-Ano, vím, přidávám to po hooodně dlouhé době (¬_¬)  ale já se nemohl překousat přes kus děje abych to potom mohl využít v dalších dílech takžeee se omlouvám ale tady už to máte (=^.^=)   Užijte si to!!

   ╬╬╬╬〠╬╬╬╬╬╬╬╬╬╬〠╬╬╬╬╬╬╬╬╬╬〠╬╬╬╬╬╬╬╬〠╬╬╬╬╬  

 Škola už skončila a Luril, Sayo ale i Sora se šili projít. Luril se opět usmíval ale taky smál když společně dělali hlouposti.  Zamířili si to do nedalekého lesa kde si začali hrát na schovávanou která ale nakonec přešla v házení šišek. Když už se všichni unavili, Sora udělala Sayovi Culíček na vrchu hlavy, Lurilovi půjčila svojí kšiltovku při čemž rozhodla, že si začnou hrát na rodinku. Ona chtěla být otec, ze Saya udělala mámu a Luril byl neposedný syn.

"No a tady si sedneš a napíšeš úkoly!" Pravila přísně Sora. "Nééé! Proč musím psát úkoly?! Mámo!! Já mám hlad!!" Odmlouval Luril a pak zavolal na Saya. "Už běžím!" Zavolal Sayo a na kusu kůry nesl různé kytky a šišky ale cestou zakopl a všechno vysypal. Chvíli bylo ticho ale pak se začali všichni hlasitě smát. Dál si hráli na podivnou rodinku dokud se nezačalo stmívat a oni nemuseli už opravdu jít. Všichni se rozešli domů a Luril cestou opět utichl. Něco slyšel ale nevěděl co to je a bál se toho. Stíny stromů ho děsili víc než kdykoliv předtím a zvuk sílil. "Sayo? Slyšíš to?" Zeptal se a stále se při tom rozhlížel kolem a snažil se zjistit odkud zvuk přichází. Bylo to jako šumící televize a velmi pronikavé pískání zároveň. "Ty ptáčky? Jo. Je to krása, že jo?" Odpověděl Sayo naprosto klidně a cestu si vyloženě užíval. Lurila to hodně znejistilo. Sayo slyší zpívat ptáčky a on nějaký děsivý zvuk? Proč?

***

"Hej? Lurile? Lurile?!" Zatřásl Sayo náhle s Lurilem který do teď vůbec nevnímal. "C-Co je? Kde jsme?" Zděsil se když místo nepoznával. "Já nevím, to ty jsi sem šel. Já šel jen za tebou když jsi mi neodpovídal." Odpověděl zmateně Sayo a začal se rozhlížet. Před nimi stál mohutný šedivý strom bez listí kolem kterého v okruhu dvaceti metrů nic nerostlo, ale hned za tímto okruhem rostlo spousty   trávy a mnoho dalších, mnohem lépe vypadajících stromů. "Víš kudy domů?" Zeptal se po chvilce ticha Luril. Sayo na to jen nešťastně zakroutil hlavou a začal popotahovat. Slzy se mu hrnuli do očí a nakonec začal tiše brečet. "Sayo... Pojď sem." Zašeptal Luril a kamaráda pevně objal. "Ch- hci... domů... za.. za tátou." Špitl Sayo a Lurila nepouštěl. Na oblohu se už stihl vyhoupnout měsíc, byla naprostá tma a oba kluci seděli u sebe v pevném objetí přímo pod tím obřím stromem. Sayo už usnul ale Luril zase slyšel ten zvláštní zvuk. Trhalo mu to nervy a bylo to hlasitější než předtím, bylo to už nesnesitelné a on se snažil jakkoliv ten zvuk nevnímat. Zakrýval si uši, zpíval si ale nakonec to přešlo ve zběsilé škrábání uší. Rozškrábal si je až do krve, bolestí brečel do té doby, než zvuk náhle ustal. Usmál se a zavřel oči aby mohl spát ale ani to se nedařilo. "Něco tě trápí... že mám pravdu?" Ozvalo se z ničeho nic přímo u jeho ucha. Prudce se otočil, ale nic tam nebylo a tak se zas opřel o strom jenže tentokrát jakoby se to ozvalo nad ním. "Pomůžu ti... Lu-ri-le..." Zašeptalo to s podivným náznakem pobavení. "Vím o tom, co se ti stalo... Vím o tom, co se ti stane." Promlouvalo to dál a Hlas se podivně měnil. Občas byl hluboký, občas vysoký, chraplavý, protáhlý, občas i jakoby mluvilo víc hlasů na jednou ale vždy měl podivnou, rozléhající se ozvěnu. "kdo jsi?" Zeptal se ustrašeně Luril a snažil se stále pohledem najít odkud hlas vychází. "Jsem krutá realita tohoto světa, noční můra těch kteří si jí zaslouží. Jsem součástí každého... A to i tebe. Lurile Termine." Zasyčel hlas. To už se Luril opravdu bál a tiskl se ke spícímu Sayovi. "Jdi pryč..." Špitl. "Budeš potřebovat mou pomoc. Ten muž, Saburo, má zálusk i tady na tvého... Kamaráda." Posmíval se hlas a Luril ztuhl hrůzou. "P-Proč? Říkal že když nic neřeknu, nikomu nic neudělá." Nechápal a spícího kamaráda přitiskl na sebe. "Ty mu věříš? Tomu nejhoršímu který ničí životy na potkání?" Zasmál se hlas a pak dodal. "Až změníš názor na mou nabídku, najdeš mě tady." Dořekl. Luril Byl až do rána zticha a v hlavě se mu pořád odehrával ten podivný rozhovor. Záhadný hlas se už ani jednou neozval a on si nebyl jistý, jestli to je dobře nebo špatně. Každopádně když se Sayo vzbudil, nic mu o tom neřekl a oba se vydali hledat cestu domů.

"Luri... Máš poškrábané uši, ukaž mi to." Řekl Sayo unaveně a Lurila stáhl do sedu, Z kapsy vytáhl čistý hadrový kapesník, trošku ho naslinil a začal mu krev z uší opatrně stírat. "Au... Ts! Prosím přestaň... Bolí to..." Zakňučel Luril ale nijak se tomu nebránil. Věděl že Sayo by ho nenechal. "Tak, a je to." Usmál se Sayo když s prací skončil. Štěstím se mu rozzářila očka a dal Lurilovi rychlou pusu na jedno ucho. "Teď už to nebude bolet." Vysvětlil účinek svého činu a Luril mu vděčnost ukázal pevným objetím. Oba zůstali už raději na jednom místě protože se jim zdálo, že jdou jen hlouběji do lesa. Čekání se jim však vyplatilo a k večeru je Rijal našel. Oba se k němu rozeběhli hned jak ho spatřili a přilepili se mu na nohy, kterých se po celou cestu nepustili.

╬╬╬╬〠╬╬╬╬╬╬╬╬╬╬〠╬╬╬╬╬╬╬╬╬╬〠╬╬╬╬╬╬╬╬〠╬╬╬╬╬

-Snad se díl líbil (◕‿◕✿) Jakákoliv podpora mě potěší!!! (≧ω≦) Do příště se budu snažit napsat něco zajímavějšího aaa Zatím ahoj!! Loučí se váš děsně líný Dezzinou XD