27. 12. 2019

Milý deníčku,

včera to nevyšlo, ale to nevadí. Zapomněla jsem tě v kuchyni na novinách a znáš to, málem ses udusil pod dalšími papíry, než tě dneska odpoledne Linda našla dřív, než tě táta stihl spolu s ostatním bordelem vyhodit. Seš jako bumerang, víš to?

Jsou dny, kdy se nic zvláštního neděje. Jako dneska. Nebo včera. Nebo zítra. Jsou dny, kdy jenom ležím na posteli, poslouchám Taylor a hlavou mi běží myšlenky, který ti nemůžu říct. Vlastně je nemůžu říct nikomu. 

Proč?

Protože mít je v hlavě je jedna věc, ale druhá věc je je napsat... natož o nich reálně mluvit. To je ještě těžší. Mám totiž pocit, že když se něco vysloví (nebo napíše), tak člověk tím uzná, že to je pravda. Nejbezpečnější je si teda věci držet pro sebe. Proto se mi tak příčíš, abys věděl. Nejsi jenom jako bumerang, ale i jako ta vrba, co zpívala o Midasových oslích uších. A já nepotřebuju, aby sis otevřel pusu o mých kostlivcích. Ti totiž patří do skříně, stejně jako ty.

Taylor je statečná, že píše a zpívá písničky ze svýho života. Ale ne všichni jsou jako oni.

„I'm not a princess, this ain't a fairytale." Má pravdu, nemyslíš?