Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

Vánoční zázrak

Věnováno smilingxqueen jednoduše za to, že jsi. 💙

Byl to obyčejný úkol. Natalia se měla postarat o jednoho úředníka, který se chystal zběhnout a on ji doprovázel na misi, jak už tomu bylo poslední dobou zvykem. Mohl by ho vyřídit sám, ale Widows byly cvičené na precizní práci a hlavně na nenápadnost, něco, co on neuměl. Proto stál opodál a jen ji sledoval, připraven zaútočit, kdyby se něco zvrtlo.

Byl to obyčejný úkol, ale on věděl, že dnes šlo o všechno. Pokud chtěl něco udělat, musel to udělat dnes večer. Sledoval, jak se všichni kolem něj baví a snažil se potlačit touhou se k nim přidat. Snažil se potlačit touhu přijít k rudovlásce a vyzvat ji k tanci, což pro něj bylo velmi matoucí, neboť si nepamatoval, že by uměl tančit. Jenže on si o svém životě nepamatoval nic. Donedávna si ani nepamatoval jaké to je být člověk. Byl jen voják. Stroj na zabíjení. Tak proč chtěl následovat Nataliu a Popova ven z tanečního sálu? Proč nemohl vystát tu myšlenku na to, co by se v úředníkově hotelovém pokoji mohlo stát? Mohl jen doufat, že dnes neměla rudovláska chuť na hraní a zkoncuje to s tím prašivým psem hned, jak se za nimi zavřou dveře.

„Ptáček už nám neuletí," oznámila mu, když se u něj po několika minutách objevila.

Přikývl a rychle se rozešel k východu, aby nezaznamenala, že ho svou přítomností překvapila. Čím víc vlastních myšlenek měl, tím víc roztěkanějším se stával. Pokud to nezvládne utajit před ní, jak by to mohl utajit před vedením Komnaty? Byla to jen otázka času, než přijdou na to, že už není tolik efektivní a pohrají si s jeho hlavou.

Když došel k jejich autu, otevřel jí zadní dveře, čímž si vysloužil tázavý pohled. Naštěstí ale nic neřekla a zalezla dovnitř. Zavřel dveře s větší silou, než bylo nutné a promnul si kořen nosu. Proč jí ty dveře otvíral? Když to udělal přišlo mu to jako zcela přirozená věc, ale jakmile se na něj podívala, došlo mu, co za pitomost udělal. Radši si nastoupil do auta, aby nepojala další podezření a rozjel se pryč.

Natalia se mezitím na zadním sedadle převlékla do pohodlnějšího oblečení, a pak přelezla na sedadlo spolujezdce. Dělala to tak vždycky, s jediným rozdílem, že většinou spolu mluvili. Jenže posledních pár misích byl soldat rezervovaný a proto se radši i ona držela zpátky. Nebyla hloupá. Věděla, že ji hlídá. Mise obtížnosti dnešního večera už nějakou dobu dělala sama. Nevěděla, kde udělala chybu, ale někde ji udělat musela, když už ji tři měsíce všude posílají jedině s ním. Ne, že by jí to vadilo, ráda s ním pracovala, ale lhala by, kdyby řekla, že neměla strach. Věděla, jak končí zběhové, sama se o jednoho z nich dnes postarala. Bála se, že až se jednou po misi vrátí do Komnaty, řeknou jí, že vědí o jejích úmyslech. Radši by padla do rukou nepřátel, než by se nechala chytit vlastními lidmi.

Do Štědrého dne zbývaly jen dva dny a venku řádila sněhová bouře, takže neviděla pořádně na cestu, ale věděla, že když sjeli z hlavní silnice, nebyla to cesta, která vedla k základně. „Kam to jedeme?" zeptala se neutrálním tónem hlasu. Měli nařízeno se vrátit hned, jak skoncuje s Popovem. Bylo tohle ono? Měl rozkaz ji zabít za to, že chtěla utéct?

Neodpověděl jí. Sám stále nevěřil tomu, že to skutečně dělá. Jak by jí to mohl vysvětlit? Bylo to naprosto šílené. Pokud je chytí, zaplatí za to oba dva. Tahle myšlenka jej děsila. Bylo mu jedno, co s ním udělají, ale nesnášel představu toho, co by mohli udělat s ní.

„Vojáku?" oslovila ho, když mlčel.

„Jmenuju se James," řekl jí bez emocí. „Alespoň si to myslím."

Natalia byla v šoku. Myslela si, že jeho podezřelé chování souviselo s tím, že ji měl hlídat. Ani ve snu by ji nenapadlo, že to souvisí s tím, že si vzpomíná na svůj předchozí život. „Kam jedeme, Jamesi?" zeptala se ho znovu a napnula každý sval ve svém těle. Musela být připravená zaútočit.

„Býval jsem jejich nejlepší zbraň, ale pak vycvičli tebe a najednou měli ještě něco lepšího. Dostal jsem za úkol na tebe dohlížet, víš to?" Natalia přikývla. „Ovšem, že ano. Měl jsem dát pozor, aby tě nepřetáhla jiná vláda. Dostal jsem za úkol hlídat jejich nejcennější zbraň. A víš, co jsem viděl? Viděl jsem, jak bez váhání plníš každý rozkaz, který ti dají. Jenže taky jsem viděl, že z toho chceš ven."

„Nevím, o čem to mluvíš," popřela to s zcela pevným hlasem. Nesnášela situaci ve které se nacházela. Winter Soldier byl jediný koho nedokázala v souboji porazit. Jakou měla šanci, pokud by ji chtěl zabít? Navíc, ona s ním nechtěla bojovat. Kdyby žili v normálním světě, považovala by ho za svého přítele. A i když věděla, že v jejich světě nic takového neexistuje, nechtěla mu ublížit.

„Přede mnou to popírat nemusíš, zvláště ne teď, když ti z toho pomáhám ven," řekl a věnoval jí rychlý pohled. Na její tváři nevyčetl jedinou emoci a byl zasažen novou vlnou pocitů. Cítil hrdost. Byla vážně nejlepší zabiják ze všech. Divil se, že to nechtěla dělat, ale když se nad tím zamyslel, ani on to nedělal rád. Problém byl, že si jednou za čas pohrají s jeho mozkem, a on pak ani neví kdo je, natož jestli chce být zabiják, nebo ne.

„Jestli si myslíš, že něco řeknu, pleteš se," odfrkla si. Myslela si, že o ní má lepší mínění. Už jí nebylo pět, aby se naivně svěřovala.

Přikývl. „Asi bych byl zklamaný, kdybys to přiznala. Vždycky jsi byla chytrá."

„Tak o co v tom případě jde?" chtěla vědět, přičemž ignorovala příjemný pocit, který se jí rozlezl po těle po jeho pochvale.

„To, kdybych věděl," povzdechl si. „Vím jen to, že tohle je tvá jediná šance."

„Víš, že to celé nedává smysl, že ano?" hlesla tiše. Nechápala, co se tu dělo. A velmi ji zaskočilo, jakým způsobem s ní soldat mluvil. Možná si doopravdy začal vzpomínat na svůj život. Možná s ní nemluvil soldat, ale James. Mátlo ji to. Nesnášela, když něco nedávalo smysl.

James se uchechtl, což ji naprosto vyvedlo z míry a dalo malou naději. „Věř mi, že to vím až moc dobře. Sám nevím, proč to dělám, ale mám pocit, že ti to dlužím. Jen díky tobě jsem alespoň na malý moment mohl být zase člověkem. Mít své vlastní myšlenky," mluvil zcela upřímně, protože nyní už nebylo cesty zpět.

Zaparkoval na malém opuštěném letišti, kde čekalo starší letadlo. „Vypadá příšerně, ale zvládne let i v této vánici," sdělil jí a podal jí tašku, kterou pro ni připravil.

„Počkej, ty nejdeš?" vyhrkla, čímž překvapila nejen sebe, ale i jeho.

„Pro mě už je pozdě. Jsem chodící zbraň, kterou si může kdokoli naprogramovat," odpověděl a zakroutil u toho hlavou. Šel by. Šel by s ní až na kraj světa, ale musel být realista.

„Slibuješ, že když teď vylezu z auta, nebudou tam na mě čekat?"

„Sliby nic neznamenají," řekl místo odpovědi.

„Já vím," povzdechla si. Nemohla mu říct, že mu věřila. To by byl ještě větší projev slabosti, než si to doteď navzájem ukázali. „Možná bych se mohla vrátit."

„Нет!" vykřikl a ona malinko ucukla. Tohle byl její voják. „Nesmíš se vrátit. Uteč tak daleko, jak to jen půjde a mysli na všechno, co jsem tě kdy naučil, protože jakmile zjistí, že jsem ti pomohl, vymažou mi paměť a donutí mě po tobě jít," připravil ji na fakt, který ho trápil na celé této záležitosti asi nejvíce.

„Pokud po mně půjdeš, víš, jak to dopadne," řekla smutně.

„Budeš se snažit, jako by ti šlo o život, protože půjde. Znáš všechny moje triky. Jsi Black Widow. Není jasné, jak to dopadne," snažil se jí přesvědčit.

Musela se ušklíbnout. „Myslíš si, že je to vánoční zázrak?"

„Tak daleko bych nezacházel," odfrkl si a věnoval jí pohled. Věděl, že je to naposledy, co ji vidí a vnímá při tom úplně vše, co v něm probouzí. „Měla bys jít."

Rudovláska příkývla. „Sbohem, Jamesi," rozloučila se, a pak udělala něco, co ani jeden z nich nečekal. Spojila jejich rty a vložila do toho polibku všechnu svou vděčnost, kterou cítila, ale nehodlala ji vyslovit nahlas. Byl první koho kdy políbila z vlastní vůle a ne kvůli misi, nebo rozkazu. A když se od něj odtáhla a pohlédla mu do očí, věděla, že bude i poslední.

„Sbohem, Natasho," šeptl a ona konečně vystoupila z auta. 

Natasha nevěděla, jak se cítit. Byla ráda, že se Tony se Stevem usmířili, ale zároveň nebyla příliš nadšená z toho, že zas všichni žili pod jednou střechou. Když Steve v jejím vojákovi rozeznal svého nejlepšího přítele Buckyho, pomohla mu. Dlužila to Jamesovi. Jenže jakmile se stali uprchlíky, vydala se svou vlastní cestou. Nemohla s ním být v jedné místnosti, když si ji nepamatoval. Nesnášela Rudou Komantu za to, co mu provedli a tak ji konečně zničila. S pomocí lidí, kteří se nakonec ukázali být její rodinou. Ukázali jí, že nic není ztracené, proto se vrátila k Tonymu a vysvětlila mu, proč udělala, co udělala. Bylo to zvláštní. Vždy si myslela, že pokud o tom někomu poví bude to Clint, nebo Steve, když se dozvěděla, že je James jeho přítel. Nikdy by si nemyslela, že by to řekla právě Tonymu, ale nakonec byl ráda, že to udělala. Dovolil jí zůstat na základně, kde si Natasha žila poklidný život, dokud se tu před dvěma měsíci neobjevil Steve s ostatními. A Natasha je opravdu ráda viděla, vážně ano. Jen nemohla přijmout Buckyho. Znala jen Winter Soldeira a malinko Jamese, ale Buckyho ne.

„Trénuješ i o Vánocích?" zeptal se ten, komu se tak zoufale snažila vyhýbat. Celé dny prakticky trávila v tělocvičně a až doteď to zabíralo.

Pokrčila rameny. „Vánoce jsou den jako každý jiný."

„Vadilo by ti, kdybych se přidal?"

Natasha chtěla říct, že ano, ale neměla k tomu žádný pádný důvod, tak jen zakroutila hlavou a šla se napít. Neuniklo jí, že se ostříhal. A nebyla na to připravená. Netušila, jak moc ji zraní jej takhle vidět. Když je začal v Rudé Komnatě trénovat měl dlouhé vlasy, ale pak ho ostříhali. Vypadal úplně stejně jako v den, kdy jej viděla naposled. Bylo to už tolik let, a i tak to bolelo pořád stejně. Nikdy nepochopila, proč přesně ji nechal jít, ale věděla, že v tu noc se něco změnilo. Došlo jí to, až když ho viděla znovu a on skrz ni zabil vědce, kterého měla chránit. Víc než střelná rána, ji bolel fakt, že ji nepoznal.

„Dlouho jsem netrénovala se vším všudy," poznamenala a vzala si svůj oblíbený nůž. Tony s ní už tolik netrénoval a s Petrem se zbraněmi trénovat nechtěla.

„Je to jen fér, vzhledem k mým výhodám," ušklíbl se, načež se postavil blíž k ní.

A Natasha náhle pocítila hrozný vztek. Byla naštvaná, že si ji nepamatoval. Vyrazila hned vpřed, i když věděla, že to byla chyba. Ohnala se po něm nožem, ale jak se dalo čekat, bez větších obtíží chytil její ruku. Přehodila si nůž do druhé ruky, což očekával vzhledem k tomu, že to byl jeho chvat. Odhodil nůž pryč a pak už to trvalo jen několik sekund, než ji měl přišpendlenou na žíněnce.

„Bývala jsi lepší bojovnice," oznámil jí a ona ztuhla. „Copak jsem ti neříkal, že to nikdy nemáš brát osobně?"

Nemohla najít hlas, aby mu odpověděla. Jen na něj zírala a snažila se pochopit, co přesně se to dělo. Bylo by možné, aby si vzpomněl? Už jednou se mu to povedlo, ale ani tehdy to nebylo nic konkrétního až na jeho jméno. A od té doby se mu v hlavě hrabali určitě častěji. Což byla myšlenka, které se snažila celé ty roky spíše vyhýbat.

„Myslíš, že je to vánoční zázrak, že jsem si vzpomněl zrovna v tuto roční dobu?" zeptal se s úšklebkem.

„Tak daleko bych nezacházela," zašeptala stejná slova, která jí tenkrát řekl on. „Jamesi?" oslovila jej slabě.

Přikvýl. A ona už na nic nečekala, spojila ruce za jeho krkem a přitáhla si ho do polibku. Nerada to přiznávala, ale svým způsobem to zázrak byl, protože nevěřila, že ještě někdy dostane možnost jej políbit. Láska byla pro děti. Tak ji to učili v Rudé Komnatě, a ona tomu dlouhé roky věřila. Pak ale poznala Lauru a našla něco uklidňujícího v tom sledovat lidi, na kterých jí záleželo, jak se milují. Clint a Laura, Tony a Pepper, Steve a jeho neumírající láska k Peggy.

„Chyběla jsi mi," zašeptal jí do rtů, když se nepatrně odtáhl.

„Nemůže ti chybět někdo, koho si nepamatuješ," odfrkla si a chtěla si jej znovu přitáhnout do polibku, ale James ji nenechal.

„Může. A je to ještě horší, protože víš, že ti někdo chybí, jenže nevíš kdo. Ale ten pocit tam pořád je," vysvětlil.

„Taky jsi mi chyběl," řekla s menším úsměvem. „Teď mě polib a už nikdy nepřestávej," ušklíbla se a on jí s radostí vyhověl.

Byl to jejich malý vánoční zázrak, i když to oba popírali. 

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro