Tentokrát budu strohá, jelikož tenhle pár milujeme obě prolezli jsme všechny světy abychom našli ten nejlepší a tenhle je rozhodně v top desítce.

Dobře, tohle je něco co nikdy nechtěl číst ale když už se do toho pustil tak to také dokončí.
I kdyby z toho měl mít až do smrti noční můry.

***

Byl to zvláštní pocit když svět najednou zčernal. Neměl jsem ani čas se na to připravit, což vysvětlovalo jak jsem to nesl. Strašně.

Odmítal jsem se nechat pomoc a raději sám stále dokola vrážel do zdí či narážel do věcí. Nikdy dřív mě nemuselo zajímat kde co konkrétně je a teď už je pozdě. Musel jsem si to zjistit tou bolestivější cestou ale teď už to vím.

Vím,že bych měl jen sedět na tomhle gauči a co nejdřív chcípnout, protože tohle není život pro mě. Největší postrach města, před jménem Dagura vyšinutého se třásli policajti i zločinci a teď je z něj jen troska. Nedokážu si nic sám uvařit, do háje, vždyť já nedokážu dojít bez úrazu ani z obýváku do ložnice. Ona totiž slepota je jedna věc ale já mám k tomu všemu ještě poškozený hlavy v oblasti kde je centrum prostorové orientace.

A tohle v kombinaci s mou povahou je recept na dokonalou katastrofu. Když se to totiž dozvěděla moje sestra chtěla mi pomoct ale já jí nenechal. Nechci pomoc, i když jí možná potřebuju a hlavně, nevím jak pomoc přijímat.

Zrovna jsem byl zase hluboko ve svém záchvatu sebenenávisti, když zaslechl odemykání dveří a jejich následné otevření. Tohle je snad jediné co by na tom šlo označit za lepší stránku, mám o hodně ostřejší sluch.

I když jak tu jsou tenké stěny nevím jestli se tomu opravdu dá říkat pozitivum. Dost věcí bych naopak raději neslyšel.

,, Brácha?"ozval se tázavý hlas mé sestry a já se musel dost ovládat abych frustrovaně nezavrčel. Mám Heather rád ale od té nehody je až nechutně starostlivá. To já nezvládám ale v tomhle stavu jí nedokážu zabavit klíče od svého bytu co dostala jen pro nejnutnější případy.

,,Tady nikdo není."odpověděl jsem jí dětinsky a založil si ruce na hrudi. Zkusil jsem se i mračit ale když je to do prázdna už to ztrácí na svém efektu. Málokdo se bojí někoho kdo se mračí například na lampu..

,, Vtipné Dagure, "povzdechla si a slyšel jsem její kroky které se blížili ke mně. Ať se snažím jakkoliv nedaří se mi ji odehnat od toho odpadu co se že mně stal. Dokud jsem byl padouch měli jsme sváry ale nyní je to horší. Ona je totiž až příliš starostlivá. Nejraději by mě na každém kroku vodila za ručičku a to už bych raději zemřel.

,, Kvůli čemu si přišla tentokrát?"zeptal jsem se narovinu a zamyšleně naklonil hlavu na stranu. Nechci jí zbytečně zdržovat od jejího každodenního života. Do něj já už nepatřím ale ona to stále nedokáže pochopit. Nebo možná pouze nechce, kdo ví.

Heather má snoubenku se kterou je šťastná a zrovna nedávno si pořídili společné bydlení. Tam není místo pro slepého problémového bratra.

,,Mám tvé sebelítosti tak akorát dost takže jsem našla někoho kdo je ochotný tolerovat tvou povahu vrátí tě zpátky do normálního života."řekla rozhodně a já úplně v mysli viděl její umanutou tvář.

,, Normální život, co to vůbec znamená?"zeptal jsem se hořce a zkusil otočit hlavu jejím směrem.

,,Přestaň mě chytat za slovíčka, on přijde každý den aby ti postupně pomohl se nejenom zorientovat ve tvém bytě ale i venku. Bude tvou vlastní Daginací než to zvládneš sám."řekla zlehka a položila ruku na tu mou. Slovní hříčky jí sice moc nejdou ale to s navigací bylo dobré. Zlehka jsem se pousmál.

,, Páni, tak tohle jsem dlouho neviděla.."řekla překvapeně a já se zase rychle na tvář vrátil svůj neutrální výraz. Ne, že bych tím napravil svůj prohřešek.

,,Nevím o čem mluvíš."řekl jsem stroze a odvrátil hlavu na opačnou stranu. Tohle se nemělo stát.

,,No nic. Snad mi bude tvá Daginace časem hlásit, že se častěji usmíváš. "Řekla své tajné přání a pak se zatvářila rozpačitě jako by si vzpomněla na něco co chtěla říct na začátku a myslela si ,že to udělala ale teď jí došlo,že ne. ,,No..on přijde každý lichý den ráno v osm a každý sudý odpoledne ve dvě. Taky má svou práci a tohle je pro něj spíš něco jako brigáda."

,,Takže ses nepřeřekla, opravdu si sehnala chlapa aby se o mě staral. To ses musela zbláznit, nemluvě o tom že ti to muselo dát strašnou práci, protože ošetřovatelky jsou stále více ženy."řekl jsem nevrle.

.,,To má být nějaká pomsta či naschvál? Pozvat slepému buzíkovy chlapa na kterého se nemůže ani podívat. Kdyby to byla ženská tak mě vůbec nezajímá ale ty mi uděláš tohle."

Zavrčel jsem a ona se už nadechovala k nějaké obhajobě.

,, Prosimtě, řekni mi že ses alespoň ujistila že jsme se nikdy nesetkali když jsem byl ještě v pořádku."

Ten zvuk který jsem zaslechl následně mi byl podezřelý ale následná slova mě trochu uklidnila takže jsem to neřekl.
,, Samozřejmě."

Heather mi pak už jen udělala něco k jídlu a zase odjela. Byla to od ní krátká návštěva ale já byl za to rád. Teď jsem měl plnou hlavu muže, který naruší mou rutinu a to jsem ho ještě ani nepotkal.

Přemýšlel jsem jaký bude mít hlas, jestli hrubý a nepříjemný, či plochý bez zlomku emocí co člověku sebere i zbytek radosti a zanechá jen pocit marnosti s lehkým náběhem na depresi. No ale nehynoucí optimista by mi byl snad stejně nepříjemný jako skeptik stejný jako já.

Hlavně ale doufám,že to nebude jeden z těch co se musí pacientů stále dotýkat když je chtějí někoho navést. Mám opravdu rád svůj osobní prostor a jen málokdo si do něj pustím. Obzvlášť neznámé nemám úplně v lásce, co se má na mě co nějaký ošetřovatel co věšet.

To byl možná taky důvod, proč jsem tak rychle zmizel z té nemocnice. Oni by si mě tam sice nechali nejraději ještě pár týdnů abych si na svou situaci zvykl ale já měl už osypky jen při pomyšlení,že se mě nějaká slepice znova bude chtít někam vodit za ručičku.
To tedy rozhodně nemíním tolerovat.

Jak znám Heather tak bych se měl skutečně bát. Její vkus je o dost odlišný od toho mého. Ona má ráda ty něžně, milé, hodné růžovoučké typy co mají slabost pro velká romantická gesta. To skutečně není nic pro mě.

Jako dřív , když jsem ještě viděl, bych pro svého přítele udělal co bych mu na očích viděl ale velká gesta byla vždy má gesta. Nic obvyklého, nic přeslazeně kýčovitého ale vždy jsem tím jasné svému milenci řekl jak moc pro mě znamená.

Když přišlo ránu vzbudil mě dost netypický zvuk, neodbytné klepání na moje vchodové dveře. Mám takový neurčitý pocit, že dnes je lichý den. Před čímž mě měla Heather varovat, protože ona ví, že v tomhle stavu nevnímám ani datum v kalendáři natož dny v týdnu.

Povzdechl jsem si frustrovaně a vyhrabal se z peřin. To bude teprve překvapení pro mou chůvu, protože jsem se ani neobtěžoval s oblékáním a spím jen v trenkách. Kdyby dnes byl sudy den možná bych ho toho pohledu ušetřil ale v tuhle chvíli jsem vůbec rád, že se nějakým způsobem dostanu ke dveřím.
Nemluvě o tom, že než jsem došel ke dveřím důkladně jsem si o futra omladil rameno. Opět.

Když jsem otevřel dveře slyšel jsem jak se mu zadrhl pozdrav. Nejspíš nečekal v jakém stavu mu otevřu. Jeho chyba, měl čekat muže připomínajícího díky modřinám Šmoulu. Jako stále mám svaly ale tentokrát je to jen díky tomu jak stále sebe sama zvedám ze země.
To bych možná lhal jako mám občas ve zvyku, jelikož díky svému nedostatku orientace zůstávám upoután na jedno místo tak jedí co se dá dělat je cvičit.

,,D-dobrý den, vy jste Dagur?"zeptal se mě a i když jsem musel přiznat větší část jeho zadrhnutí mému nedostatku studu něco mi tu nehrálo. Já ten hlas totiž znal i když jsem si ho teď nedokázal zařadit, což znamená že on i moje sestra si myslí, že obelhat slepého je snazší než sebrat dítěti bonbón a to se pletou.

,,Ano, a vy jste?"zeptal jsem se na oplátku a trochu ustoupil ze dveří aby mohl vstoupit. Slyšel jsem jak se mu maličko zrychlil dech z nervozity co mi odpovědět. Pokud by řekl pravdu prohlédl bych je a asi tu otázku nečekal, protože na ní nebyl připravený.
Zhluboka se nádechl a tak jsem vytušil,že našel nějaké řešení.

,,Vaše sestra říkala,že se nerad sbližujete takže co kdyby jste mi zkrátka říkal ošetřovateli."řekl s očividným pocitem zadostiučinění a já se mohl jen ušklíbnout. Tohle je tak trapně průhledné až je divný,že to nedošlo i jemu.

,, Dobře chůvo, ale nečekej že ti budu vykat."odpověděl jsem mu lehce dobíravě. Podle jeho hlasu mi bylo jasné, že je zhruba stejně starý jako já.

No a že to je hlas. Ani příliš hrubý ani příliš jemný, ne hluboký či vysoký. Byl tak akorát. Obaloval moje pocuchané nervy a konejšil, bylo to jako najít v poušti oázu. Což znamenalo problém. Nikdy předtím jsem tenhle konkrétní hlas takhle nevnímal a teď když je to moje jediná možnost jak někoho poznat tomu přikládám příliš velkou váhu. Posuzuji už lidi jen podle hlasu a chování.
No a pokud bych měl posuzovat jeho podle chování tak je to hodný moula co neumí lhát. Což je pro něj dost velký problém při tom,že na mě něco s mou sestrou vymysleli.

Nakonec jsem se jen otočil na patě ve snaze o působivý odchod ale neodhadl jsem to a místo abych vykročil do chodby jsem vykročil přímo do zdi. Klasika.

Zavrčel jsem a úplně pěnil v očekávání kdy se začne smát, protože by mohl. V tomhle stavu mu nejsem schopen dát ani přes hubu.

On ale udělal něco co jsem nečekal, sykl a dvěma kroky byl u mě. Úplně jsem cítil jak jeho pohled klouže po mé nové modřině.
,,Jsi v pořádku? Co všechno tě bolí? "Ptal se poplašeně a já se musel uchechtnout. Asi mu Heather zapomněla do posledního detailu vylíčit jak to semnou je.

,,Ano, v pořádku."řekl jsem o kousek mírněji a zkusil na něj položit ruku. A že to opravdu byl jen pokus, protože s největší pravděpodobností promáchnu a jen se před ním znovu ztrapním. ,,Už jsem si na to zvykl."dodal jsem trochu hořce.

,, Můžu ti pomoct zpátky do obýváku?"zeptal se maličko nejistě, bylo to poznat i z toho jak se oklepal když moje ruka dopadla nejspíš na jeho předloktí. Nejspíš má semnou nějakou zápornou zkušenost. V tom případě ho musím už vůbec obdivovat za jeho odvahu,že si troufl přijít sem a čelit mi. Zároveň ale za tu nejistotu mohl i druhý význam té otázky, ptal se jestli se mě může dotknout, protože věděl jak to nemám rád od cizích.
To nebude jen někdo náhodný, s ním jsem se musel znát nějakou chvilku.
O to je to v tuhle chvíli asi horší.

,, Dobře Chůvo, veď mě."řekl jsem odevzdaně a lépe se chytil jeho ruky. To je tak to jediné co můžu udělat.

,, S radostí.."řekl mile a já z jeho hlasu úplně cítil ten jeho velký vlídný úsměv. Neptejte se mě jak vím, že je vlídný. Zkrátka mi k němu tak nějak sedí.

Několik kroků vydržel mlčet ale nakonec stejně zase začal mluvit.

,,A čím ses vlastně živil, před... tím?"zeptal se skutečně kostrbatě a já neodolal tomu abych se usmál. Je vlastně docela roztomilý.

,,Byl jsem kuchař, a ve svém oboru skutečně dobrý ale teď si sám neudělám ani kafe natož abych dokázal třeba takové tiramisu. No a že moje tiramisu bylo luxusní, i Italové se za ním sjížděli do podniku kde jsem vařil."zasnil jsem se a jen z představy jaká kouzla jsem dokázal v kuchyni na mě šla další deprese, protože nyní jsem úplně neschopný.

,, Slyšel jsem, prý jsi v kuchyni dělal takové šílenosti až tě překřtili na vyšinutého."řekl jako by mi chtěl vyčinit za vše co jsem kdy v životě provedl. Jako bych to nedělal každou noc odedne kdy jsem přestal vidět.

,,Byl jsem Dagurem vyšinutým ještě předtím než jsem začal vařit."odpověděl jsem s povzdechem a v tu chvíli mě lehkým tlakem přiměl si sednout na gauč.

,,Slyšel jsem, stejně jako jsem slyšel že jsi nikdy ničeho nelitoval..."řekl a teprve v tu chvíli mu asi došlo, že se prořekl.

,,Takže mě skutečně znáš, tedy alespoň tak jako všichni. Jenže to není skutečná pravda, tu nezná nikdo mimo mé sestry."řekl jsem upřímně a snažil se alespoň trochu se přiblížit očnímu kontaktu. ,, Naopak, já litoval často toho co jsem udělal z mladické nerozvážnosti a i když jsem teď dospělý stále mám mnoho chyb a vroubků."

Slyšel jsem jak ztěžka polkl. Bylo mi jasné, že jsem na správné cestě k jeho identitě, protože navzdory všeobecnému názoru není zas tolik lidí kterým jsem skutečně ublížil.

,,A co děláš ty když se nestaráš o problematické ex kuchaře?"zeptal jsem se zvědavě a lépe se uvelebil, tohle by mohl být poslední střípek skládačky.

,,Nic zvláštního, ale musím přiznat že jsi můj úplně první lidský pacient."přiznal upřímně a já mu skutečně věřil. ,,Jsem veterinář."

V tu chvíli mě stálo mnoho sil zachovat si svou neutrální masku. To by přece neudělala, to mi nemohla udělat. Tohle je od ní příliš kruté, i na mojí sestru. Věděl jsem naprosto přesně kdo stojí naproti mě a v následujících několika týdnech, ne-li měsících, mě bude mít na starosti. Při tom zjištění ve mě byla malá dušička a srdce se mi sevřelo. Ano, navzdory mnoha dohadům skutečně mám srdce a to teď bolelo.

,, Znával jsem kluka co nadevše miloval zvířata, kdykoliv měl volnou chvíli trávil jí v útulku. Vypomáhal tam, nebo se tak alespoň tvářil ale ve skutečnosti tam utíkal před svým životem. Před otcem co ho nechápal a chtěl z něj mít někoho jiného, před dívkou se kterou měl vztah než mu došlo, že ona není ta pravá...no a pak samozřejmě předemnou. Byl o čtyři roky mladší a já byl nejspíš jeho největší noční můrou.."vyprávěl jsem a odhaloval tím kousek sebe jelikož jsem si byl už stoprocentně jistý kdo tu semnou je, protože i kdybych si před chvílí jist nebyl nyní se prozradil. Jeho dech se zrychlil a místy se zadrhl když jsem mluvil o nepříjemných tématech.,, Chyb co jsem udělal s ním lituju asi nejvíce. Nejenom tedy toho jak moc jsem jeho i jeho kamarády týral ale i toho proč jsem to dělal. "

,,Proč si to dělal?"zeptal se téměř bez dechu a jeho ruka do té doby klidně ležící na té mojí se křečovitě sevřela. Byl nervózní z mé odpovědi a já se mu vůbec nedivil.

,,V té době jsem o sobě ještě rád tvrdil jak moc jsem heterosexuální a tvářil se jako největší macho ale ve skutečnosti jsem tím pouze skrýval vše co na mě bylo skutečné. A on to ve mě pokaždé dokázal probudit. Ať už pohledem těch smaragdových očí nebo smíchem, který zahřeje každou skulinku i toho nejledovějšího či nejjasnějšího srdce."řekl jsem a nechal do hlasů proniknout velkou část emocí co se ve mě tentokrát praly. ,, Nejkrásnější byl když se usmíval na svého černého německého ovčáka, bylo to snad jediné štěně kterému začali růst zuby až poté co se dostal ke svému majiteli.
Většinou je ale snazší nenávidět a nechat se nenávidět než se zamilovat do někoho kdo to nikdy nebude schopen opětovat. No a i kdybych ho náhodou potkal znovu už jsem dávno bez šance. Takhle bych mu mohl být jen pro smích či hůře litoval by mě. Nikdo nestojí o kuchaře co nevidí, není sám schopen bez úrazu dojít z ložnice ke dveřím a sám o sebe už se také postarat nemůže. I takový lidumil jako Škyťák by semnou nechtěl mít nic společného."

Ostře jsem se nádechl, protože jsem byl v tuhle chvíli až příliš upřímný. Tohle jsem vlastně nikdy nikomu nepřiznal, dokonce ani Heather ne.

,, Samozřejmě mimo toho,že se dobrovolně přihlásil k mému hlídání. Nebo se snad pletu Škýťo?"

Tentokrát se zasekl on a mě bylo přesně jasné proč. Nevěděl co by mi na to mohl odpovědět, protože nebyl nejspíš připravený na to ,že ho odhalím. Jenže pro mě i tohle byla dostatečná odpověď.

Takže jsem tu trapnou chvíli dál neprodlužoval a vyvlékl se z jeho sevření. Nebudu tu čekat až se vzpamatuje a začne se smát jako blázen nebo hůř zavolá svým kamarádům aby se mohl pochlubit že ten kdysi obávaný grázl je do něj i po těch letech zamilovaný až po uši.

Jo, jsem naivní blbec ale dávno jsem se smířil s tím,že pro mě žádné šťastně až na věky neexistuje. Jedině tak věčné zatracení, jsem troska o kterou by si on ani neopřel koště. Vstal jsem a poprvé po dlouhé době se cítil svou nahotou i tělem nejistý. Takže jsem vzdal veškeré další rozhovory a vydal se do ložnice. Na tom gauči jsem už strávil tolik času,že tuhle cestu si dokonce i pamatuju. Takže jsem narazil jen jednou.
Oblékl jsem si kalhoty i s trikem a pak se jako domeček z karet složil na postel. Napůl čekám,že odešel a odpoledne mě navštíví sestra aby mě seřvala na dvě doby jak účinně jsem ho od sebe odehnal a že se odmítá vrátit.

Tentokrát bych se ale asi pletl. O tom mě konec konců přesvědčili kroky které se ke mně blížili z obýváku.

,,Myslel jsi to vážně?"zeptal se tiše a já otočil hlavu jako bych se na něj ani nechtěl podívat ale ve skutečnosti jsem naopak nechtěl aby on viděl do tváře mě.

,,Co přesně? U takové otázky musíš být konkrétnější."řekl jsem ve snaze to trochu odlehčit a hlavně smést ze stolu svá předchozí slova.

,, Všechno."řekl důrazně a já měl pocit jako by mě jen tím slovem nutil mu věnovat pozornost. Otočit se za tím hlasem který jsem tak rozhodný ještě neslyšel.,, Chci vědět jestli je pravda to co jsi mi řekl? To,že toho všeho lituješ a hlavně... že ses do mě zamiloval."

,,Známe se už dlouho, měl by jsi vědět že jsem příliš šílený na to abych byl zbabělec."řekl jsem vážně a hrdě zvedl bradu. ,, Narozdíl od tebe, ty jsi neměl odvahu mi přiznat ani své jméno. Ale přesto jsi teď s upřímností na řadě. I když tomu tedy nevěřím,že by si k tomu sebral odvahu."

Vstal jsem s tím,že od něj zase odejdu ale zastavují mě ruce na mých bocích. Ty jsem ale vnímal jen pár okamžiků protože pak už tu byly rty. Jemné a vřele přitisklé na těch mých. Byl to první polibek za skutečně dlouhou dobu a i kdyby nebyl tak byl nezapomenutelný. Bylo to jako když si trosečník dá první lok studené vody po dnech strádání. Byl to totiž polibek od muže který si jako jediný získal mé srdce. Bylo pár mužů po něm, někteří byly skutečnými krasavci ale já je stejně nedokázal milovat. Myslel jsem si ,že jsem rozbitý ale v tuhle chvíli mi vše bylo jasné. Pouze jsem čekal na něj.
Na svou jedinou spřízněnou duši.

Když se nakonec odtáhl nedostávalo se mi dechu a to z nejednoho důvodu ale jedno bylo jasné, na tohle se vyplatilo čekat. Pohladil mě po tváři a já v duchu téměř mohl vidět ten jeho úsměv.

,, Stačí ti tohle jako odpověď?"zeptal se mě jemně.

,,Hmm...já ti nevím.."zašeptal jsem zamyšleně a naklonil hlavu na stranu.,, Myslím, že by jsi mi to měl zopakovat abych měl jistotu, že jsem tomu správně porozuměl."

***

Hmm, tak to tedy čekal horší. Kdyby to byl jeho svět asi by z toho skutečně ty noční můry měl ale v tomhle světě to bylo docela roztomilé.
Tak schválně co přijde příště, protože teď už vždy bude Škyťák jednou půlkou příběhu.