Pamatuješ si? Vždycky jsme plakaly, když nastaly Vánoce a dospělí nám řekli, že se ve školce chvilku neuvidíme. Objímala jsem tě, slzami máčela tvůj růžový kabátek a tys mi smrkala do čepice.

Dospělí se usmívali; jim totiž čas utíkal jinak. Věděli, že po třech oslavných dnech si na pláč ani nevzpomeneme, budeme se cpát do oteplovaček, a s boby drnčícími za námi se po Vánocích zase setkáme.

Oni to věděli. My ne. A tak jsme plakaly.

Ten kouzelný večer, Štědrý večer, jsem klečela na bobíku u okna a v tiché modlitbě čekala na Ježíška.

Chtěla jsem, aby mi přinesl tebe.