Otevřela jsem oči. Byla jsem pořád na tom samém místě, ale měla jsem pocit, že je něco jinak. Vše bylo takové temnější, děsivější. Podívala jsem se na svou hruď. Na levé straně byla hluboká řezná rána. Dýku jsem ale nikde neviděla. Náhle se mi začalo všechno vybavovat. Křik, halucinace, dýka, Sebastian. Při pomyšlení na vysokého muže se světlými vlasy mě píchlo u srdce. Chyběl mi.

Začala jsem se rozhlížet. Necítila jsem se zde zrovna příjemně. Zajímalo by mě, jestli to takhle vážně vypadá po smrti. Všechno mi přišlo až moc tiché, moc dokonalé. Nebylo to normální.

Když jsem udělala krok dopředu, šlápla jsem na větvičku. Nic se neozvalo. Odpovědí mi bylo pouze hrobové ticho.

Zajela jsem si rukama do vlasů. Vyjekla jsem, ale nic se neozvalo. Natáhla jsem ruce před sebe. Zalapala jsem po dechu, když jsem spatřila dlouhé drápy. Znovu jsem si sáhla na hlavu a nahmatala jsem uši. Napůl vlk, na půl člověk, zazněl mi v hlavě hlas.

Otřásla jsem se náhlým chladem, který obestřel mé tělo. Možná je to pravda. Třeba je vážně mým osudem být napůl člověk a napůl vlk.

Obmotala jsem si paže kolem mého stínového těla. Cítila jsem se aspoň trochu v bezpečí.

Začala jsem to tu nazývat „Stínový svět". Všechno to bylo temné a tiché. Připomínalo mi to stíny minulosti, které zanechávají na každém své temné stopy. Mě minulost určitě poznamenala.

Tiše jsem vykročila po klikaté cestičce. Byla ozářena podivným namodralým světlem. Zaklonila jsem hlavu. Na obloze zářily miliony drobných diamantů. Natáhla jsem po nich ruku. I když to vypadá, že jsou na dosah, jsou na míle daleko. Milovala jsem večery, když jsem ležela ve sněhu a pozorovala malé blikající světýlka. Bylo to kouzelné.

Zavrtěla jsem hlavou. Nemůžu vzpomínat na krásné chvíle, kterých jsem za život zažila opravdu málo. Musím zjistit, kde to jsem. Nechci tu bezcílně bloudit, jako duch ve světě živých.

Oči se mi naráz zalily slzami. Hlava se mi zatočila. Ocitla jsem se znovu v tom okamžiku, kdy se to všechno stalo. Tentokrát jsem ale byla jen pouhý divák.

Viděla jsem samu sebe. Byl to zvláštní pocit. Bylo to, jako bych se dívala do zrcadla. Ale toto nekopírovalo moje pohyby – ukazovalo mi minulost.

Tvář jsem měla mokrou od slz, ale oči zářily odhodláním. Ruce se mi sice třásly, ale to mi nezabránilo držet dýku hrotem mířícím na srdce. Rychlým pohybem jsem si vrazila dýku do hrudi. Spatřila jsem můj překvapený výraz, když se kousek ode mě objevil Sebastian. Viděla jsem, jak se jeho tvář stáhla do zmučeného výrazu. Po mém obličeji se rozlil spokojený úsměv, když jsem padala do sněhu. Myslela jsem na něho.

Pozorovala jsem své nehybné tělo, ke kterému přišel vlk se srstí barvy medu. Když jsem se nad tím zamyslela, došlo mi, že jsem to podvědomě tušila. To, jak mu ujelo, že větřil mou stopu. Taky mi došlo, jak mě tak rychle dokázal najít – díky vlčím smyslům. Nakonec se můj pátravý pohled přesunul na jeho oči. Byly žluté s podtónem rudé. Tyhle oči jsem už někde viděla. Ale ani za nic jsem si nemohla vzpomenout kde.

Celý svět se znovu zatočil. Ocitla jsem se v temném zákoutí Stínového lesa. Cesta přede mnou mizela ve stínech hustého lesa. Věděla jsem, že bych po ní neměla jít. Něco mě k tomu ale táhlo. Když jsem se po ní rozešla, zamrazilo mě.

Ohlédla jsem se. Ze rtů mi vyšlo jen vyděšené zachrčení. Tep se mi zrychlil. Oči jsem měla doširoka otevřené, ústa pootevřená. Několik metrů přede mnou byla mrtvola. Mrtvola oběšeného muže.

Strnula jsem. Po celém těle mi naskočila husí kůže. Vlasy v zátylku se postavily do pozoru. Začala jsem couvat. Má záda narazila do něčeho tvrdého. Strom. Napověděl mi mozek. Rukou jsem jela po drsné kůře stínového stromu. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale pomalu jsem se otáčela. V okamžiku, kdy jsem stála čelem ke stromu, má ruka nahmatala něco měkkého. Kus toho mi zůstal v ruce. Sklopila jsem oči. Zorničky se mi rozšířily hrůzou. S výkřikem, který mi uvízl v hrdle, jsem upustila kus shnilého masa. Oči mi sklouzly k tělu nabodnutému na ostrou větev.

Škobrtla jsem o vlastní nohy a svalila se na zem. Toužila jsem se dostat co nejdál od té mrtvoly. Pomalu otočila hlavu. Její prázdné oční důlky mě pozorovaly. Zavřískla jsem. Srdce mi vynechalo několik úderu. Tep se mi zvyšoval. Dech mi uvízl v plicích. Pohlédla jsem na oběšence. Ten mě provrtával černýma, prožranýma očima.

Když jsem těkala pohledem všude kolem, že tmy se vynořovaly další a další mrtvoly. Jejich končetiny byly groteskně poházené, ale všechny měli společné jedno – upíraly na mě svoje mrtvé pohledy. Připadala jsem si jako ve světle reflektorů. Byl to strašný pocit.

A pak se to stalo znovu, les začal šeptat.

„Blázne!"

„Vlčí dívko bez budoucnosti!"

„Ničitelko!"

K děsivému šepotu se začali přidávat i mrtví. Všechny ty obvinění a urážky se na mě začaly valit jako lavina. Připadala jsem si, jako bych uvízla v časové smyčce. Měla jsem stejný pocit jako ve chvíli, kdy jsem do sebe zabořila ostrý hrot dýky. Teď jsem se ale nehodlala poddat. Musíš být silná! křičel na mě můj vnitřní hlas. A tak jsem byla. Před očima se mi objevovaly a zase mizely všemožné děsivé výjevy. A já je jen pozorovala a tiše trpěla. Po tvářích mi tiše stékaly slzy.

Najednou se do mě vlila nová energie. Stoupla jsem si a otočila se čelem k oběšenci, který mě celou dobu pozoroval. Nadechla jsem se a vykřikla:

„Tak už dost!"

Prudce jsem otevřela oči a zhluboka se nadechla.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *  
Nazdárek! :D Dneska jsem měla psací náladu, tak jsem se vrhla na VSV a vzniklo z toho tohle :D Doufám, že se část líbila i když byla malinko neobvyklá ;) A taky děkuji za vote a úžasné komentáře, kterými mě podporuje ❤ moc DĚKUJU!

Tuhle část věnuji janinka123 - děkuji za ten příliv hvězdiček, jsem ráda, že se ti tahle povídka líbí ❤