Dojeli jsme do malé vesnice poblíž Fingletonu. Už se stmívalo, takže Leven nechtěl riskovat, že nás někdo znovu přepadne. ,,Pomůžu ti," seskočil Leven z koně a natáhl ruce, abych skočila.
Usmála jsem se, když jsem se ocitla v jeho blízkosti. Pořád voněl po jahodách a čerstvě posečené trávě. Na chvíli se mi z té omamné vůně zatočila hlava. ,,V pořádku?" optal se a pustil mě. Prohrábla jsem si své husté vlasy. ,,Ano."

Stáli jsme před malým hostincem, odkud se ozývaly zvuky veselí. Leven uvázal koně. ,,Půjdem dovnitř," kývl směrem k hostinci. Rozpačitě jsem přikývla a následovala ho. Jakmile jsem se ocitla v budově, všechny pohledy se na mě upřely. Nervózně jsem polkla. Leven došel k malému muži, který byl asi zdejší hostinský. Pořád na mě všichni zírali. Chtěla jsem zakřičet, aby se otočili a všímali si svého. Ale můj výraz asi mluvil za vše, tak se po chvilce otočili. ,,Mirtis?"
,,Hm?" otočila jsem se.
,,Tady máš klíč od pokoje," podal mi Leven bronzový klíč. Kov mě příjemně zastudil.
,,Díky. No...půjdu si lehnout. Ehm... Dobrou noc," popřála jsem.
,,Nemáš hlad?"
,,Ne. Jsem unavená," zívla jsem. Nebyla jsem unavená, ale potřebovala jsem být sama. ,,Tak dobře. Dobrou."

Vystoupala jsem do schodů a nechala udiveného Levena za zády. Našla jsem pokoj označený číslem třináct jako na klíči. To se hodí, pomyslela jsem si. Číslo třináct je pro některé nešťastné, ale nechápala jsem, proč zrovna toto číslo. Pokoj byl úplně obyčejný. Úzká postel v rohu a malý noční stolek.

Přestože jsem svlékla povlečení a vyklepala
slamník, abych se zbavila případného hmyzu, necítila jsem se dobře. Zhasla jsem jedinou svíčku, která ozařovala pokoj, a obklopila mě naprostá tma a ticho.

Mohla jsem ležet v posteli asi dvě hodiny, než jsem zaslechla podezřelé zavrzání na chodbě. Kroky byly pomalé a opatrné, jako by dotyčný
zaváhal při každém dalším šlápnutí na dřevěnou podlahu. Posadila
jsem se na posteli a sáhla po svíčce na nočním stolku.
Šmátrala jsem rukou ve tmě a přitom zavadila o těžký svícen, který hlasitě spadnul na podlahu. Ztuhla jsem a kroky na chodbě se zastavily. Ozvalo se škrábání a vrzání, jako kdyby chtěl někdo najít kliku a vtrhnout mi do pokoje. Náhle jsem si vzpomněla, že jsem nezamknula dveře. A kruci!

Vzala jsem svíčku, potichu vstala z postele a vytáhla z boty dýku od Levena. Našlapovala jsem na špičky a teprve pak na celá chodidla, abych se pohybovala co nejtišeji. Cítila jsem takové napětí, že se mi z toho zvedl žaludek. Pevně jsem sevřela v ruce dýku. Když jsem trhla dveřmi, zlověstně zaskřípaly v pantech. Vyrazila jsem do chodby. Udělala jsem sotva dva kroky a vrazila do něčeho měkkého. Ztratila jsem rovnováhu a rozplácla se o podlahu. Přitom jsem se bolestivě uhodila do hlavy a pořezala, jak jsem stiskla ostří dýky. ,,Auu!" zahřměl někdo.

Posadila jsem se a třela si naražené čelo oběma rukama.
Začala jsem couvat. Ten někdo se posadil a bez přestání klel. ,,Levene?" Poznala jsem černovlasého mladíka ve světle dohořívající svíčky. ,,Co tady děláš?" zeptala jsem se vyčítavě.
Podíval se na mě stejně.
,,Jsi v pořádku?"
,,Jo," odpověděl.
,,Proč jsi, se vůbec plížil kolem mých dveří?"
,,Neplížil," zvedl se a podal mi ruku. Sykla jsem, protože se dotkl pořezaného místa.
,,Jsi v pořádku?" prohlédl si mou zakrvácenou dlaň.
,,Nic to není," uhnula jsem rukou. Stejně, jak rychle jsem se pořezala, tak rychle se rána zahojila. Důkaz mé nesmrtelnosti...

,,Co tady vůbec děláš?"
,,Spal jsem tu, nebo se o to pokoušel."
,,Spal?? A proč proboha?" rozhlédla jsem se po chladné a špinavé chodbě.
,,No...," podrbal se na hlavě,
,,říkal jsem si, že by se ti hodila ochrana. Tam dole jsou opilý žoldnéři. Bál jsem se o tebe, aby ti něco neudělali."

Přemýšlela jsem o jeho slovech. Neodpověděla jsem a jen na něj s pusou dokořán koukala. ,,Omlouvám se, jestli jsem narušil tvůj poklidný spánek," otočil se.
,,Ne ne. Počkej, prosím!"
Zastavil se, ale neotočil.
Obešla jsem ho a on se
na mě podíval zdvořile, ale odměřeně.
„Děkuji ti," řekla jsem. „Bylo to od tebe velmi laskavé.
Omlouvám se, že jsem o tebe zakopla."
Tentokrát se usmál a jeho dosud vážná tvář se rozzářila.
,,To vůbec nevadí. Nic mi není," mávl rukou.
,,To jsem ráda," usmála jsem se nervózně.

Pootevřel dveře od mého pokoje. ,,Můžeš jít spát. Já tě pohlídám." Podívala jsem se na podlahu. Byla tvrdá a studená, buková prkna pokrytá plivanci a jinými podezřelými skvrnami, o jejichž původu jsem raději nechtěla moc přemýšlet.
,,Ne. Přeci nemůžeš spát na špinavé podlaze. Můžeš spát v mém pokoji."
,,Spát s tebou v pokoji? To nemohu."
,,Proč ne? Vždyť jsme spali už vedle sebe včera."
,,Ale to bylo venku," namítl.
,,Na tom nesejde. Pojď."
,,Prosím," zrudla jsem nad nemravnými myšlenky, které se mi náhle objevily v hlavě.
Pokrčil rameny. ,,Tak tedy dobrá, ale budu spát na podlaze," upozornil.

Kývla jsem na souhlas a došourala se do pokoje.
,,Vezmi si aspoň deku," podala jsem mu ji. ,,Mě postačí plášť."
Tím jsem ho přemluvila.
Pozorovala jsem, jak se ukládá ke spánku. Svoje zbraně si nechal vedle hlavy. Rychlým pohybem si sundal košili a já nemohla odtrhnout oči od jeho obnažené hrudi. Když se prudce otočil, zahanbeně jsem zvedla oči.

Lehla jsem si na levý bok a spustila ruku z postele. Zavřela jsem oči, ale pořád jsem měla před očima Levena. Najednou mě chytl za ruku. Cítila jsem velké rozpaky, ale jeho ruku jsem pevně stiskla. ,,Víš někdy mám pocit, že jsme se už někde potkali, ale nemohu si vzpomenout kde," řekl.
,,Mám taky takový pocit." Jeho modré oči mi byli tak strašně povědomé, ale taky jsem si nemohla vzpomenout odkud je znám.

Kapitola je věnována Tonerikoto. Doufám, že se Vám kapitola líbila.
Názor, přečtení a vote potěší.
Vaše AnePilaov ❤