Na kraji lesa jsem se zastavila a na chvíli si dovolila pozorovat krásný západ slunce. Zapadající kotouč barvil sníh do ruda. Vypadalo to, jako by les krvácel. Přivřela jsem oči a užívala si tepla, které vydávaly sluneční paprsky.

Zaslechla jsem podivný zvuk. Trhla jsem hlavou dozadu. Koutkem oka jsem zachytila pohyb. Natočila jsem hlavu tím směrem, ale nic jsem neviděla. S pokrčením ramen jsem se otočila zpět a pokračovala dál. Jenomže jsem nedávala pozor na nohy. Noha se mi zachytila o kořen nějakého keře a já se okamžitě poroučela k zemi. Vykřikla jsem a reflexivně jsem před sebe natáhla ruce.

„Au!" sykla jsem, když jsem tvrdě dopadla na zem. Opatrně jsem vyprostila mou zamotanou nohu a postavila se. S bolestivou grimasou jsem si mnula naražené ruce.

Chtěla jsem pokračovat dál, ale upoutal mě stříbrný záblesk ve sněhu. Sehnula jsem se a pozorně se zadívala na lesklý předmět. K mému překvapení to byla dýka. Nechápala jsem, jak se sem dostala. Pak jsem ale pokrčila rameny a opatrně jsem ji začala vyprošťovat.

„Sakra!" zanadávala jsem, když jsem si o její čepel poranila bříško prstu. Poraněný prst jsem zvedla ke rtům a začala si ho cucat, abych zastavila krvácení.

Rychle jsem vstala. Musela jsem pryč. Slunce už zapadlo a já chtěla být odsud co nejdál.

Z trička jsem si odtrhla kousek látky, do které jsem zabalila dýku. Schovala jsem ji do malé postranní kapsy. Vyrazila jsem rychlým krokem. Neměla jsem času nazbyt. Netušila jsem, kde se Sebastian nachází, ale věděla jsem, že ten, s kým mluvil, se mě bude chtít zbavit.

Při pomyšlení na jediného přítele, kterého jsem kdy měla, mi po tváři stekla osamělá slza. Připadala jsem si jako ta slza – opuštěná. Bez něj jsem si připadala bezradná, neúplná. Můj mozek si nechtěl připustit, že mi chybí, ale srdce říkalo něco jiného.

Zatřásla jsem hlavou. Nemůžu být zaslepená city. Byla bych až moc lehkou kořistí. Zradil mě a tím to hasne.

Unaveně jsem pokračovala dál. Po celodenní chůzi mě bolely nohy. Taky jsem byla vyčerpaná jak fyzicky, tak psychicky. Cestou mě zaplavovaly vzpomínky, které se mi zabodávaly do bolavého srdce.

Ztěžka jsem dosedla do sněhu. Potřebovala jsem si odpočinout. Sundala jsem si batoh. Trochu jsem zakroužila pažemi, abych uvolnila napjaté svaly na zádech.

Měla jsem hlad, a tak jsem se rozhodla vytáhnout si něco k jídlu. Nakonec vyhrály sušenky. Rozbalila jsem je a jednu si vložila do úst. Spokojeně jsem přimhouřila oči a polkla. První sušenku následovala druhá a poté i třetí.

Temným lesem se ozývalo křupání sušenek, které jsem rychle zlikvidovala. Prázdný obal jsem strčila do batohu a vstala. Rozhlédla jsem se a zalapala po dechu. Zmateně jsem zamrkala. Přede mnou stál Sebastian. Nechápala jsem, jak se tam dostal. Vždyť jsem ho neslyšela přijít.

„Sebastiane?" zeptala jsem se.

Neodpověděl. Jen přede mnou nehybně stál. Zaposlouchala jsem se. Neslyšela jsem tlukot jeho srdce. Zamrazilo mě. Zvedl se vítr. Zdálo se mi, jako by les šeptal. Jako by se po mně natahovaly staré stromy.

Pojď, pojď blíž...

Ruce mi automaticky vylétly k uším, když se lesem ozval pláč mojí sestry. Byl to úděsný zvuk. K jejím se přidávaly, známe hlasy. Šeptaly, prosily, řvaly. Před očima se mi míhaly mlžné postavy.

Podlomila se mi kolena. Při dopadu se kolem mě rozvířil sníh, který kolem mě vytvořil třpytivou hradbu. Hlasy stále sílily. Oči jsem tiskla pevně k sobě. Zdálo se mi, že se celý les točí. Po chvíli se to nedalo vydržet. Nos mi naplňovaly, známe pachy. Po zádech mi stékaly pramínky potu. Oči plné slz jsem upřela k hvězdné obloze. Z úst mi unikl zmučený výkřik.

Posléze moji mysl začaly naplňovat obrazy z mojí minulosti. Úsměv mojí sestry, když jí vypadl první zub. Matčina tvář, která se nade mnou skláněla na pláži. Sebastianovo vřelé objetí. A mnoho dalších chvil. Ve všech jsem se cítila šťastná. Vzápětí se ale moje mysl začala naplňovat hrůznými výjevy. Sestra prosící o slitování na krví zalité podlaze. Sebastianův prázdný výraz, jeho ústa zkřivená v němém výkřiku. Mrtvá těla na zemi zborcené krví. Les plný oběšených, podřezaných či ohořelých lidí. Následovaly další a další děsivé obrazy.

„Už dost!" zakřičela jsem z plných plic.

Les utichne. A pak, jako by se vzedmula obrovská vlna, se znovu ozvou výkřiky. Zní jako orchestr. Rozum zastíní beznaděj, bolest převezme kontrolu nad mým tělem. Z posledních sil se doplazím k batohu. Roztřesenými prsty zápasím se zipem. Celá se třesu, když vytahuji předmět zabalený v kusu hadru.

Stoupnu si na nohy. Moji bolestně zakřivenou, ale přesto odhodlanou tvář ozáří světlo měsíce. Křik se stále stupňuje. Když si myslím, že to už dále nevydržím, „hudba" dosáhne vrcholu. Když vytáhnu malý stříbrný předmět, zazní závěrečný akord. Dýku uchopím do obou rukou. Hrot namířím na mou hruď. Přímo na místo, kde se nachází srdce.

Lesem doznívá ozvěna akordu. Natáhnu ruce před sebe. Ve vteřině se odehrálo několik věcí. Když jsem ruce spolu s dýkou přitáhla zpět k tělu, ozval se lesem výkřik. Ne jako ty, které tvořily orchestr Smrti, ale opravdový výkřik. Výkřik, který patřil živé bytosti. Výkřik patřící Sebastianovi.

Spatřila jsem, jak se jeho oči naplnili zmatkem a následně i bolestí, když dýka porušila kůži na mé hrudi. Věnovala jsem mu poslední úsměv, kterým jsem mu sdělovala, že mu odpouštím. Sdělovala jsem mu toho mnohem víc, ale abych si to uvědomila, jsem neměla čas.

Se slabým úsměvem na rtech jsem dopadla to bělostného sněhu, který se později zbavil mou krví do ruda. Tmavé vlasy ostře kontrastovaly se sněhem a mou bledou tváří. V tu chvíli jsem si připadala šťastná. Šťastná a konečně volná.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * 
Ahoj! ^.^ Po týdnu jsem zpět. Na lyžáku jsem opravdu nestíhala psát, protože jsem byla vyčerpaná a ani jsem neměla čas. Dneska jsem tady napsala kapitolu, abych tu mezeru trošku dohnala :D Doufám, že se líbila. :) Věnuji ji vám všem, co tenhle příběh čtete, komentujte nebo pro něj hlasujte! Mockrat děkuju za 500+ přečtení, jsem vám za to strašně vděčná! ❤❤❤