Leven mi zařídil krásný velký pokoj s prostornou postelí, kam by se vešli dva až tři lidé. Poté, co mě Leven pozval na slavnost, jsme se oba procházeli po městě, až jsme dorazili k hostinci. Dvě hodiny jsem byla zavřená v pokoji a připravovala se na slavnost.
,,Kruci nál!" zanadávala jsem, když se mi nedařilo zapnout šaty. ,,Mirtis je všechno v pořádku?" zeptal se Leven, který stál za dveřmi.
,,Jo. Počkej prosím ještě chvilku," řekla jsem. Mezitím jsem zápasila s knoflíky a stužkami.
,,Jdu dolů," zakřičel Leven.
,,Jasně."

Konečně se mi podařilo všechno zapnout. Naposledy jsem se podívala do zrcadla.
Vlasy jsem si sepnula dozadu a rty jsem namalovala jemným leskem, který mi půjčila manželka zdejšího hostinského. Tmavě zelené šaty se podobaly smaragdu.
,,Dokonalé," pochválila jsem se. Zhluboka jsem se nadechla, poté jsem otevřela dveře a vydala se ke schodišti. Krůček po krůčku jsem scházela dolů, dávající se pozor na to, abych neupadla.

Téměř okamžitě jsem si všimla jasně modrých očí, které mě se zájmem pozorovaly.
,,Vypadáš úžasné," žasl Leven.
,,Děkuji. Ty taky."
Leven měl na sobě černé kalhoty s čistou bílou košilí a kabátcem. ,,Zavři oči."
,,Proč?" podivila jsem se, ale přesto jsem je zavřela. Po chvilce jsem ucítila Levenův horký dech na mém krku.
Něco studeného mi připnul okolo krku. Mohl to být řetízek s nějakým kamenem.
,,Otevři oči," zašeptal mi do ucha. Z jeho svůdného hlasu se mi málem podlomila kolena. Naštěstí mě pevně objal rukama kolem pasu.
,,Moc Vám to spolu sluší," ozvala se manželka hostinského.
,,Ne. My nejsme..." namítla jsem.
,,Ale di," mávla rukou.

Teď na mém krku visel nádherný řetízek se zeleným kamenem ve tvaru srdce.
,,Levene to si nemusel. Je moc pěkný. Děkuji ti."
,,Nemáš vůbec zač. Jsem rád, že se ti líbí," spustil ruce z mého boku. ,,Je to olivín. Prý se tomuto kameni přisuzují magické ochranné vlastnosti proti zlým duchům. A ještě symbolizuje přírodu, plodnost a hojnost."

Zadívala jsem do jeho modrých očí a měla jsem pocit, že v nich utopím.
,,Můžem jít?" zeptal se.
Já jen kývnu neschopná slova. Nabídne mi rámě a já ho příjmu. Beze slov odkráčíme na náměstí, kde se slavnost slunovratu odehrává. Udivené pohledy nás celou cestu provází. Hudba se line po celém náměstí. Lucerny spolu s měsícem všechno ozařují a dodávají tomu ještě větší romantiku. ,,Nádherné," špitne Leven.
,,Já vím." Přes náměstí se rozezní nádherná melodie houslí. Lidé teď zpomalili a tancují každý v páru.
,,Smím prosit?" uklonil se a podal mi ruku.
,,Jistě," odpověděla jsem.
Pak sleduju, jak Leven uchopí mou dlaň jakoby byla z nejkřehčího křišťálu a mými prsty proběhne lehké mravenčení.

Se spojenými rukami dojdeme pomalu do středu náměstí. Do zvuku houslí začneme první kroky. Jeho rty vykouzlí krásný úsměv a já mám dojem, že každou chvíli roztaju. Pomalu udělám otočku a dám ruku kolem jeho boku. Najednou se do písně přidají flétny. Leven mě začal divoce roztáčet. Všechno se změnilo ve změť barev a zvuků a on zůstal
jako jediný pevný bod. Mé tělo planulo a hořelo všude, kde se mě dotkl. Smála jsem se z plna hrdla, až jsem myslela, že puknu.

Ubíhaly vteřiny, minuty, možná i hodiny. Tančili jsme jenom spolu. Mé tělo se svíjelo do rytmu hudby, než jsem pohlédla do Victoriiných očí. Hned jsem odvrátila od ní pohled a zadívala se do Levenových modrých očích.
,,Měl jsem ještě jednu sestru," promluvil najednou Leven.
,,Co?"
,,Umřela, když mi byli tři."
,,To mě mrzí, Levene," řekla jsem upřímně.
Kývl hlavou na znamení díků.

V tu chvíli se mi před očima objevila vize... spíš vzpomínka.

Zahalená blondýna v černých šatech a šátku se skláněla nad malým hrobem.

,,Jak se jmenovala?" zeptala jsem se.
,,Emma."
Ztuhla jsem.

Srdceryvně plakala, když položila kytku na hrob.
,,Sbohem, Emmo. Sbohem maličká," zopakovala.

,,Mirtis je ti něco?" optal se Leven. ,,Jsi nějaká bledá."

Přišel k ní manžel a položil jí ruku na rameno. Neplakal, ale byl očividně smutný.
,,Drahá," řekl a jeho černé vlasy vlály ve větru.

,,Mirtis?" V jeho hlase se ozval strach a obava.

,,Drahá," zopakoval černovlasý muž. ,,Půjdu už se synkem domů. Je mu zima. Celý se klepe. Půjdeš už taky?"
,,Ne," rozvlykala se žena ještě víc.
,,Mami," ozval se najednou dětský hlas. ,,Maminko."
,,Broučku teď ne. Jacobe běž s Levenem domů. Já tu ještě chvilku zůstanu. Běž a hned! Prosím," zaúpěla.
Jacob se otočil s malým v náručí. Hleděla jsem do jeho modrých očí. Leven otočil hlavičkou a teď jsem hleděla do stejných očí, jako má jeho otec.

,,Mirtis?" optal se Leven znovu.
,,Jsem v pořá....vlastně nejsem. Levene, můžu se tě na něco zeptat?"
,,Jistěže můžeš," odvětil.
,,Jak se jmenuje tvůj otec?"
,,Jacob. Proč?"
,,Já...jen tak," pokrčila jsem rameny. Mé obavy se potvrdily, ale v tuhle chvíli jsem to nehodlala řešit.
,,Pojď," chytla jsem Levena za ruku. ,,Musím ti něco ukázat."
,,Dobře." Šli jsme skoro přes celé město a vydali jsme se pěšinkou, která vedla na louku. Cestou jsem se nechala vést svitem měsí­ce. Hudba brzy odezněla a nahradily ji vzdechy stromů.
,,Kam to jdeme?" optal se.
,,Už tam jsme," odhrnula jsem větev stromu. Před námi se rozprostřela louka. Vysoká tráva se vlnila jako voda a tančily na ní mě­síční paprsky.
,,Kde to jsme?"
Položila jsem mu prst na rty a po­kynula mu, ať se posadí jako já. Chvíli se nic nedělo, ale pak se z protějšího kraje louky vzlétly nad trávu tucty světýlek. Usmála jsem se nad Levenovým výrazem. Jeho rozřazené oči se dívaly na tu krásu s pusou otevřenou.
,,Co to je?" špitl skoro neslyšně.
,,Světlušky."

Poletovaly sem a tam, ale ne tak divoce jako včely při úsvitu. Zvedla jsem se a pokusila se jednu zářící světlušku chytit. Zkoušela jsem to dál, ale nepodařilo se mi to. Pohledem na světlušky, které dávaly dobrou noc, se zastavil čas. Tančila jsem bosá mezi světluškami a nikdy jsem se v noci necítila tak v bezpečí. Vydávaly ze sebe tak zářící světlo, že mě temnota lesů nemohla pohltit.
Ucítila jsem Levenovi ruce obmotané kolem mého pasu.
,,Zatanči se mnou." Jeho rty se dotkly mé šíje. A tančili jsme..
Uvědomila jsem si, že pokaždé když se na mě usmál, úsměv jsem mu oplatila.
Světlušky tančily kolem nás jako tucty hvězd. Náš tanec zvolnil, až jsme zůstali stát v objetí. ,,Levene musím ti něco říct. Je to důležité," šeptla jsem. Musela jsem mu říct kdo jsem, i když zítra odjede a už se nevrátí. ,,Potom. Teď si důležitá jenom ty a tenhle krásný okamžik." Levenova tvář byla jen kousek od mé.

Jeho vůně mě omamovala stejně jako dotek jeho paží, které mě držely. Zvedla
jsem ruku, abych se dotkla jeho obličeje. Ruka se mi chvěla a dech se mi zrychlil, když jsem mu přejela prsty po  čelisti. Byla hladká a roz­pálená. Kousl se do spodního rtu a jeho dech byl stejně neklidný jako můj.
Přivinul si mě k sobě, až se naše těla dotýkala a teplo jeho těla pronikalo do mého.
,,Jsi studená. Je ti zima?"
,,Ne."
Zaklonila jsem hlavu.
„Děje se něco?" položila jsem mu dlaň na hruď.
,,Ne. Jen mám chuť tě políbit," řekl odhodlaně.
,,A co ti v tom brání?" Zarděla jsem se nad svou opovážlivostí.

V ten moment se jeho rty přitiskly na ty mé.
Líbal mě lehounce, jako kdybych byla ta nejkřehčí soška. Po chvíli jeho polibky nabraly na dychtivosti. Oba jsme vzplanuli jako oheň.
Odtáhl se. Chtěla jsem si ho sobě ještě přitáhnout, ale řekl: „Takové smršti lásky hrozí ztroskotání, v největším vzletu zprudka končívají, jako když střelný prach a oheň vzplanou v ničivém polibku."
Nadzvedla jsem obočí.
,,To řekl William Shakespeare."
,,Je mi jedno, co řekl Shakespeare," zabručela jsem.
,,Já chci jen tebe."
Uličnicky se usmál a najednou mě zvedl do náruče.
Rázným krokem si to razil pěšinkou k městu. Vypískla jsem smíchy a obmotala ruce kolem Levenova krku.

Zasněně jsem obdivovala jeho obličej- rovný nos, nateklé rty od našeho polibku, černé vlasy jako ta nejtmavší noc a modré oči jako dvě studny. Najednou jsme stoupali do schodů. Ani nevím, jak jsme se ocitli před mým pokojem. Opatrně mě položil na zem. Vrazila jsem do dveří. ,,Jiskra zažehla požár," řekla jsem, než jsem ho prudce políbila.

Ahoj. Jak se máte?
Moc Vám děkuji za každé přečtení a vote. Jak se Vám kapitola líbila?
Kapitola je věnována MiaBlackAndWhite.
Vaše AnetPilaov