Draco se nevěřícně díval na šťastného Pottera a myslel jen na to, že se musel naprosto pomátnout. Jak jinak si vysvětlit jeho reakci na informaci, kterou jim hned z rána přinesla Grangerová.

Osmnáct slov, které by mohly zachránit jejich společnou budoucnost, to si samozřejmě Draco uvědomoval, ale na rozdíl od Harryho mu bylo jasné, že obsah není správný a že takhle se to stát nemá.

„Uklidni se konečně," vyzval ho, jakmile je Hermiona opustila a vrátila se k sobě domů. I jí samotné došlo, že tohle rozhodnutí pro ně nebude lehké a potřebují si o něm promluvit. Zároveň na ní Draco viděl, že sama pochybuje o správnosti rozhodnutí se jim s informací svěřit.

„Jak to myslíš?" zeptal se Nebelvír, aniž by se přestal usmívat. „Zdá se mi, že jsme každý slyšeli něco jiného. Tohle je řešení, Draco a měli bychom to udělat hned."

„To nemůžeš myslet vážně," kroutil blonďák hlavou. „Víš, co ta slova znamenají?"

„Nemusí to znamenat to, co si nutně myslíš," odsekl mu Potter.

„A co myslíš, že jiného by to bylo? Najdi sobě blízkou duši a prolij krev. To sis myslel, že někoho jen píchnu do prstu, řeknu rýmovačku a bude po všem? Tak hloupý nemůžeš být ani ty, Pottere."

„Nemůžeme to nechat být jen protože si myslíš..."

„Ty to vážně nechápeš," skočil mu do řeči Draco. „Kdo si asi myslíš, že by měl být ten mně blízký člověk? Kolik myslíš, že jich kolem sebe mám?" zeptal se a čekal až se v Harryho očích mihne poznání, aby mohl pokračovat. „Přesně tak, mám jen tebe. Nikoho jiného. Takže co, mám tě zabít a zničit tak jedinou věc, kvůli které se toho slibu chci zbavit?"

„Takhle jsem nad tím nepřemýšlel," přiznal Harry sklesle a posadil se na gauč. „Musíme ale na něco přijít. Musí to jít nějak obejít. Nemusím to být zrovna já."

„Takže teď prostě chceš ať někoho zabiju," prskl Draco ironicky. „Jak šlechetné, Pottere, na zachránce kouzelnického světa."

„Přestaň," křikl po něm Nebelvír, aby ho umlčel. „Dochází nám čas chápeš? Nemůžeš se mi divit."

Draco ho chvíli sledoval a vypadalo to, že se snaží sám sebe uklidnit. „Tohle prostě není žádná možnost," utrousil nakonec. „Grangerová to asi myslela dobře, ale neměla nám to vůbec říkat, není to řešení. Ne to pravé." Posadil se vedle Harryho a chytil ho za ruku. „Půjdu za Severusem a uvidím, co se dá dělat, ale pokud se vrátím bez řešení, tak o tom přestaneme mluvit a užijeme si poslední noc, která nám zbývá, rozumíš?" zeptal si ho tiše, aniž by ho přestal hladit po ruce.

„Ale..." pokusil se Harry odporovat.

„Rozumíš?" zopakoval Draco a stiskl mu ruku silněji. Harry zvedl zrak a podíval se mu do očí. Byly plné smutku a prohry, neviděl v nich ani malý náznak naděje, ale měl pravdu. Jak ho vůbec mohlo napadnout, že by Draco měl někomu vzít život? Nechtěl se smířit s tím, že zítra možná bude po všem, ale když se tak na svého přítele díval, viděl, že od něho potřebuje ujištění, že dnešní večer a noc bude jen jejich, ať to dopadne jakkoli.

„Rozumím," přikývl nakonec.

Oo

Chtěl jít za Severusem Snapeem spolu s Dracem, ale ten nesouhlasil. Oba věděli, že jejich bývalý profesor lektvarů, navíc Dracův kmotr, nemá Harryho v lásce a podle zmijozela nemělo smysl, jej pokoušet. Harry nakonec uznal, že má pravdu.

Strávil proto den s Hermionou, která za ním přišla hned po Dracově odchodu. Pomalu jí brečel na rameni a ona ho trpělivě poslouchala. Co se týkalo informace, kterou jim nad ránem přinesla, tak souhlasila s Dracem, ale ani to nemusela říkat. Harry dopředu věděl, jak by se rozhodla ona.

Chtěl se sejít i s Ronem, ale ten na jeho sovu, kde ho žádal o setkání, ani neodpověděl. A možná to tak bylo lepší. Přál si, aby ho podpořil alespoň jeho ryšavý kamarád, aby mu řekl, že zkusit způsob, který našla Hermiona je dobrý nápad, ale čím víc nad tím uvažoval, tím mu bylo jasnější, že by to bylo k ničemu. V této konkrétní situaci nepotřeboval slova, která by mu dodávala naději, protože ji sám ztrácel.

Den se pomalu chýlil ke konci, slunce zapadlo a on neměl ani tušení, co by měl dělat. S každou ubíhající vteřinou mu bylo jasnější, že pokud se Draco, jako zázrakem, nevrátí s řešením od Severuse, tak je po všem a neměl nejmenší tušení, jak se s tím vyrovná. Co bude dělat? Nemohl se přece ráno vzbudit a dělat, že se nic nestalo. Nemohl pokračovat v životě, jaký vedl před Dracem.

Prostě nemohl.

Oo

Jakmile Draco vystoupil z krbu a Harry se na něj podíval, bylo mu jasné, že je konec. Na nic se Snapeem nepřišli.

Stál metr od něj, díval se do zmučených bouřkových očí a soustředil se na to, aby se nezhroutil přímo na koberec.

Hermiona taky nepotřebovala žádná slova, aby jí došlo, co se stalo. Proto se mlčky zvedla, krátce stiskla Harrymu rameno, smutně kývla na pozdrav směrem k Dracovi a odešla, aby je nechala samotné. Bylo jí jasné, že ji Harry bude potřeboval, ale ne teď. Teď by tam byla navíc. Teď spolu musí být jen oni dva.

„Promiň, že jdu až teď," omluvil se Draco, jakmile osaměli. Harryho to zabolelo. V každém slově a tónu, jakým bylo řečeno, bylo slyšet, jak to jeho přítele trápí. Jsou na tom teď stejně.

„To nevadí," pospíšil si Harry s odpovědí.

„Nebyl jsem celou dobu u Severuse," vysvětloval dál. „Jakmile jsme dospěli k závěru, že není řešení, neviděl jsem důvod se tam zdržovat. Chtěl jsem se vrátit, ale odvolala mě matka. Kvůli nějakým věcem týkajících se svatby."

„Nemluv o tom," zastavil ho Harry prosebně. „Pamatuješ?" Chtěl mu připomenout, na čem se ráno dohodli.

„Samozřejmě," přikývl Draco. „Ani slovo o zítřku, nebo čemkoliv jiném."

V tu chvíli Harry nevydržel a v duchu si nadával, že to neudělal dřív. Překonal vzdálenost mezi nimi a blonďáka pevně sevřel v náručí. Nos přitiskl do prohlubně jeho krku a nasál vůni, kterou tak zbožňoval. Nedovedl se představit, že je dnes poslední noc, kdy ji cítí, nebo, kdy má Draca u sebe, ale okamžitě tu myšlenku zahnal. Nechtěl na to myslet a ani nemohl.

Draco mu stisk krátce opětoval, ale rychle se odtáhl, chytil Harryho za ruku a propletl s ním prsty. „Pojď," řekl a vedl jej nahoru.

Oo

Draco nenáviděl sám sebe, za to, k čemu se upsal. Bylo jedno, že v tu chvíli nečekal, že by se někdy mohl zamilovat. Žádný normální, zdravě uvažující člověk, by to nikdy neudělal, ale on? Vždycky musel být něco extra. Jenže co získá? Získá manželku, ke které necítí vůbec nic. Získá peníze a jeho matka postavení, po kterém takovou dobu touží. Ale on jen ztratí.

Nechtěl nad tím přemýšlet. Sám sobě to zakázal a přesto teď, když měl v náručí muže, který mu změnil život, nad tím uvažoval.

Toužil po tom cítit Harryho kůži na té svojí. Jeho rty na své pokožce, ale čím víc ho Harry líbal, tím víc ho to bolelo. Jako kdyby si tím víc uvědomoval, o co všechno přichází.

„Harry, já nemůžu," řekl, zatímco se od muže odtáhl. Ten na něj zůstal překvapeně zírat a čekal na slova, která by mu to vysvětlila.

„Nezlob se," sklopil oči. „Nemůžu s tebou teď spát a pak odejít a vzít si ji. Nejde to," zakroutil hlavou.

„Dobře," přikývl Harry pomalu. Nemohl říct, že by jeho rozhodnutí nechápal. Samotného ho něco podobného napadlo, i když nakonec zvítězila touha, mít ho ještě naposledy u sebe. „Tak co bys chtěl dělat? Teda pokud..." na chvíli se odmlčel. „Nechceš odejít, že ne?"

Ulevilo se mu, když Zmijozel zakroutil hlavou. „Chci být prostě s tebou, ještě aspoň chvíli."

Harry přikývl, pomalu si lehl a Draca stáhl sebou. Ten si položil hlavu na místo, odkud slyšel, jak jeho, zatím ještě příteli, splašeně bije srdce. „Nevím, jak to zítra zvládnu," přiznal po chvíli do ticha, zatímco ho Harry hladil ve vlasech.

„Nebudeš na to sám. I když nebudu přímo u tebe, budu tam s tebou." Snažil se ho podpořit Harry, ale nepovedlo se.

Blonďák se zvedl a zadíval se mu do očí. „Nemůžeš tam jít," řekl nekompromisně.

„Jak to myslíš?" Podivil se Harry. „Ty nechceš abych tam byl?"

„Jak se mě na to můžeš ptát? Samozřejmě, že nechci. Nedovedu si představit, že bych si ji vážně vzal, kdybys u toho byl." Vzpomněl si na sen, který měl. Na sen, ve kterém nebyl schopen souhlasit se sňatkem, jakmile se na Harryho podíval.

„Jsem idiot, promiň. Nedošlo mi to," hlesl Harry. „Jen jsem myslel, že aspoň..." Nevěděl, jak větu dokončit. Celá tahle situace byla tak šílená, že prostě netušil, jak se zachovat, aby to bylo správné. Chytil blonďáka za ruku. „Nepůjdu tam," slíbil.

„Víš, mohl bych říct ne," navrhl Zmijozel. „Pro mě by se nic nezměnilo. Stejně mě už tady nic nečeká."

„Tak na to ani nemysli," zastavil ho okamžitě bývalý Nebelvír. Možná nevěděl, jak se přesně v této situaci chovat, ale jedno věděl jistě. Nedovolí, aby Draco umřel. I když nemají šanci být spolu, i když je po zítřku nečeká žádná společná budoucnost, on bude žít.

Zahleděl se na jejich spojené ruce a bezděky přejel prsty po Dracově rodovém prstenu se znakem rodiny Malfoyů. „Lituješ toho?" zeptal se. „Lituješ, že jsme se v tom klubu potkali?"

„Nejdřív ano. Všechno by bylo jednodušší, kdybych tam nešel, nebo potkal někoho jiného, ale nakonec... Ne nelituju," usmál se, i když si nebyl jistý, jestli se to hodí. Když zjistil, že mu Harry úsměv opětuje, nahnul se a políbil jej. Opatrně, jako kdyby se jednalo o jejich vůbec první polibek. Po chvíli se odtáhl, protože předtím říkal pravdu. Nemůže mezi nimi k ničemu dojít. Ne dnes a už ani nikdy jindy.

„Víš, můžeš mě líbat," opřel si Harry svoje čelo o jeho a zadíval se mu do očí. „Nemusíme spolu spát, ale potřebuju tě cítit u sebe. Naposled."

Draco jej líbnul na tvář a pomalu se odtáhnul. Harry si povzdechl. „Půjdu se osprchovat první, nevadí? A pak bychom mohli něco malého sníst?" Neměl na nic chuť, ale potřeboval do toho večera dostat aspoň trochu normálu. Draco to možná poznal, protože se při přikývnutí jemně usmál.

Oo

Harry netušil, co dělat a jak se chovat. Stál v koupelně, kolem pasu omotaný ručník, vlasy mokré a sledoval svůj odraz v zrcadle.

Na jednu stranu ho mrzelo, jak se dnešek vyvíjel. Draco se ho bál dotýkat. Chápal jeho důvody, ale... Je to přece naposledy, tak jak to může probíhat takhle? Samozřejmě ho nehodlal do ničeho tlačit, vlastně mu to nechtěl ani říkat, aby to nepochopil jako výčitku, ale chtěl dnes víc, než dostával.

Pomocí kouzla se osušil a rychle oblékl. Naposledy se na sebe podíval do zrcadla a s povzdychnutím se vrátil do ložnice.

Měl špatný pocit, jakmile spatřil prázdný pokoj. Pochyboval, že by se Draco vydal do kuchyně dřív, aby jim připravil večeři, ale přece jen doufal, že si šel nalít něco k pití.

Ale to se mýlil. Prolezl celý dům, volal ho, křičel jeho jméno, ale nikdo se mu zpět neozval.

Odešel. Byla to jejich poslední noc a on od něho odešel. Bez jediného slova, bez rozloučení.

Harry tu tíhu, která ho zavalila, nedokázal snést. Bylo mu špatně od žaludku a bál se, že se pozvrací.

Vrátil se zpět do ložnice a těžce se svalil do postele, kde ještě před chvílí ležel s blonďákem. Nechápal, jak mohl jen tak odejít a měl chuť se za ním okamžitě vydat.

Oči mu padly na předmět, ležící na pokrývce vedle něj. Vzal ho do ruky, spolu s popsaným pergamenem. Dracův rodový prsten. Harry nesnášel, co Dracovi to jméno provedlo. Nic z toho, co prožívali, by se nestalo, kdyby se jmenoval jinak. Na druhou stranu, Draco by nebyl Draco. Proto prsten stiskl v dlani, rozhodnutý, nosit ho neustále u sebe, jako upomínku.

Bál se přečíst si slova, která mu Zmijozel zanechal, ale zvědavost ho přemohla.

Pottere, musel jsem odejít.

Nezvládl bych se s tebou loučit, proto jsem usoudil, že takhle to bude lepší. Ty si to asi nemyslíš.

Je toho hodně, co jsem ti chtěl říct, ale rozhodl jsem se to zkrátit. Děkuju. Za všechno.

Řekl bych ti, že tě miluju, ale znáš mě. Navíc, nic by to nezměnilo.

Tak, tohle je konec.

D.

Harry zavrtal hlavu do polštáře. Ano, je to konec...

-------------------------------

Vítám Vás :- ).

Je to neuvěřitelné, ale další kapitola je tu. Já věděla, že se k psaní vrátím : -). Dnes jen takový menší rozjezd. Příště nás čeká svatba. Tak co myslíte? Bude? Nebude? 

Všem moc děkuju za trpělivost, kterou jste se mnou měli a taky za gratulace k narození miminka. Uvidíme se tu opět do týdne. 

Užívejte zbytek víkendu. 

Vaše Mischeff <3.