokoli, ať to bylo jakkoli, jeho city se nezměnily. A i když by si taky zasloužil alespoň malé procento bolesti, stejné, jakou trpěl on, nedokázal si představit, že by byl její příčinou.

„Pottere." Vytrhl ho z přemýšlení hlas ne příliš oblíbeného kolegy. Zvedl zrak od novin.

„Gregu?" kývnul hlavou jeho směrem. „Co pro tebe můžu udělat?"

„Zrovna jsem to slyšel od Pastorka. Myslíš to vážně? Odcházíš?"

„Naprosto." Přisvědčil Harry.

Netušil, kdy přesně tohle rozhodnutí padlo. Jestli ještě v noci, v zajetí alkoholu, nebo až ráno. Ale myslel to vážně. V téhle věci měl Draco pravdu. Měl dost peněz, aby byl v klidu doma, než sám zjistí, co chce v životě dělat a nemělo cenu to odkládat. Nesnášel tu práci a nedokázal si dál představit, že by tu zůstal.

„Budeš nám tu chybět." Promluvil na něj po chvíli mlčení znovu Greg, ale Harry se na něj ušklíbl.

„Nechtěj mě rozesmát. Byl jsem tu k ničemu a ty to víš líp, jak kdo jinej."

„Spíš neumíš využít svoje schopnosti." Překvapil ho svou odpovědí. „No nic. Třeba se ještě někdy uvidíme." Mávnul a odešel zpět ke svému stolu.

Konverzace jako by Harryho konečně aspoň částečně probrala. Už tu dávno neměl co dělat. Ten článek ho udržel na místě a zastavil čas, ale už bylo třeba jít. Neměl tu žádné osobní věci. Nikdy ho ani nenapadlo, si nějaké přinést. Proto se jen zvedl, Věštce nechal ležet na stole, a odešel. S nikým se neloučil. Pouze na pár lidí mávnul.

Oo

Vtrhnul do její ordinace bez zaklepání, tak jak byl zvyklý. Dnes ho ale navíc doprovázel obrovský vztek.

„Hermiono." Pozdravil a rozhlédl se po prázdné místnosti. Byla prázdná. Jeho kamarádka tam byla sama.

Dívka vstala z křesla a nervózně se pousmála. Věděla, že přijde od chvíle, kdy si přečetla článek v novinách a věděla i to, že na ni bude naštvaný. „Harry. Čekala jsem tě. Pojď se posadit." Ukázala na jedno z křesel.

Ale Harry neměl v úmyslu si sedat. „Věděla jsi to." Obvinil ji hořkým a odměřeným hlasem. „Celou tu dobu jsi to věděla a nic jsi mi neřekla."

„Ano." Přiznala. „Nemohla jsem. Je to můj pacient, Harry. Nemohla jsem ti to říct. Musíš přece chápat..."

„Já chápu plno věcí." Přerušil ji. „Chápu, že jsem se ti svěřil. Řekl jsem ti, že s ním chci být. Byl jsem šťastný a ty jsi to viděla. Měla jsi mi to říct, Hermiono. Mohlo to dopadnout celé jinak." Kroutil hlavou a zničeně se posadil do křesla.

„Harry, mu na tobě taky záleží."

„A k čemu mi to je? Je to stejné, jako by nezáleželo. Možná ještě horší."

„Co všechno víš, Harry?" musela se zeptat, protože ve Věštci vyšlo oznámení o zásnubách, ale o neporušitelném slibu nevěděli.

„Všechno, řekl bych. Včera jsem s ním mluvil." Pokrčil smutně rameny.

„Víš, že za to nemůže, že ano?"

„Za tohle ne. Ale je plno věcí, za které ano." Usmál se hořce. „Nechal mě..." nadechl se „On mě nechal abych se zamiloval chápeš to? Co mám teď dělat? Že se nic z toho nestalo? Že mi na něm nezáleží? Jenže záleží...pořád."

Málokdy se stalo, že by Hermiona netušila, co říct. Teď se to ale stalo. Chápala svého kamaráda. A moc ji bolelo ho vidět, jak se trápí. Na druhou stranu, chápala i Draca Malfoye. Když k ní přišel poprvé, byl nešťastný a ztrápený. Trvalo čtyři schůzky, než jí sdělil, proč k ní vlastně začal docházet. A v první chvíli mu nevěřila. Nedokázala si představit, že by nějaký rodič k tomuto svoje dítě donutil.

„Harry..." začala, stále hledající správná slova, když ji přerušilo zaklepání na dveře. Omluvně se na kamaráda podívala a naznačila, že jen zjistí, o co se jedná a budou pokračovat.

Otevřela dveře a zůstala zírat na Draca Malfoye, který vypadal, že celou noc nespal.

„Draco?" vypískla víc nahlas, než měla v úmyslu. „Dnes přece nemáme schůzku."

„Potřebuju s tebou mluvit." A sledoval, jak jeho bývalá spolužačka vrhala nervózní pohledy někam dovnitř své ordinace. „Je tady, že ano? Pusť mě za ním."

Ale Hermiona vylezla ze dveří za ním a přivřela dveře. „Není to dobrý nápad." Zakroutila hlavou.

„Ale já s ním musím mluvit. Včera odešel dřív, než..." dřív než co? Vlastně si řekli všechno. Přesto s ním potřeboval mluvit. I když to bylo zbytečný a k ničemu. Potřeboval ho vidět a slyšet jeho hlas. I kdyby mu měl nadávat a křičet na něj, nechal by ho. Anebo by možná křičel taky. Měl by aspoň šanci, že to potrvá déle.

„Draco, není na tom zrovna dobře. Nech tomu čas." Naléhala na něj, ale blonďák, jako by neposlouchal. Protáhl se kolem ní, dveře rozrazil a vtrhnul do místnosti. Prázdné místnosti. Zmateně stál a rozhlížel se, ale ordinace nebyla tak velká, aby ho přehlédnul. Byla jen jedna možnost...

„Musel se přemístit." Řekla nahlas nebelvírka jeho myšlenky. „Poznal, že jsi to ty, tak se přemístil."

Oo

Seděl ve svém obýváku na zemi u krbu. Pořád rozdýchával tu chvíli, kdy za dveřmi Hermioniny ordinace slyšel jeho hlas. V první chvíli chtěl jít za ním, ale pak mu došlo, že by to k ničemu nebylo. Naopak, musel se od něj držet co nejdál.

Dnes dal výpověď v práci, a i přes to, jak se cítil hrozně, kvůli tomu všemu s Dracem, cítil se i svobodně. Tu práci vážně nesnášel a ubíjela ho. Možná by mu za to měl poděkovat? Ne!!! Okřikl se v duchu.

Možná by měl začít myslet na stěhování. Prostě se sbalit a odjet. Někam, kde ho neznají. Někam, kde by si mohl dělat, co by chtěl a všem by to bylo jedno. Někam, kde by zapomněl.

Zapomněl...

To je to, co potřebuje. Zapomenout, protože to, co se za poslední týdny stalo, to nepřejde jen tak.

Nebo možná. Zkusit by to mohl...

Oo

Draco Malfoy stál ve své ložnici a rozhlížel se kolem sebe. Nepoznával to tu. Včera po Harryho odchodu ho zachvátil takový vztek, že bez přemýšlení začal házet věcmi kolem sebe. Když už se mu zdálo, že ruce nestačí, tak si pomohl hůlkou. Ukončil to tím, že nechal vybouchnout svou postel. Doufal, že se mu aspoň trochu uleví, ale bylo to ještě horší. Harry měl pravdu. Může za to on. Za všechno.

Jenže co má dělat, aby to napravil? On nemá možnosti. Tak, jak mu připomněla matka a stejně tak i otec.

Co si vlastně myslel, když ten slib skládal? Věděl to moc dobře. Nikdy by ho totiž nenapadlo, že by se mohl zamilovat a už vůbec ne takhle. A navíc do Pottera. Ale stalo se to. A teď jsou oba dva nešťastní.

Tak moc s ním chtěl dnes mluvit. Jakmile zjistil, že on je ten, kdo sedí u Grangerové v ordinaci, tak to nutkání bylo ještě silnější. Jenže on odešel. On s ním mluvit nechtěl. A ať chce nebo nechce, měl by jeho přání a rozhodnutí respektovat.

Myšlenky byla jedna věc. Mozek mu napovídal, co má dělat...nebo spíš nedělat. Aniž by dál poslouchal, co mu rozum radí, vstoupil do krbu a při vhození letaxového prášku, pronesl nahlas adresu člověka, u kterého teď chtěl být.

Oo

Harry pil asi třetího panáka u Děravého kotle. Vybral si místo v jednom ze zadních boxů, kam si nechal přinést celou láhev whiskey. Nechtěl být rušen, ani obsluhou, ani jinými hosty.

Jeho původní plán byl jiný. Chtěl použít mnoholičný lektvar a vydat se do klubu. Chtěl udělat cokoli, aby aspoň na chvíli zapomněl. Když ale stál v koupelně s lektvarem v ruce a díval se do zrcadla na svůj odraz, tak zjistil, že to nedokáže. Ne teď. Bylo moc brzy.

Zároveň nedokázal sedět doma a utápět se v myšlenkách. Proto se vydal sem. Hned po prvním panáku mu ale došlo, že to nebyl nejlepší nápad. Myšlenky neodešly. Byly v něm pořád a bylo jedno, kde se zrovna nacházel.

„Pottere, tebe bych tu nečekal." Ozvalo se mu za zády až sebou leknutím cukl. Rychle se otočil, aby zjistil, kdo se rozhodl ho vyrušit a zůstal hledět do hnědých očí Grega. Jeho bývalého kolegy, se kterým snad nikdy nevedl normální rozhovor. Tedy až na dnešní ráno.

„Nápodobně, Gregu. Co tě sem přivádí?" zeptal se zdvořile, ale odpověď ho moc nezajímala. Zájem ale zahrál dobře, protože muž se pousmál, a aniž by se zeptal na svolení, posadil se přímo naproti němu.

„Chodím sem skoro každý den po práci." Vysvětlil. „Na panáka. Doma mě stejně nikdo nečeká. A vidím, že jsi měl stejný nápad." Ukázal svou skleničkou na tu jeho.

„Někdy je to potřeba." Přikývl nebelvír a nalil si dalšího panáka.

Oo

Čím víc panáků v sobě měli, tím víc Harrymu Greg připadal, jako výborný společník. Dokonce se smáli, oba dva. To by ho nikdy nenapadlo. V práci býval odměřený a nepříjemný, ale dnes? Chrlil ze sebe jeden vtip za druhým a jeho historky Harryho dostávaly do kolen.

Bylo to příjemné. Nezapomněl na Draca, ale jako by v tuto chvíli nebyl ta jediná věc, na kterou musí myslet. Alkohol smíchaný s humorem jeho kolegy byl opravdu mocný čaroděj.

„Fajn, Pottere, jsi na řadě. Celou dobu mluvím jen já."

S tímhle ale nepočítal. „Není co říct." Pokrčil rameny.

„Ale nepovídej. Slavný Harry Potter a nemá v záloze žádné vtipné události?" vysmíval se mu bývalý kolega.

„Nemá." Nechal schválně být zmínku o jeho slávě. Rozhodl se to neřešit.

„Moc tomu nevěřím." Zasmál se. „Když to ale říkáš. Tak jiná otázka." Ukázal na něj a přivřel u toho jedno oko. „Co ženský? Jak jsi na tom?"

Harrymu, který zrovna pil, zaskočilo, až mu málem whiskey prošla nosem. Rychle to zapil čistou vodou. „S ženskýma? Nijak." Přiznal pravdivě první část a jelikož ho zítra čekal rozhovor s Ritou, rozhodl se netajit ani tu druhou část. „Mně ženský nikdy nic moc neříkali." Pronesl a sledoval, jak se Gregův výraz mění ze zmateného v chápavý.

„Chceš říct, že jsi...?" začal opatrně muž, ale nedopověděl, protože Harry se rozhodl ho netrápit a ihned přikývl. Bylo mu jedno, jak na to bude reagovat. Stejně se to pozítří ráno všichni dozví z článku a rozhovoru, který vyjde v Denním věštci.

„Tak to jsem nečekal." Přiznal Greg, ale oči z Harryho nespustil.

„Je to problém?"

„Ne to ne, jen jsem o tom neměl tušení. Je to překvapení, ale nebudu tvrdit, že nepříjemné. No, Pottere, tak co bys řekl na večeři?"

Oo

Šel domů pěšky. Nechtěl riskovat přemisťování, po alkoholu, který vypil a bál se, že v krbu by nevyslovil svoji adresu dost srozumitelně. Rozhodl se proto, že procházka mu přijde vhod, ale jen do doby, než si uvědomil, že bydlí dost daleko a byl donucen chytit si klasického mudlovského taxíka.

Tak Greg je gay. A co hůř. Gay, který ho pozval na večeři. Po tomhle pozvání se atmosféra jejich posezení změnila. Harry totiž musel odmítnout. Tohle jejich popíjení bylo totiž krásně nevinné a nezávazné, ale to pozvání až moc zavánělo něčím, na co Harry zatím neměl. Rande? Ani náhodou. Nezdržel se už tedy dlouho a rychle vzal nohy na ramena, aby se dostal domů.

Když Harry zaplatil řidiči a vylezl z auta, zůstal hledět do svých oken, ve kterých se svítilo. Bylo možné, že by to tak nechal on? Je pravda, že dnes byl tak mimo, že by se tomu ani nedivil. Další možnost byla Hermiona, nebo taky...

Rychle vešel do domu, aby zjistil, že třetí možnost, ta, které se nejvíc bál, byla ta správná.

Draco Malfoy stál před jeho knihovnou. Ruce založené za zády a nervózně se na něj díval.

„Co tu děláš?" zeptal se Harry a sám se lekl toho, jak to znělo vyděšeně.

„Já..." přešlápl blonďák z nohy na nohu. „čekám tu na tebe."

Harry si unaveně protřel oči. Alkohol z jeho těla pomalu vyprchával, tak už jakž takž dokázal uvažovat. Na tohle ale připraven nebyl. „Proč na mě čekáš? Všechno jsme si řekli včera."

„Harry, já..." soukal ze sebe.

„Měl bys jít." Nenechal ho Harry ani domluvit. Nemohl poslouchat jeho řeči. Stejně to nic nezmění.

Blonďák ale, jako by pochytil nové odhodlání zakroutil hlavou. „Potřebuju tě, Harry. Nenuť mě jít."

Nebelvír očima prozkoumal jeho obličej. Bylo vidět, že skoro nespal, což dokazovaly obrovské tmavé oči pod jeho očima. Byl bledší než obvykle a strhaný výraz v jeho obličeji napovídal beznaději. Stejné, jakou cítil taky. Ale...

„Na to jsi měl možná myslet dřív."

Nebylo to fér a věděl to. Draco ten slib složil dávno předtím něž se dali dohromady. A je možné, že ho vážně miloval, stejně jako on jeho. Ale bylo to k ničemu. Nemají s tím co udělat. Takže si musejí zvyknout na to, že spolu nebudou. A ne se udržovat v nějaké zakleté smyčce. „Odejdi prosím." Poprosil nakonec zoufale.

Bylo vidět, že blonďák bojuje sám se sebou. Jedna jeho část chtěla odmítnout odejít. Chtěla si přitáhnout Harryho k sobě a už ho nepustit. Nakonec ale vyhrála ta druhá. Ta rozumnější? Chvíli ještě probodával svého bývalého milence zoufalým pohledem, nakonec ale vstoupil do krbu a odešel.

Ve stejné chvíli, jako zmizely zelené plameny z jeho krbu, zaklepala mu na okno velká žíhaná sova, kterou nikdy dřív neviděl. Pustil ji otevřeným oknem do svého obýváku a převzal od ní malý kousek pergamenu.

Kdyby sis to s tou večeří rozmyslel, budu rád. Stačí se ozvat. G.

Možná... možná by to měl zkusit.

------------------------------------------------------------------

Ahojte :),

v první řadě se všem omlouvám. Nemoc mě dostala víc, než jsem čekala a opravdu jsem nebyla schopná psát. Dnes jsem se ale vzbudila a bylo mi líp, tak jsem ihned sedla k počítači a kapitolu napsala. Snad už bude dobře :).

Doufám, že vás čekání neodradilo a kapitolu jste si přečetli. Co na ni říkáte?

Nebudu se tu moc rozepisovat. Jdu zkusit psát, dokud je mi dobře. Snad jsem to nezakřikla :D. Tak zase brzy. 

Mějte se krásně.

Vaše Mische <3