25. 12. 2019

Milý deníčku,

tak dlouho, jak si jenom pamatuju, jezdíme den po Vánocích za babičkou. Vždycky dostaneme další porci bramborového salátu (nenávidím bramborový salát, abys věděl) a pštrosí vejce. Ne pštrosí jako vyloženě pštrosí, ale řízkové. Jiné bych do pusy nevzala. A taky ty řízky musí být jenom z kuřecího.

25. mám raději víc než 24. Kdybych to někomu z kamarádů řekla, asi by se mi vysmáli. Ale má to svůj důvod. Pokaždé se sejdeme celá rodina okolo kulatého stolu jako rytíři, jíme spolu a pak hrajeme prší. Děda je v něm mistr, vždycky vyhrává a nikdo neví, jak je to možné a kde bere všechny ty sedmičky a měniče. V únoru umřel. Takže byl mistr.

Letos polovina rodiny nedojela, takže jsme tam byli jenom my.  Bylo to rozhodně zvláštní, sedět okolo toho velkého stolu jenom v pěti lidech. Nevím, jestli bylo víc prázdno v místnosti, nebo uvnitř nás. Přišlo mi, že spolu s dědou odešla i vánoční radost. Ale vím, že je to dočasné a zanedlouho budeme žít, jako kdyby děda nikdy neodešel. Jenom u babičky si nejsem tak jistá.

Hráli jsme karty a vyhrála moje sestra. Babička mi dala pod stromek peníze. Prý jsem už dost stará na to, abych si dárek vybrala sama. Zastrčila jsem je pod kryt telefonu a dělala, že mi není trapné je dostat. Nevěděla jsem, jak se tvářit, takže jsem jenom tisíckrát poděkovala. Ale pořád lepší dostat peníze než tebe.

Když jsem byla malá, vždycky jsme potají se ségrou ujídaly čokoládové figurky, které byly pověšené na dědově stromku, a zapalovali jsme na něm svíčky a prskavky. Po obědě jsme šli bruslit na rybník a jakmile se začalo stmívat, dívali jsme se na filmy. Nenávidím Obušku, z pytle ven, ale babička ho miluje, takže to vždy přetrpím. Letos rybník nezamrzl. Je zvláštní, jak rychle se věci mění.

Ještě včera jsem ani neměla deník a teď ti píšu a přijde mi, že nic není divnější, než se ti „svěřovat". Mohla bych ti povídat, jak jsem se v pět už těšila domů, i když před lety bych prosila mámu, abych nikdy nemusela odjet. Taky bych ti mohla říct, že si za ty peníze nic nekoupím, protože ani nevím, co chci. Asi si je uložím na účet, třeba se jednou sejdou. Anebo si za ně koupím sushi, kdo ví. 

Uvidíme se zítra. Ještě musím vymyslet, co ti vůbec budu psát. Mám totiž v plánu celý den proležet u televize, takže čekej třeba scénář Šíleně smutné princezny, nebo tak něco. Už jenom třicet dní, nebo tak nějak.