Část 1 - Droppaw
Část 2 - Aksullal
Část 3 - Kittycz4
Část 4 - LincekD3
----------------------------------------

"Mami? Kde je tatínek? A Čapík? A co Ledňáček?" zeptala se Potápčinka své matky. Ta zůstala ticho. Její druh se nevrátil ani v noci. Pomalu svítalo, na zem se pomalu rozlévala záře prvních paprsků. Tažní ptáci se již v brzských ranních hodinách zvedli a odletěli pryč, daleko od tábora. Blížilo se období padajícího loístí, už se dalo nalézt ve vzduchu. Voněl jinak, svým vlastním způsobem. Jakoby snad končil čas, kdy byla rodina šťastná.
"Zůstaň tady a ať se stane cokoliv, nechoď pryč. Pokud bude něco špatně, křič. Křič tak nahlas, že tě bude muset slyšet každý. Slib mi to."
"Slibuju, mami," kývla Potápčinka. Nechápala, co se děje. Její maminka se usmála a vydala se pryč. Potápčinka se nezeptala, kam její maminka jde. Chtěla jen své sourozence a tatínka zpátky. Lehla si do svého pelíšku a pozorovala vycházející slunce. Celou noc čekala spolu se svou maminkou a nespala. Zazívala. Zahleděla se na oblohu. Věděla, že je vzhůru. Věděla, že vnímá svět kolem sebe. Ale její mysl odplula pryč, daleko od reality, někam do nevědoma. Chtěla zavřít oči a spát, ale něco uslyšela za sebou. To ji probralo. Tak moc toužila zavřít oči a spát. Sice naprosto vnímala svět okolo sebe, ale... neměla sílu cokoliv udělat. Když ji uchopil jakýsi pták, neměla sílu křičet. Spánek ji přemohl a i když cítila, jak ji pták táhne pryč, nezmohla se na nic. Jen propadla lákavé temnotě spánku.

Několik měsíců uběhlo a Potápčinka zmizela. Rákosnička byla devastovaná a Kormorán taktéž. Ale rozhodl se ještě jednou přijít k řece. A ukončit to. Už navždy.

Tajuplný pták nastavil krk do labutí pozice. Kormorán na něho zavrčel. Kvůli tomuhle ptákovi málem zemřel. Kvůli tomuhle ptákovi zemřela všechna jeho koťata. Teď za to zaplatí. A ten kocour ho bude následovat. Kormorán se rozběhl a vyskočil na ptáka, kterého viděl přes rákosí. Potápka rychle uhnula a Kormorán dopadl na bok těsně vedle ptáka. Tak tak drápy zacytil jaho křídla a pták vakřičel v bolestech, když mu Kromorán vytrhával pírka z křídel. Najednou ucítil, jak ho někdo tvrdě přirazil na mělčinu. Zavrčela a vystřelil tlapkou po tajemném útočníkovi. Místo ptačího peří ucítil běžnou kočičí srst, která se mu rychle vyhnula. Musel to být on. Musel to být ten kocour, co za všechno může. Nikdo jiný.
"Zabiju tě, ty parchante!" křikl Kormorán na toho kocoura a znovu po něm vystartoval. Ten uhnul a přitisknul Kormorána k zemi. Ten jen zavrčel. Přišel o všechna koťata. A ten kocour si tím odpřísáhl jistou smrt, stejně jako ta hloupá potápka.
"Nelituji toho, co jsem udělal. Má družka díky té kořisti žije. Ta je na tebe až příliš silná!"
"Chceš se o to vsadit?"
"Klidně!"
"Dobrá. ALe prvně si to vyřídím s tebou!" a s těmi slovy se vrhnul znovu na Kormorána. Ten se mu jednoduše vyhnul, ale skočila na něho znovu ten hrozný pták.
"Uprav si srst a připrav se na smrt," ušklíbl se kocour a mávnul ocasem. Dřív, než stečil Kormorán zastrčit hlavu pod rákosí, aby na něho pták nedosáhnul, ucítil jeho zobák ve svém krku. Chtěl vykřiknout, ale nedostal k tomu příležitost. Napřáhnul tlapku, aby ještě udeřil toho kocoura. Ten útok nečekal a zasáhnul ho. Kam? To už Kormorán neviděl. Jen doufal, že přímo do srdce.

Rákosnička pozorovala řeku.
"Kormoráne?" zavolala tiše. Chtěl sem jít pro pomstu. Jenže už se dlouho neukázal. Bála se o něho opravdu moc. Mohl být zraněný! Nebo ho ten pták unesl!
"Kormoráne? Kormorá-"
"Hledáš Kormorána?" zeptal se tajemný hlas. Rákosnička se otočila. Nikdo nebyl v dohledu. Jen řeka šuměla svou tichnou píseň. Rákosnička polkla a začala couvat. Náhle do něčeho šlápla. Byla to krev, která omývala břeh místo vody. Spatřila na chvilku kočičí srst.
"K-K-K-Kormoráne?" zašeptala vystrašeně. Z rákosí vystoupil podivný kocour. Nebyl živý, musel to být duch. Vypadal jako přesný opak Kormorána.
"Kormorán už zemřel. Stojíš v jeho krvi," pousmál se kocour. Rákosnička se podívala na krev. On měl... pravdu. Zhluboka se nadechla ke křiku. Než stihla zakřičet, tajuplný pták jí protnul hrdlo. Poslední co spatřila, byla potápka. Vedle ní stál ten duch. Vypařil se. Zůstala tam již jen potápka se zobákem od krve. Rákosnička se ještě chtěla nadechnout, ale smrt byla příliš rychlá. A tak její tělo dopadlo hned vedle Kormoránova. Potápka se usmála, i když to potápky nedovedou. Zamávala křídly a skočila do vody. Od té doby ji nikdo nikdy neviděl. Ale říká se, že kdo na to místo přijde, možná přes hustou mlhu uvidí siluetu potápky. A ten, kdo ji uvidí si může být jistý jediným: Do roka a do dne zemře on i celá jeho rodina.

Tak schválě - kdo všechno má teď potápkofobii? XF