„Je mi líto, pane Snape, ale nemůžu, nic dělat, váš kocour umírá."

Severus nechtěl slyšet tato slova, avšak realita byla krutá.

„Co pro něj mohu ještě udělat?" ozval se otupěle. Opatrně přitom bral kocoura do náruče. Odměnou mu bylo vděčné olíznutí prstů.

„Zpříjemněte mu těch pár chvil, které mu zbývají a buďte s ním," odpověděl muž smutně.

Severus odcházel zbaven veškeré naděje.

Držel ochranářsky kocoura v náručí, když vycházel z budovy, mračící se na vesele poletující sníh. Do uší se mu protivně cpaly veselé koledy, které v tuto předvánoční dobu vyhrávaly na každém kroku. Nenáviděl tyhle svátky, obzvlášť dnes, když jeho věrný přítel umíral...

Rychlým krokem šel po chodníku, hledající vhodnou uličku k bezpečnému přemístění, když ho zčista jasna zasáhla sněhová koule. Okamžitě zastavil na místě a otočil hlavu do strany. Skupinka děcek se smála nedaleko od něj.

Nejstarší z nich se zrovna napřahoval k dalšímu zákeřnému hodu. Úsměv hošanovi však odumřel na rtech, když si všiml mužova výrazu. Dech se mu zadrhl v hrdle. Zorničky rozšířily strachem. Napřažená ruka roztřásla. Spěšně se podíval po svých přátelích. Ti byli fuč, zůstal na ulici sám. Proto zahodil polorozpadlou kouli a vzal nohy na ramena, zabijácký pohled před očima.

Severus spokojeně sledoval, jak kluk prchá pryč. V duši pocítil jiskřičku uspokojení. Ta okamžitě zmizela, když se tělíčko v jeho rukách otřáslo. „Promiň mi to, Barnabáši," omluvil se a honem pokračoval v cestě. Naštěstí uličku brzy našel. Téměř neslyšně se přemístil.

***

Objevil se na kraji Zapovězeného lesa. Přivítal ho zasněžený hrad. Někdo by jistě řekl, že je to nádherný pohled. Severuse ale ta ostrá bělost všude kolem bodala bolestně do očí.

S přivřenými víčky se vydal skrz pozemky do hradu. Nohy se mu nepříjemně bořily do sněhu. Se zatnutými zuby proklínal tu bílou hmotu.

Neuvěřitelně se mu ulevilo, když stanul na prvním schodě. Svižně je vyšel a rukou zatlačil do jednoho křídla vrat. Ty se skřípotem pootevřely. Jen, co proklouzl dovnitř, sníh na jeho botách začal tát a zanechávat za sebou kaluže vody. Ignoroval to. Jedinou prioritou pro něj byl v tuto chvíli Barnabáš.

Zpoza rohu se vyřítil školník Filch, připraven dotyčného seřvat za to, jaký mu zde dělá nepořádek. Když si ale všiml profesora lektvarů a jeho kocoura, slova mu odumřela na rtech. Naštvaný výraz se muži v tom okamžiku změnil až do lítostné grimasy.

Severus kolem něj prošel s kývnutím hlavy. Rozhodnutý se nezastavovat mířil rovnou do sklepení. Zaplať Merlin, že už cestou nikoho dalšího nepotkal.

Doma položil Barnabáše do pelíšku. Kocour se na něj jedním okem podíval, než vyčerpaně usnul. Severus tiše poodstoupil, nespouštěje pohled z kocoura, se složil do křesla. V očích ho nepříjemně zaštípalo. Dokonce musel několikrát těžce polknout, aby se zbavil dusící se hroudy v krku. S hlubokými nádechy se snažil nežádoucí emoce zastavit. Týlem praštil do křesla. Přece tady nebude brečet jako malý ufňukanec kvůli vypelichanému kocourovi! Jenže on to zvíře miloval. Barnabáš byl jeho společník a důvěrník dlouhá léta. Vždy na něj věrně čekal, když se vracel ze setkání s Pánem zla. Jeho tíha na klíně a tiché předení bylo léčbou pro Severusovu rozervanou duši. Ten zpropadený kocour byl pro něj darem z nebes. On ho má teď nechat odejít.

„Sakra," zanadával tlumeně a praštil vzteky do opěrky. Trhl hlavou směrem ke spícímu zvířeti, aby zkontroloval, jestli ho svým výstupem nevzbudil. Ne, spal, hrudníček se mu klidně zvedal a klesal v pravidelném intervalu. Ještě pořád žil, jenže jak dlouho? Tolik ho chtěl zachránit, ale každý zvířecí odborník mu řekl prakticky totéž. Je příliš starý, potřebný zákrok by nepřežil.

Severusovi hlavou probleskla vzpomínka na první setkání.

Přistěhoval se zpět do Tkalcovské ulice. Byl čerstvým mistrem lektvarů. Rozhodnutý dům, ve kterém prožil příšerné dětství, předělat a zmírnit tak dopad špatných vzpomínek.

Po pár dnech ve staronovém domě se zrovna vracel z nákupu, když na zápraží našel ležet kotě. Hladové a vyhublé na kost. Chystal se ho nenápadně obejít a vejít do domu. Stačilo však jediné žalostné mňouknutí a Severus se smiloval. Položil tašku s nákupem ke dveřím a sehnul se pro kotě. „Dneska jsem ještě neudělal žádný, dobrý skutek. Můžeš děkovat své šťastné hvězdě, že vyšel právě na tebe!" oznámil kotěti, které mu v náručí tiše mňouklo. „Nemysli si, dáš se do pořádku a půjdeš!"

Kotě neodešlo, ba co víc, dostalo jméno!

Severus potlačil vzpomínky a vstal z křesla. Všechno na něj tady padalo. Potřeboval pryč, proto zavolal bradavického skřítka a přikázal mu kocoura hlídat.

Severusovy kroky vedly k jezeru. Doufal, že se tam trochu uklidní. Cestou skřípal zuby nad každou girlandou či vánočním stromkem.

Konečně dorazil ke zmrzlému jezeru, avšak žádné uklidnění se nekonalo. Na břehu zaznamenal jistého brýlatého mladíka. Projela jím škodolibá radost, když si všiml Potterova zkroušeného výrazu. Není sám, kdo trpěl. Přiblížil se těsně k Nebelvírovi, který byl duchem, úplně mimo.

„Pottere co vy tu děláte?!" zeptal se ostře a podle očekávání sebou mladík cukl a podíval se polekaně na Severuse. Ten si všiml neprolitých slz v mladíkových očích. Pohrdavě se ušklíbl. „Vřaťte se laskavě do hradu a pokračujte ve své lítostivé chvilce tam!" přikázal a otočil se k němu zády.

„Já se nelituju!" vykřikl Potter vztekle.

„To si vykládejte někomu jinému! A teď jděte nebo vám strhnu body," použil Severus svou obvyklou výhrůžku, která obvykle zabírala. Stále stojící zády zaslechl za sebou šramot. Otočil se čelem k Nebelvírovi. Sníh pod jeho nohama zlověstně zakřupal.

Potter stál, pěstě zatnuté. „Vy jste takový bastard! Nic jiného neumíte, než vyhrožovat strhnutím bodů!" křičel mladík, rudý v obličeji. V očích se mu pro změnu blýskal vztek. „A víte co! Kašlu vám na body. Na světě je daleko víc důležitějších věcí!" vykřikoval, rozhazující přitom rukama do stran.

„Mám chuť vám zatleskat, Pottere. Právě jste poprvé řekl něco, co mělo hloubku!" vyprskl kousavě Severus.

Potter, pokud to ještě šlo, zrudl a k Severusově šoku se na něj rozběhnul. Stačil ho dvakrát praštit do hrudi, než se mu jej podařilo specifikovat. Otočil ho k sobě zády. Ruce, které se s ním praly, mu přitiskl k tělu.

Mladík se vzpouzel, ale proti muži neměl fyzicky šanci.

Severus se pokusil na něj mluvit, jenže Potter vůbec nevnímal. Choval se jako splašený kůň a profesor si znovu připomněl, proč nenávidí puberťáky.

Držel ho jako ve svěráku, litující že nemá ještě jednu ruku, aby mohl vytáhnout hůlku a studenta patřičně znehybnit.

Svalili se do sněhu. Severus zadoufal, že to Nebelvíra zchladí. Nestalo se. Pral se s ním dál, jako kdyby nevnímal, že leží na studeném sněhu.

Snapeovi docházela síla a zejména trpělivost. Rozhodl se to tady a teď razantně ukončit. Počkal, až k němu Potter natočil tvář, a v ten moment ho políbil. Ono se tomu snad ani pořádně nedalo říkat polibek. Na moment přiložil rty na ty mladíkovy, a když Nebelvír vyvalil oči a ztuhl, Severus se odtáhl. Rychle se od něj odkutálel a vstal. Hůlku raději nevytahoval, vyčkával, až to Potter udělá první.

Potter však i nadále zůstával ležet. Prsty šokovaně přitisknuté ke rtům.

„Vstaňte!" přikázal Severus vyveden z míry. Potter se ho očividně nechystal proklít. A pak tu byly samotné Severusovy pocity, kterým nerozuměl.

Nebelvír se na Snapea vyplašeně podíval. „Vy jste mě políbil!" vydechl šokovaně a konečně se začal hrabat na nohy.

„Nesmysl, Pottere!" odporoval razantně mistr lektvarů. „Byla to pouhá léčba šokem." Severus, byl připraven prchnout v momentě, kdy mladík opět zrudl. Tentokrát se nedalo mluvit o vzteku.

Na Severuse to mělo podivné účinky. Připadalo mu, jako kdyby ho někdo kopl do žaludku. Nejvyšší čas na úprk.

Už byl několik kroků od Nebelvíra, když za ním mladík křikl: „Věříte na vánoční zázrak?"

Severus se zarazil, ale ne na dlouho. Téměř okamžitě se dal znovu do kroku a přitom popravdě odpověděl: „Ne."

Pak už se nenechal zastavit a zamířil si to rovnou do sklepení, odmítající si připustit, jaké následky to pro něj mohlo mít. Vždyť mu ani nestrhl body!

***

Když dorazil domů, realita na něj uhodila plnou silou. S kocourem zůstal po zbytek dne, odmítaje se od něj hnout. K večeru se ho pokusil nakrmit, ale Barnabáš nechtěl jíst a díval se na něj unaveným pohledem.

Jakmile se Severus chystal ke spánku, vzal si ho s sebou do ložnice. Potřebovali se oba v klidu vyspat a třeba zítra bude líp. Usnul s rukou těsně u Barnabáše. Spal neklidně, každou chvilku se ze spánku s trhnutím probouzel, aby zvíře zkontroloval. K ránu však usnul tvrdým spánkem. Probudil ho až budík. Unaveně zasténal a zašátral rukou vedle sebe. S hrůzou otevřel oči, když na místě, kde měl ležet kocour, bylo prázdno. Okamžitě vyskočil z postele a prohledal ložnici. Následně celé obytné prostory. Nenašel ho. Prostě nic. Jako kdyby se do země propadl.

Studenti toho dne mohli být rádi, že se neučilo, jelikož s profesorem lektvarů to bylo k nevydržení. Chudáka Hagrida málem proklel, když se mu snažil naznačit, že kocour někam zalezl a pošel.

***

Nastal štědrovečerní večer. Severus zůstal ve svých komnatách Ssedět u tichého krbu. Neměl náladu na společnost, raději popíjel ohnivou whisky. Právě do sebe házel třetí skleničku, když se ozvalo zaklepání na vchodové dveře. Ignoroval to a nalil si další sklenku. Protivné klepání však neustávalo. Tušil, kdo se za dveřmi nachází, odmítal s ním mluvit. Ředitel byl ale člověk, co se nevzdává. Po pěti minutách neustálého klepání Severus vstal a se zavrčením se vydal ke dveřím. Zprudka je otevřel, připraven Brumbála poslat pryč, jenže na chodbě nikdo nebyl. Severus se chystal znechuceně zavřít, když se chodbou rozeznělo radostné mňoukání. Lektvarista sebou nepatrně trhl a podíval se dolů. Zíral několik vteřin, než mu došlo, koho vidí. Barnabáš ležel se zafačovaným trupem v košíku. Severus si k němu jako ve snách dřepl. Dokonce párkrát zamrkal v přesvědčení, že se jedná o blud. Nejednalo. Barnabáš tu skutečně byl, živý a relativně zdravý. Momentálně se pokoušel dostat z košíku. Severus mu v tom rychle zabránil, vzal košík a vstal. Zacouval dovnitř a nohou spěšně zavřel dveře.

V obývacím pokoji si sedl s žuchnutím do křesla. Košík postavil na stůl. Kocour se z něj znovu snažil dostat. Severus ho proto opatrně vyndal. Stále trochu rozčarovaný si ho položil na klín. Bál se ho jakkoliv dotknout v obavě, aby mu neublížil, jenže Barnabáš mu nedal pokoj. Tak ho začal drbat na hlavě. Po chvilce kocour spokojeně předl. Severusovi konečně došlo, že není sám a že je Barnabáš s ním. Převalila se přes něj mohutná vlna úlevy a hrozilo, že jej udolá, proto přidržel kocoura na klíně a nahnul se ke košíku. Zahlédl několik lahviček a s nimi i přeložený papír. Vzal ho do ruky a znovu se opřel do křesla. Barnabáše si přitom bezpečně přidržoval na klíně. Rozložil list a začetl se do instrukcí, jak zvířeti podávat přidělené léky. Při posledním řádku si všiml, ještě kratšího vzkazu naškrábaného kousek pod instrukcemi, který k nim rozhodně nepatřil. Na Severusově tváři se objevil vzácný úsměv, když onen text dočetl. Už věříte na vánoční zázrak?

Doufám, že se vám dáreček ode mně líbil :) 

Všem děkuju za podporu, nebýt vás, tak bych se tak daleko nedostala. 

Krásné svátky.