Chtěla jsem odejít, abych nepřihlížela jeho utrpení, až umře. Ale mermomocí si trval na svém, že mě odveze k nejbližšímu hostinci. Pořád jsem byla v šoku z toho, že mě vidí. Žádný živý člověk mě vidět nemohl!

Podívala jsem se mu do očí a cítila jsem, jak mě z toho pohledu brní celé tělo. Ústa měl stažené do úzké linky. Jeho černé vlasy poletovaly ve větru.
,,Leven," řekl, když si uvědomil, jak dlouho ho pozoruju. ,,Jmenuju se Leven, ale říkají mi Leve."
,,Mirtis."
,,Těší mě Mirtis," políbil mi hřbet ruky. Ladným pohybem sklonil hlavu. ,,Můžeme vyrazit?" upravil sedlo svého hnědáka. Kývla jsem na souhlas. Pomohl mi vyhoupnout se na jeho koně.

Leven chtěl, abych se zbytečně neunavila, řízením svého vraníka, a proto se vyhoupl ke mně do sedla.
Na prázdno jsem polkla, protože se náhle ocitl blízko mně. Ten neznámý pocit ještě zhoršilo, když mě svými silnými pažemi objal. Cítila jsem, že i pod jeho sakem a košilí se mu rýsují svaly a představila jsem si, jaké by to bylo, kdyby si košili sundal.

Vydali jsme se na cestu. Kůň se pohyboval pomalu, protože nesl o něco těžší náklad. Můj Fantom byl zaháknutý o sedlo, takže šel vedle nás.
,,Kam máte namířeno?" prohodila jsem po dvou minutách jízdy.
,,Do Fingletonu."
Trochu jsem se napnula, protože jsem tu vesnici znala velice dobře. Jako člověk jsem se tam narodila. ,,A co tam?"
,,Nastupuju tam na loď, která popluje do Francie. Jsem totiž voják." Proto je tak silný, je anglický voják. Před očima se mi objevila vize. Leven bojoval se zlatovlasým mladíkem a zezadu ho napadl další Francouz. Zasadil mu hlubokou ránu do zad. Udržela jsem se, abych nevykřikla. I kdybych ho přinutila, aby tam nejezdil, zemřel by jinak. Už jsem ho označila. Jeho čas se krátil.
,,Vaše hodnost?"
,,Nadporučík, slečno," odpověděl stroze. Byl tak mladý, a přesto už měl vysokou hodnost.

Nepochybovala jsem o jeho síle se ubránit nepříteli, ale nikdo smrti neuteče.
,,Smím se Vás na něco zeptat, Mirtis?"
,,Můžete," kousla jsem se do rtu.
,,Kam jedete? A proč jedete sama? Vždyť Vás někdo mohl napadnout," slyšela jsem z jeho hlasu starost.
,,Vlastně nikam nejedu. Cestuju, jak se mi zachce. Nikdo mě zatím nepřepadl, ale myslím, že to teď nehrozí." Pobídl koně, abychom jeli rychleji. ,,Vy nemáte rodinu?" podivil se.
,,Měla. Dvě sestry a mou milovanou matku."
,,A co se stalo?"
,,Umřely."
,,To je mi líto," řekl upřímně.
,,Vaší rodině se taky určitě stýská, když jedete tak daleko."
,,To ano," přiznal. ,,Můžem si tykat?" zeptal se náhle.
,,Jo můžem." Na nic dalšího se nevyptával. Užívala jsem si jeho objetí. I když jsme se znali jenom hodinu, myslela jsem si, že se známe několik let. Ty jeho blýskavé oči mi byly odněkud povědomé, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud.

Asi hodinu jsme jeli temným lesem, než jsme narazili na překrásnou zelenou louku.
Pořád se mi na mysl drala otázka: Proč mě vidí? A i kdyby mě viděl a nebyl to můj výplod mé fantazie, proč se mě nebojí? Jsem přeci smrt.

Zastavili jsme, aby si koně mohli odpočinout. Leven seskočil jako první. ,,Seskoč. Chytím tě," nastavil náruč.
Na tři, jsem seskočila do jeho náruče. Ruce jsem mu dala okolo krku. Byli jsme tak blízko, až jsem cítila jeho omamnou vůni. Voněl jako lesní jahody a posečená tráva. Naše oči se střetli na malou chvilku, ale jen chvilka stačila, abych měla divný pocit v žaludku. Jako kdyby tam poletovaly motýlci.

Opatrně mě položil na zem a sundal ze mě své ruce. Přála jsem si, aby mě nikdy nepustil. Beze slov odvedl koně k potoku, který se stáčel u kraje lesa. Pomalu jsem se dobelhala za ním. Z pod mraků vylezlo letní slunce a ozářilo celou louku. Rostly tu žluté a modré květiny, které jsem nedokázala pojmenovat.
Sedla jsem si k potoku. Spatřila jsem tam krásnou dívku s rudými vlasy a zelenými oči. Pleť měla trošku bledou a ústa rozevřené. Tohle jsem nemohla být já? Pohla jsem se a dívka v odrazu potoka také.
Ale byla jsem to já. Mirtis.
Trochu vyhublá, ale já. Tak tohle tedy viděl Leven. Hubenou dívku se zrzavými vlasy jako liška.

Prsty jsem si přejela každičký centimetr mé bělostné tváře.
Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Byla jsem to já. Rukou jsem pohladila klidnou hladinu vody. Voda mě studila! Kruci co se to děje?!
Leven mě celou dobu pozoroval. Pomalu jsem se k němu otočila. ,,Jsi jako anděl, který spadl z nebe," zašeptal.
Zrudla jsem, ale nebyl daleko od pravdy. Jen ne z nebe.

Nevěděla jsem, co odpovědět, a tak jsem pozorovala jeho dokonalou tvář.
,,Půjdu najít vhodné místo k přespání," zvedl se. Kývla jsem na souhlas. Celou dobu, co byl pryč, jsem se zasněně koukala na azurové nebe.

Kapitola je věnována void_pierce97 a Blue_Lol