Opřená o zábradlí jsem pozorovala noční oblohu.
Měla jsem mu to říct, vyčítala jsem si. Poté, co jsme dorazili do mého pokoje, jsme se spolu pomilovali. Nebudu si nic nalhávat, když řeknu, že to bylo nádherné. Pořád jsem cítila jeho rty na těch mých. Každý jeho dotek, který se propaloval do mé kůže. Teď se všechno změnilo. Mysl mám jasnou a přemýšlím, jak mu to mám všechno říct.
,,Jak bych měla začít? Levene nejsem kdo si myslíš. Ne, ne...," gestikulovala jsem rukama. ,,Ach jo! Jsem prostě nadpřirozená bytost. Nestárnu, nejím a nejsem živá. Proto mám tak studenou pokožku. Nejsem živá. Nejsem živá," zopakovala jsem. ,,Nikdo mi dvacet tři let neřekl mým pravým jménem, protože mě nazývají jinak. Jsem posel smrti," sedla jsem si na podlahu a přitáhla si kolena k bradě. Houpala jsem se v pravidelném rytmu.
,,Jsem smrt. Levene musíš odjet hned teď," mluvila jsem pro sebe a představovala jsem si, jak mu to řeknu. ,,Nikdo v mé přítomnosti nepřežije," zlomil se mi hlas. ,,Jsem jen uvězněna ve spáru temnoty.
Zachraň mě prosím," kolébala jsem se. ,,Prosím.... Vyslyš mě prosím. Všechno ti vysvětlím. Jen mě prosím vyslyš."
Nedokázala jsem si představit, jak se bude cítit, když se tohle dozví. Vždyť jsem mu zabila sestru! Jsem zrůda!

V ten moment se ozval rachotivý zvuk a pak se ozvalo zaklapnutí dveří. Vstala jsem ze studené podlahy, abych se podívala, co to bylo. Nechala jsem dveře od balkónu pootevřené, a tak jsem jen do nich trochu strčila, aby se otevřely. Moje oči se přizpůsobily šeru, které v místnosti panovalo. Leven, ale v posteli nebyl, jak jsem předpokládala. Byl fuč...
Chytla jsem se stolku. Proboha! Proboha! Vždyť to všechno slyšel!

Jeho věci byly také pryč. Jediné, co po něm zůstalo, byla vzpomínka. Zděsil se a radši utekl, než abych mu to vysvětlila. Přejela jsem si rukami přes obličej. Tohle nemůže být pravda! Potřebovala jsem se vyplakat, ale slz se nedostávalo. Temnota mě pohltila tak moc, že už ani nemůžu brečet!

Ležela jsem na studené podlaze asi hodinu, než jsem se zpříma postavila.
,,Fejo!" zakřičela jsem.
,,Já se tě nebojím! Ať klidně shořím, ale jeho nech na pokoji. Je to hodný člověk.
Je jediný kdo mě v tomhle světě chápe. Jmenuje se Leven a já jsem Mirtis!
A já věřím, že láska je silnější než smrt. Já věřím. Já věřím," opakovala jsem dokud nevyšlo slunce. Zakroutila jsem hlavou. ,,Dnes ne."

Sluneční paprsky mě polechtaly po tváři. ,,Aspoň mám jistotu, že ty každé ráno vyjdeš," promluvila jsem k sluníčku. Na mysl mi vytanul Victoriin výraz-plný odhodlání a víry. Víry ve mě...
Vytáhla jsem si z brašny mamčin dopis a četla ho dokola a dokola. Hlavně tyhle řádky:

Tím to ti chci Mirtis říct, aby jsi vytrvala. Až najdeš svou pravou lásku, tak se ho hlavně nevzdávej. Miluj ho, ať to bude možné nebo ne. Protože láska je ta nejkrásnější věc na světě.

Láska je silnější než smrt. Nebo ne? Má smysl bojovat, když ani nevím jestli mě miluje? Když spolu nikdy nemůžeme být?
On je člověk a já smrt.
To ale neznamená, že se mám vzdát!
Nejsi člověk Mirtis a on stejně tak jako tak odjede.

Sváděla jsem vnitřní bitvu.
Když nic nezkusím, tak nic nezískám. Nebo ne?

Až najdeš svou pravou lásku, tak se ho hlavně nevzdávej, psala máma.

A proto jsem se zvedla, odhodlaná všechno mu říct. Koukla jsem se z balkónu na slunce, které už bylo na nebi docela vysoko. ,,Ou," vydechla jsem. Leven odjíždí...
Vyletěla jsem z pokoje jako střela. Nechala jsem za sebou udivené pohledy a běžela, jak jsem jen stačila. Cestou mi vyklouzly z nohou boty. Neřešila jsem to. Běžela jsem dál. Bosé nohy se mi pořádně zabořily do písku, když jsem doběhla do přístavu a v dáli mizela loď s anglickou vlajkou. Ne, ne, ne!
,,Levene!" křičela jsem a doufala, že mě uslyší.

Strhla jsem ze sebe župan a zůstala jenom v noční košili.
Seběhla jsem do vody až po prsa. ,,Levene!" zkusila jsem zařvat znovu. Loď, ale nezastavila, plula dál na širé moře. Bylo mi hůř, než předtím. Vždyť já ho milovala a on...byl pryč. Zamilovala jsem se do něj tak strašně moc, že už nejde víc člověka milovat.

Láska je balzám, zbraň, ale i slabost a jed.
Každá má myšlenka letěla jenom k němu. Miluji ho jako nikoho jiného, udělala bych pro něj vše, dala bych mu vše, jen abych s ním mohla strávit ty nejhezčí chvíle. Ale uvědomila jsem si to pozdě.
Vyšla jsem z vody celá malátná. Košile se mi lepila na tělo. ,,Levene," šeptla jsem.
Měla jsem pocit, že se každou chvíli rozpadnu v prach. Stála jsem na pláži asi pět minut a litovala, že jsem si to neuvědomila všechno dřív.
Kdybych mu to řekla včera, nebo kdyby jsem ho zastavila, dřív než odjel, byl by tu.
Ale samé kdyby...

Ahoj! Jak se Vám kapitola líbila? Jaký máte na ní názor? Kapča je věnovana Verunka1213.