Noc byla temná a mrzlo tak, že mi zuby neustále cvakaly o sebe. Pořád jsem byla v koruně stromu. Nohy jsem necítila a ruce jsem měla promrzlé. Když se vánice trochu uklidnila, rozhlédla jsem se kolem. Měla jsem strach, že je tu pořád to zvíře. Svým způsobem jsem byla zvědavá, jestli dnešní noc přežiji bez úhony, nebo mi budou muset některou část mého drobného těla amputovat. Osobně jsem doufala, že přežiju v celku.

Trochu jsem si poposedla, ale ne moc, jinak bych z té zledovatělé větve spadla. Zkusila jsem se rozhlédnout skrze větve po okolí. Ale nic jsem neviděla. Stoupnout jsem si neodvážila, nejsem sebevrah. Když jsem byla uvelebená tak, že mě můj zmrzlý zadek tak nebolel, pokusila jsem se rozhlédnout znova. Jediné, co šlo ve tmě vidět, byl bělostný sníh, který do tmy zářil jako světla majáku. Stromy byly pokryté nadýchanou vrstvou vloček, a tak vypadaly, jako by měly čepičky. Podařilo se mi zahlédnout i pár světýlek z vesnice. Připadala jsem si trochu jako Mařenka.

Zhluboka jsem se nadechla a sklopila oči k zemi. S tlukoucím srdcem jsem pohledem vyhledala keř, ve kterém jsem spatřila ty divoké oči. Byl skoro celý zapadaný sněhem, takže z něj vykukovaly jen horní větvičky. Za ním jsem spatřila vyšlapanou cestičku. Vypadalo to, jako by se sem to zvíře vracelo.

Když jsem do nosu nasála vzduch, ucítila jsem pachy, které jsem dřív necítila. Sice nejvýraznější vůní byla vůně jehličí, ale byly tu i jiné. Cítila jsem už jen slabou stopu Sebastianovy vůně, která mi ulpěla na oblečení. Taky jsem cítila pach hlodavce, který se schovával v dutině stromu a další pachy, které jsem zatím nedokázala zařádit. Tohle se mi ještě nestalo.

Ticho proťalo táhlé zavytí, jako když bouřkovou oblohu protne první blesk. Musela jsem se zmrzlé kůry chytit i nehty, abych se na stromě udržela, protože najednou začalo strašně foukat. Jednu ruku jsem obmotala kolem kmene a druhou jsem si odhrnula vlasy, které mi vítr s radostí sfoukával do obličeje. Po chvíli jsem si začala třít paže ve snaze se aspoň trošinku zahřát. Bohužel, nepovedlo se mi to. Po nějaké době jsem znovu začala přemýšlet nad rodinou.

Tehdy mi mohlo být asi šest let. Bylo to pár měsíců před tím, než jsem poznala tuhle vesnici a než jsem poznala Sebastiana. Musím říct, že jsem byla hodné dítě. Veselé dítě plné energie. To vše se postupem let vytratilo. Veselost utlumily obavy, všechnu energii mi sebral smutek.

Světle hnědé vlásky vyšisované od španělského slunce jsem měla stáhnuté do drdolu. Velké smaragdové oči jsem měla skryté za slunečními brýlemi. Na sobě jsem měla světle růžové šatičky, pod kterými se skrývaly květované plavky. Vedle mě šla má sestřenice. Obě jsme lízaly zmrzlinu, která se lahodně rozplývala na jazyku. Esmerelda byla vysoká patnáctiletá černovláska s tmavě olivovou pletí. Oči měla černé jako hlubiny moře a plné rty. Byly jsme jako nejlepší kamarádky. Vše jsme musely dělat spolu. Svým způsobem jsem s ní trávila čas hlavně kvůli tomu, abych byla pryč z domova. Poslední dny v něm panovala zvláštní ponurá nálada. Má matka pomalu nevycházela z pokoje. Když se mi ji podařilo zahlédnout, dívala se na mě zvláštně lítostivým pohledem. Esme mě vždy nabila pozitivní energií. Za krátký čas se pro mě stala vším. Byla mou oporou, strážkyní mých tajemství. To vše se rozbilo krátce po jejích narozeninách. Spolu s rodinou odjela ze Španělska neznámo kam. A já znovu byla sama.

Ze vzpomínek mě vytrhlo volání. Musel to být vyšinutý blázen nebo sebevrah, protože chodit uprostřed noci do lesa je jedna z věcí, ve které máte devadesátiprocentní jistotu, že domů se už nevrátíte.

„Charlotte!" znovu zavolal něčí hlas.

Volání ve větru skoro zanikalo, ale já ten hlas poznala. Nikdo jiný by mě sem nešel hledat.

„Sebastiane!" zakřičela jsem, co nejvíc to šlo, abych překřičela burácení bouře, která mezitím začala.

„Charlotte! Kde jsi?"

Neviděl mě. Natáhla jsem se a ulomila menší větev. Napřáhla jsem se a hodila ji na mého přítele, který se mezitím stačil přiblížit ke stromu. Bohužel kvůli větru se větev zasekla ve spodních větvích. Sebastian ale nejspíš uslyšel hluk – to musí mít sakra dobrý sluch – a vzhlédl vzhůru. Najednou jsem viděla jeho obličej z takové blízky, jako bych stála vedle něj. On ale přitom byl stále na zemi. Zatočila se mi hlava. Oči se mu rozšířily údivem. Nejspíš nečekal, že mě najde živou a ještě k tomu sedící na stromě, jako nějakou kukačku.

Začal šplhat po zmrzlé kůře stromu. S údivem jsem na něj hleděla. Rychle postupoval vzhůru, jako by ho to nestálo žádné úsilí. To mi přišlo divné. Jako to, že mu to neklouže? Předtím se mu sotva podařilo vylézt na prvních pár větví a teď leze úplně bez problému!

Už byl jen kousek ode mě. Natáhl ruku. Trochu ostýchavě jsem se jí chytila. Jeho ruka příjemně hřála, takže jsem už mohla hýbat prsty. S jeho pomocí jsem se pomalu dostávala blíž k stabilní zemi. Vždycky jsem si přála být ptákem. Mohla bych roztáhnout křídla a prostě uletět. Ale pokud bych musela bydlet na stromech, tohle mi za to vážně nestojí. Radši budu nohama hezky pěkně na zemi.

Už chybělo jen pár větví, když vtom se ozvalo zapraštění. Vyděšeně jsem vyjekla. Noha mi podjela. Větev, které jsem se držela, praskla. Druhá ruka mi vyklouzla se Sebastianova sevření. Začala jsem padat.

Spatřila jsem vyděšený výraz v Sebastianových očích, když uslyšel křupnutí větve. Jeho ruce hmátly před sebe, jako by mě chtěly chytit, ale zachytily jen vzduch. Padala jsem zády dolů, vlasy mi vítr shrnoval do tváře. Moje ústa byla otevřena ve vyděšeném výkřiku. Oči jsem měla rozšířené strachem. Větve mě škrábaly do rukou, nohou, zad i do tváří.

Když jsem pootočila hlavu, spatřila jsem pode mnou silnou větev, za kterou bych se mohla chytit, a tím si ušetřit strašnou bolest rozlámaných kostí a bůh ví čeho. I když o ni bych se mohla taky velice nehezky přerazit. Připadalo mi, jako by se vše zpomalilo. Moje oči se upíraly na větev, která mi mohla život zachránit nebo mi ho vzít. Trochu jsem se zkusila pootočit. Natáhla jsem ruce před sebe. Viděla jsem mé štíhlé prsty, jak se natahují po mé jediné záchraně. Pod prsty jsem ucítila zledovatělou kůru. Pažemi mi projela ostrá bolest. Tělem jsem narazila do kmene kvůli setrvačnosti. Uslyšela jsem tiché křupnutí. Bokem se mi začala šířit ostrá bolest.

Z očí my vyhrkly horké slzy. Začala jsem se třást. Pří nádechu jsem uslyšela hvízdání vzduchu v plicích. Bolelo to jako čert. Zoufale jsem zarývala nehty do kůry. Nemohla jsem se pustit. Koutkem oka jsem zachytila pohyb. Sebastian slézal rychle ze stromu.

„Char, pusť se! Chytím tě!" zakřičel, když se ocitl na zemi.

Bála jsem se. Přesto jsem se zhluboka nadechla. Potom jsem se pustila. Znovu jsem zažila ten hrozný pocit bezmoci, když jsem padala do Sebastianovy náruče. Srdce jsem měla až v krku. Při mém dopadu se trochu zapotácel, ale udržel mě.

„Všechno v pohodě?" zeptal se starostlivě.

Já se jen zmohla na roztřesené pokývání hlavou. Celé mé tělo ovládal třas. Tiše jsem se choulila v Bastianově náruči a plakala. On mi do ucha šeptal uklidňující slova. Pomalu se se mnou v náruči rozešel směrem k vesnici. K domovu, připomněla jsem si v duchu. Bohužel, tuhle vesnici jsem nikdy nebrala jako domov a nikdy brát nebudu. Kromě Sebastiana se o mě nikdo nezajímal.

Snažila jsem se nadechovat co nejméně, aby mě žebra tolik nebolela. Ale stejně mi při každém nádechu v žebrech vyšlehla spalující bolest. Při každém nádechu mi do očí vhrkly slzy, které jsem se mrkáním snažila zahnat.

„Charlotte, kam jsi zmizela po tom, co jsi mi strčila ten zatracený sníh za tričko?"

„Teď o tom nechci mluvit. Pochop to prosím," šeptla jsem. Chápavě přikývl. Byla jsem mu za to vděčná. Už toho na mě bylo moc. Nejdřív si musím vše srovnat v hlavě. Do té doby se bude muset spokojit s mým mlčením.

Nemohla jsem se dočkat, až si lehnu a pořádně se vyspím. Dnešní noc mi sebrala veškerou energii. Sebastian tiše kráčel dál. Pobrukoval si tichou tesknou melodii. Já jen tiše poslouchala. Přišlo mi, jako by jí chtěl někdo vyjádřit obrovský smutek. Ať už to byl kdokoli, chápala jsem ho. Taky bych se chtěla zbavit své bolesti a smutku.

Stromy začaly znatelně řídnout. Zeleň se pomalu vytrácela. Bylo mi jasné, že za chvíli dorazíme do vesnice. Když jsme vyšli z lesa, čekala jsem cokoliv, ale na tohle jsem nemohla být nikdy připravená.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * 
Ahojte ^.^ Je tu další kapitolka! :D Na svoje poměry jsem ji napsala docela dost rychle :D takže doufám, že se líbí ^.^ Zase je tu ten napínavý konec, tím pádem mě budete muset nechat žít do další části :DD

Jinak moc, moc děkuju za miloučké komentáře, které mě zahřály u srdíčka ^.^

A taky strašně děkuju za vote a přidání do seznamů ❤❤

A ještě jedna - poslední - věc :D Tahle povídka se dostala na #33 místo ve Vlkodlacích, což je pro mě naprosto neuvěřitelné! Takže Vám patří můj obrovský dík! DĚKUJU! ❤❤❤❤❤❤❤❤