Další Škyťák, asi měl skutečně zajímavý život. Minimálně skrze různé vesmíry. O téhle keltské princezně ale něco slyšel, prý se nakonec usadila a měla spoustu dětí. To asi ale nebyl svět ze kterého čerpali tento příběh, tedy je to jeho odhad.

***

Stál jsem u okna a sledoval oceán. Odtamtud by měl přijet můj nový život a já si chci alespoň na chvíli připomenout ten starý. Nebyl sice dokonalý ale měl jsem své jistoty. Matku která mě nikdy nechápala, otce který mě podporoval i když často chápal jen málo a moje nezvedené bratry kterým je zatím všechno jedno.

No a někde v tom jsem byl já. Už od mala jsem věděl,že je semnou něco špatně. Necítil jsem se v tomhle těle ve své kůži. Vše mi přišlo špatně. Chtěl jsem být velký válečník, chtěl jsem být jako ostatní kluci ale moje matka měla úplně jiný názor. Stále mě chtěla strojit do těch nejdražších šatů, splétat mi vlasy do složitých účesů a nejlépe ještě abych chodil v těch vysokých střevíčkách.

Sice když jsem byl mladší nebylo to tak strašné, přece jen šaty se od kiltu tolik neliší ale čím jsem byl starší tím to bylo těžší. Chovat se způsobně zatím co všichni ostatní mohli dělat co chtějí. Trpěl jsem každou hodinu co jsem s matkou měl a byl rad za možnost úniku alespoň do lesů.
Jenže ty moje namluvi byly vrchol, prý každá princezna se musí provdat za jednoho z prvorozených synů z ostatních klanů. Nejenom,že jsem vůbec nebyl nadšený z toho výběru, jeden horší volba než druhý ale hlavně nikdo z nich neznal pravdu, copak bych mohl vstoupit do manželství založeném na lži, s někým možná ještě méně tolerantním k této věci než moje matka.

Prohrábl jsem si rudé kučery, které jsem si na truc pořádně ostříhal. I když stále na první pohled připomínám holku, chci aby všichni věděli jak to cítím uvnitř. Jak se cítím když si ze mě utahují, když si myslí,že jsem šílený a tohle je jen další rozmar kterým se chci vyčlenit. Kdyby jen věděli jak moc bolí když mě názvou dívkou, dcerou, princeznou či ženou a jak moc chci do celého světa křičet,že to tak není ani že nebyla moje volba aby to bylo tak složité.

,,Brzy tu bude."promluvila mi matka za zády a já se ani neobtěžoval otočit. Ví co si o tomhle zváni diplomatických návštěv myslím. Vždy to jsou nezadaní, mocní muži co jim buď v jejich kraji vůbec nezáleží na pohlaví partnera nebo samotní vůdci se netají svou nevyhraněností. Jako by si myslela,že nepřijdu na to co dělá. Chce po mě abych si vybral partnera a i když už netrvá na nikom konkrétním má jasnou představu z jakého okruhu lidí bych měl vybírat.

,,A kdo je to tentokrát? Zase nějaký král, císař či vévoda?"tyhle její hry už mě nebaví. Přijdu si jen jako další figurka na šachovnici s kterou zkouší mistrovsky manipulovat aby dosáhla svého cíle ale já už toho mám dost. Sám se snažím najít v každém dalším to co hledám jen abych mohl odejít z tohohle blázince. Jenže jsem to zatím nenašel.

Když si s nimi povídám sám tak to dopadne vždy stejně. Není jim za těžko být s dívkou či chlapcem ale být s dívkou, která se cítí jako chlapec se jim příčí. Prý je to proti přírodě, že buď jsme jedno nebo druhé, nic mezi tím. No a to mi po jejich znechucheném řevu většinou rupnou nervy a skončí to soubojem s meči, který povětšinou vyhrávám. Což je štve ještě víc a pobouřeně odjíždí.

Občas si přeju být zase tím dítětem co otec učil střílet z luku zatím co matka hartusila,že tohle zkrátka není činnost pro dámu. Ženě totiž zbraně do rukou nepatří. To byly okamžiky kdy jsem chtěl vřískat,že nejsem žena a nikdy jí ani nebudu. I přes to to bylo v té době nejsnazší. To co se mi postavilo do cesty nebylo nic proti tomu co mělo ještě přijít.
Chtěl jsem si obvazovat hrudník když se začali poprvé ukazovat moje ňadra ale to mi také nevyšlo. Jsi už mladá slečna Merido a mělo by to na tobě být vidět, opakovala mi matka stále dokola když mi brala obvazy.

Takhle to bylo stále dokola. Chtěl jsem udělat něco abych se v tom nevyhovujícím těle cítil lépe a ona mi tu možnost zas a znovu brala. Už ani nevím kdy mi došlo jak marný je to boj ale stejně jsem to nevzdal. Nemohl jsem, už kvůli sobě ne.

Nyní už můžu v rámci možností dělat se svým tělem co chci takže se ho snažím přizpůsobit ale na většinu věcí je pozdě. Takže tiše trpím a doufám,že najdu někoho kdo mě bude brát jaký jsem a s kým mi strávit zbytek života nepřijde jako nepřiměřený trest.

,,Princ Hans z jižních moří. Sice je nejmladší z třinácti bratrů ale to nic neubírá na jeho titulu."pronesla odměřeně a jen z toho jména se vše ve mě sevřelo. Už jen podle toho co mi matka řekla bylo jasné, že se chce semnou oženit jen z jednoho jednoduchého důvodu, aby získal mou zemi, jenže to se přepočítal. Moje království případne prvorozenému z mých bratrů a já získám jen nějaký pěkný titul a budu žít v manželově říši.

To ale matka tomu princi nejspíš neřekla, jde jí o to je sem nalákat ne udržet. Stejně jak si vytvářím svou pověst tak to má čím dál horší. Vlastně mě to docela těší, protože to znamená že přijedou jen ti co o mě mají skutečný zájem nebo mají alespoň odvahu a to je lepší než ta sebranka co chodila předtím.

Sledoval jsem jak připlouvá jeho loď s mola v přístavu. Už od pohledu mi na něm něco nesedělo, uhlazený účes, oblečení podle poslední módy v těch nejsvětlejších barvách a úsměv tak falešný až se mi chtělo zvracet.

Když vystoupil na pevninu choval se tak povrchně a povýšeně,že jsem měl hned jasno. Raději šíp do oka než strávit byť i jen týden po jeho boku. Když se mě snažil dojít ještě jsem zrychlil, protože mu odmítám dát svůj cenný čas tak lacino. Zkoušel marně různé lichotky ale jelikož se mu nedostávalo dechu nemělo to ten správný efekt.

Pak ale udělal něco co rozhodně neměl, uchopil mě za loket a sílou mě přiměl zůstat na místě. Zavrčel jsem na něj a bez valného úspěchu se zkusil vytrhnout.

,,Tak to tedy ne, princezničko. Já si tě vezmu a získám konečně nějaké království ať chceš nebo ne." Zavrčel mi do tváře a já o krok couvl, byl to spíš instinkt než strach. ,, Minule jsem byl pan hodný a jediné co jsem z toho měl bylo kydání hnoje. Ty budeš mou manželkou, princezno a co se tvých sourozenců týče jsou mladí než dospějí ještě se jim může stát nespočet nehod."

Zavrčel jsem na něj a už jsem mu chtěl pořádně pocuchat účes když jsem ucítil ostrou bolest na krku. Prudce jsem se otočil abych viděl,že jsem obklíčen jeho lidmi opravdu daleko od hradu a jeden z nich mě něčím střelil. Pomalu jsem ztrácel vědomí a děsily mě všechny představy co by semnou mohl chtít dělat. Nyní i v budoucnu.

Když se znovu probral seděl přivázaný na honosném křesle v karmínových šatech se složitými výšivkami, vlasy stažené do nóbl účesu, na nohách skutečně nepohodlné střevíčky a v puse roubík. Nemohl nic dělat tak alespoň z očí šlehal blesky a skrz roubík vrčel.

To nemyslí vážně, vždyť tohle je snad ještě horší než to do čeho ho strojila matka. Kroutil se ve snaze nějak vysvobodit alespoň jednu ruku a cukal sebou jako úhoř na souši. Takhle komůrka se mu ale vůbec nelíbí. Byla tu tma, vlhko a z vedlejších místností jsem slyšel divné zvuky. Jako by nože škrábaly o kamenní.

Hodiny jsem se pral s provazy a poslouchal ty zvuky. Dumal nad tím co by to mohlo být a když už neměl sílu tak poslouchal rozhovory za dveřmi a ten nejnovější ho docela zaujal.

,,Nemohu uvěřit,že máme skutečně na palubě unesenou princeznu a draka. To zavání strašným problém. "Ozval se tichý chraplavý hlas za dveřmi.

,,Jo, jen nevím co bude horší. Až naší loď napadnou Vikingové kvůli tomu drakovi nebo až nás napadnou sjednocené klany kvůli té princezně neprincezně."poznamel druhý s daleko ostřejším a vyšším hlasem.

Povzdechl jsem si a sklopil pohled, tak jsme tu dva vězni. Počítám s tím,že vikingové dorazí dříve a já se dostanu jen z jednoho věznění do dalšího. Vikingové totiž nenávidí Kelty pomalu stejně jako koupání. Nebo jako když jim někdo bere jejich věci.

Myslím,že ten Hans mě nebude muset trápit dlouho. Jako bych to tou myšlenkou přivolal loď se otřásla. Slyšel rány jako z děla což by se tady nemuselo zdát až tak divné kdyby nepřáteli nebyly vikingové, ti si na moderní vymoženosti moc nepotrpí. Věděl jsem,že tu teď bude horko takže jsem zahodil vše co mě matka kdy naučila a začal se prokousávat tím roubíkem. Byl to hnus ale asi nečekali,že se k tomu odhodlám, protože to nešlo až tak špatně. Buď nebo nemají praxi s únosy.

Roubík podlehl mému odhodlání a já se mohl konečně pořádně nadechnout. Loď se znovu otřásla a já věděl,že jsou uvnitř. Zrovna se dostali do nitra lodi. Slyšel jsem těžkopádné kroky ale zároveň i škrábání drápů na dřevě. V tu chvíli tu hádanku můj mozek vyřešil za mě , problesklo mi hlavou jediné slovo - Draci.

Počkal jsem až do chvíle kdy byly ty kroky hned za dveřmi, teprve poté jsem začal křičet o pomoc. Pokud budou tyto vikingové stejní jako v příbězích co mi výpravěl otec půjde loď ke dnu. A kdyby mě tu nechali půjdu ke dnu s ní. Pro tuto chvíli jsem musel odložit svou hrdost, hlavně tedy proto že jsem neměl dostatek času na to se osvobodit sám. Potřeboval bych ještě pár dní, nejméně pár hodin.

Dveře toho pokoje se otevřely a já věděla,že hledím do tváře svým novým únoscům. Obě to byly blondýnky i když jedna by mohla připomínat i kluka za jiných okolností. Chvíli mezi nimi proběhla domluva bezeslov než se ta hezčí odhodlala a rozvázala mi ruce.

,, Díky,"to bylo to jediné co jsem jim řekl. Nechtěl jsem zbytečně plýtvat slovy a čekal co se ještě stane. Ony byly mnou ale asi docela zaujaté, protože stále neřekli ani slovo. Musel je probrat až drak co se objevil za jejich zády. Takže jsem měl pravdu ale musel jsem uznat, že je nádherný. Krásnější stvoření jsem ještě neviděl.

Neměl jsem ale moc času ho obdivovat. Z horní paluby se ozval zvuk který nemohl značit nic jiného než signál na ústup. Blondýnky se rozeběhly nahoru a já je následoval hned potom co jsem zahodil ty prokleté střevíce do nejtemnějšího rohu.

Na palubě spolu bojovalo jen hrstka vikingů s celou posádkou lodi a překvapivě vyhrávali. Nikde jsem ale neviděl Hanse, ta zrádná krysa se asi schovává. Jako bych to přivolal vystoupil k zábradlí na můstku a vítězně se ušklíbal na vůdce vikingů, kterého teď zahnali do kouta.

,,Ahoj Škýťo, je milé že jsi se zastavil. Nečekal jsem,že budeš po našem rozchodu stále ještě dolézat. Není to pod úroveň vikingů?"dobíral si ho posměšně a pomalým krokem sestupoval k nám.,,Ale neboj tahle trapná situace se už znovu opakovat nebude. Dnes z téhle lodi živý neodejdeš."

Viking k tomu neřekl ani půl slova, měl jsem takové tušení že i jeho oblbl sladkýma řečičkama a když zjistil,že stejně nedostane to co chce šel zase o oběť dál. Pocítil jsem s tím klukem soucit, mohlo mu být podobně jako mě. Navíc jsem viděl i přes tu dálku bolest v zelených očích co způsobila Hansova slova. Stále ho ten vztah bolí a proto z něj pomalu vyprchával vzdor vůči těm co ho drželi. To byl ten moment kdy měla posádka získat navrh ale zapomněl počítat s jednou věcí, semnou.

Utrhl jsem si spodní lem šatů, protože mě jejich délka neskutečně rozčilovala. Vzal jsem z nehlídaných zbraní luk a toulec s šípy. Už jsem ani nemusel uvažovat nad mířením, opřel jsem dva do tětivy a vystřelil. Ruce do dřeli vikinga jsem přišpendlil ke stěžňi a pokračoval. Hans se přepočítal když si dovolil mě unést.

Udělal jsem si z jeho posádky cvičné terče než přišel na řadu on. Jestli se mi v tom snažil někdo zabránit nevšiml jsem si. Možná za to ale mohli ti vikingové, které teď nikdo nedržel. Už zase utekl na můstek a s mečem v rozklepaných rukou na mě čekal. Uchechtl jsem se pomstychtivě a jednomu vojákovi sebral meč. Vyběhl jsem za ním a postavil se do základního postoje.

,,To přece nemůžete myslet vážně? Nebudu se přece bít s princeznou, zkazilo by mi to pověst."snažil se z toho vykecat i když jsem mu nevěřil ani slovo.

,,O svou pověst se neboj, už i větší bojovníci podlehli talentu DunBrochu."řekl jsem s ušklebkem a bez ohledu na jeho snahu dál mluvit vyrazil. Nemám v úmyslu ho ušetřit. Hans je totiž svině co si dovolila vyhrožovat jeho bratrům a on o jeho pomstychtivosti nepochyboval.

,,Ale Merido.."zkusil to ale mě to ještě víc rozběsnilo s bojovým výkřikem jsem se na něj vrhl a ani v nejmenším ho nešetřil. Byl to mizerný šermíř, to je tak to jediné pravdivé co o něm můžu říct.

Stačilo mi jen pár výpadů než jsem držel jeho meč ve své ruce a svůj měl přitisklý na jeho hrdle. Krvelačně se mi zalesklo v očích a já měl strašné nutkání to teď a tady skončit.

,,T-to.. nemůžeš... nesmíš mě...z-zabít.."dostal ze sebe roztřeseně a hlas nebyl rozhodně to jediné co se na něm třáslo. ,,M-milost.."

,,Tak tohle je ta odvaha Jižních moří? Existuje jen když máš nad všemi navrh? "Zeptal jsem se ho posměšně a přitlačil ostří až se objevili první kapičky krve.,, Na milost jsi měl pomyslet když si vyhrožoval,že se moji bratři nedožijí dospělosti. Měl si na ní myslet před chvílí když si chtěl zprovodit ze světa svou minulou oběť. Ne Hansi, pro tebe žádná milost neexistuje ale jestli tě to uklidní nemám v úmyslu tě zabít. Pouze tě udělám na povrch stejně odporným jako uvnitř aby ti konečně došlo,že na vzhledu ani majetku nezáleží. "

Víc jsem to neprotahoval a několikrát ho mečem sekl přes levou stranu tváře, ta je blíž srdci. Nebylo to nic extra hlubokého ale zůstanou po tom slušné jizvy. Když jsem byl hotov škodolibě jsem se na něj usmál.

,,Jen malá památka aby jsi na mě nezapomněl."poznamel jsem ještě a klidným královským krokem se vydal za vikingy, tam to je skutečně bezpečnější než tady.

Byl jsem v půlce schodů když mi tělem prošla neuvěřitelná bolest. Sklonil jsem pohled a viděl jak mi z boku trčí dýka. Sykl jsem a stejně se vší hrdostí sešel zbytek schodů, až na posledním mě bolest dohnala a mé dívčí tělo začalo ztrácet vědomí. Čekal jsem tvrdý náraz ale místo toho jsem dopadl do náruče kluka, kterému jsem před pár okamžiky zachránil život. Ironie, pomyslel jsem si když mě zvedl do vzduchu a poslední co jsem viděl byl nádherný černý drak.

,, Moment Gotti abych tomu správně rozuměl, ona je kluk uvězněný ve špatném těle?" Tahle otázka bylo to první co jsem slyšel když jsem se začal probouzet. Odpovědět jsem ale neslyšel,jen nějaké škrábání do hlíny. Zvláštní.

,, Dobře, tak s ním tak budeme i jednat. Ať mu nepůsobíme nepohodlí."řekl ten hlas nakonec a já otevřel oči. Viděl jsem nad sebou malou stařenu s dvěma šedými copy a ten viking s hnědými vlasy co jsem ho zachránil na té lodi.

,, Vážně?"zeptal jsem se překvapeně a můj hlas zněl stále trochu slabě. Pomalu jsem se bez jejich pomoci posadil a musel uznat,že je to ošetření dobré. Rozhodně lepší než bych čekal,že poskytují zajatcům.
Překvapeně se na mě otočil a následně se usmál. ,,Ano, je to to nejmenší co můžeme udělat když si nás zachránil před jistou smrtí."řekl a mě tím vykouzlil úsměv na rtech. Vždy jsem si musel mužský rod vydupat a ještě na něj musel každou chvíli upozorňovat protože přecházeli do ženského.

,, Takže jsem teď váš oblíbený zajatec?"zeptal jsem se s ušklebkem a zkusil vstát. Ta postel se mi zdála jako přílišný komfort když mě stoprocentně zase někam zavřou. Nechtěl jsem zpohodlnět.

,,Zajatec? "Zeptal se zmateně a když viděl můj výraz zakroutil hlavou. ,, Žádné takové, jsi náš host. Mě je jedno jak jsou na tom obvykle Vikingové a Keltové, pomohl jsi nám i když tě o to nikdo nežádal. Takže jsi tu jako náš přítel a až se plně zotavíš ze svého zranění můžeš se vrátit domů."

Překvapeně jsem zamrkal a zahleděl se do jeho očí, dnes v nich zářila zase jiskra. Jako by s tím dalším setkáním s Hansem z něj spadla většina bolesti. Byl jsem za to docela rád.

,, Nemluvě o tom,že potom co jsme viděli na lodi se s tebou nikdo nechce pustit do křížku."řekl s úsměvem. Ten úsměv se mi začínal zamlouvat stejně jako tyto vikingové.

,,Budu muset napsat domů, pokud správně počítám tak by se měli brzy vyplavit lodě plné krvežíznivých bojovníků vedených mým otcem s jediným cílem. Dovézt mě v bezpečí domů. Měli by vědět,že už mě není třeba zachraňovat."řekl jsem klidně a odhodil deku,kterou jsem byl do teď přikrytý.

Myslel jsem si,že pod ní budou ty otřesné šaty do kterých mě na té lodi navlékly ale o to jsem byl překvapenější když jsem na sobě neměl o moc rozdílnější oblečení než Viking naproti mě.

,,Jak ti máme říkat? Já jsem Škyťák."řekl a nejspíš očekával,že se tomu jménu budu smát. Jenže já to nemám za potřebí. Je mi jedno jak se jmenuje, záleží na tom kým je on. No a když mě bere takového jaký jsem se vším všudy bylo by odemně nefér neudělat pro něj totéž.

,,Jmenuju se Merida ale mám radši když se mi říká jen Rid."řekl jsem klidně a usmál se.

,, Dobře Ride, chtěl by ses seznámit s našimi draky?"zeptal se mě a tím začalo jedno z nejkrásnějších dobrodružství co jsem kdy zažil a s ním i nejlepší období mého života. Bylo to období kdy mě posuzovali jen a pouze podle mých dovedností.

***

Už něco zaslechl o tom,že se někdy stane že se duše narodí do nesprávného těla, i když zatím nikdo nedokáže vysvětlit proč.

Tomuhle princi/princezně bych její šťastný konec přál, obzvlášť při tom jak zametl s tím Hansem. Zasloužil si to ale zajímalo by ho jestli se díky tomu poučil.