Současnost:

Město, v němž jsem se narodila, není malé, ale ani velké. Se sklopenou hlavou jsem procházela rušnou uličkou města, která vedla k tamnímu tržišti. Můj plášť v půlnoční modři mi zakrýval půlku obličeje. Kdyby jen zafoukal vítr a kapuce pláště by spadla, odhalila bych všem své stříbrné oči jako rtuť.
Čarodějnice-tak mi říkají.
Nemůžu za to. Takhle jsem se narodila. Jako kdyby mi vdechl život ďábel sám.

Každý se mě stranil, dokonce i můj otec. Ten mě přímo nenáviděl. Nemohl pochopit, jak mohl zplodit takovou zrůdu jako já.
Odstěhovala jsem se od rodiny v osmnácti. Teď mi je dvacet pět. Žiju na kraji města daleko od ostatních v malé chaloupce. Do města chodím, jenom když si potřebuju něco koupit nebo prodat. Taky jsem jednou týdně chodila na návštěvu k matce, když nebyl otec doma.

Zakryla jsem si obličej pláštěm ještě víc, aby mě nikdo nepoznal a s křikem neutekl. Přistoupila jsem k malé podsadité ženě se spousty pih na obličeji. Byla manželka zdejšího hostinského. Její manžel Abraham ji posílal na trh, aby kupovala zboží.

,,Mohu pro Vás něco udělat?"
zeptala se zvonivě.
,,Chtěla bych prodat jablečný mošt. Bylo mi řečeno, že ho sháníte."
,,Výborně," zajásala.
,,Kolik toho máte?"
,,Tucet lahví," ukázala jsem na brašnu plnou moštu. ,,Doma jich mám dalších dvanáct."
Hnědovláska se usmála.
,,Nabízím Vám třicet zlatek za těch dvanáct lahví."
Pokývala jsem hlavou. Takovou vysokou nabídku jsem nečekala. ,,Beru."
,,A když mi zítra donesete zbytek, dám Vám dalších třicet."

Sejmula jsem ze zad brašnu a naskládala mošt do bedny, jenž patřila Lucy. Lucy si vyndala z kapsy měšec plný zlatek. Napočítala přesně třicet mincí, které mi po chvíli podala.
,,Děkuju Vám," poděkovala jsem. ,,Zítra Vám donesu další."
Lucy si odkašlala. ,,Dobrá."
,,Neznáme se?" otázala se.
,,Ne," odpověděla jsem stroze.
,,Na shledanou," řekla jsem, než jsem vzápětí zmizela v davu.

Oddechla jsem si, až když jsem byla v mém útulném domově. Všude kolem visely voňavé bylinky a na stole se povalovaly mé knížky. Svlékla jsem ze sebe plášť a pověsila ho na věšák. Přivítalo mě tiché mňoukání.
,,Ahoj Rufusi," pozdravila jsem ležícího kocoura vedle krbu. Zvedl se z podlahy a zamířil ke mně.
,,Omlouvám se. Nic jsem ti nepřinesla."

Zvedla jsem černého kocoura do náruče. ,,Odpustíš mi to?"
Rufus znovu mňoukl.
,,Prominu to," usmála jsem se. Rufusovi už bylo osm let. Našla jsem ho jako koťátko vyhozeného na ulici.
Sedla jsem si s nim do křesla. Jemně jsem ho pohladila. Ten zavrněl a po chvíli se protáhl.
,,No jo. Ty nenasyto."

Po několika pokusech usnout jsem se dala do připravování bylinných směsích. Chtěla jsem si udělat čaj, abych měla lepší spánek. Když se mi podařilo usnout, měla jsem ošklivé noční můry. Rozdrtila jsem nať tymiánu, chmel šištice a květ levandule. Smíchala jsem to dohromady. Pak jsem, ale zjistila, že mi chybí kořen kozlíku.

,,Ach ne. Co teď budu dělat? Bez kozlíku to nejde," zamumlala jsem si pro sebe.
,,Rufusi, nezlob. Půjdu ven natrhat bylinky, ano?"
Kocour zamňoukal.
Oblékla jsem si tlustý svetr, vzala košíček a rozloučila se s Rufusem. Když jsem za sebou zavřela dveře, podívala jsem se na šedivou oblohu. Snad stihnu být doma v čas, než začne pršet, pomyslela jsem si. Prodírala jsem se kapradím a vysokou trávou.

Najednou jsem ucítila známý pach, který rostlina vydávala.Zahlédla jsem kozlík, jak divoce roste vedle mechu.
Zadržela jsem dech, než jsem rostlinu vytáhla spolu s kořeny. V košíku jsem měla malinký nožík. Tím jsem očistila kořeny od hlíny a následně odřízla spletité kořínky od stonku. Kořeny jsem vložila do proutěného košíku. Pak jsem došla k malému paloučku, kde rostly levandule. Jejich vůně byla naprosto omamná. Doma jsem jich měla usušených spoustu, ale nevoněly jako tyhle. Chtěla jsem si jenom lehnout a vdechovat jejich kouzelnou vůní.

Nevědomky jsem si začala zpívat. Měla jsem zavřené oči, a tak jsem si nevšimla muže, který mě pozoroval a seděl ode mně sotva deset metrů.
,,Máte nádherný hlas slečno," řekl a já s leknutím vyskočila na nohy.
Úžasem jsem ze sebe nemohla vydat ani samohlásku. Neznala jsem ho. Jediné, co jsem věděla, bylo, že je zatraceně hezký.

Z pod řas se na mě dívaly jeho modré oči hluboké jako dva oceány. Jako kdybych se topila a nemohla se nadechnout, jak ty oči byly hluboké. Vyzařovala z nich zároveň důvěra a laskavost. Rty měl svůdně vykrojené.
Jako kdyby říkaly: ,,Kdo jsi?"
Když jsem zabrousila pohledem výš, všimla jsem si jeho hnědých vlasů.

,,Stál jste tu dlouho?"
,,Chvilku," odpověděl jen.
Podzvedla jsem obočí.
,,Opravdu," zdůraznil.
Na čelo mi dopadla malá kapka deště. Pohlédla jsem na nebe plných černých mraků.
,,Na shledanou," řekla jsem, než jsem se jako střela rozeběhla k chaloupce.
Z dálky jsem zaslechla, jak ten muž říká:
,,Neřekla jste mi své jméno!"
Pak dodal: ,,To je jedno. Já si Vás najdu!!"

Usmála jsem se sama pro sebe, když jsem za sebou zabouchla dveře chalupy a rázem se spustil liják.
,,O tom pochybuju cizinče."