Toto je můj příspěvek do vánoční kpop soutěže z roku 2022. Je na profilu souteze_a_vyzvy.
https://www.wattpad.com/story/314372966-velk%C3%A1-liter%C3%A1rn%C3%AD-k-pop-sout%C4%9B%C5%BE-v%C3%A1no%C4%8Dn%C3%AD-2022-%E2%9C%85

Jméno: BTSLeftover

Wattpad: @BTSLeftover

Zvolené téma: Vánoční komedie

Pár: není

Hlavní postavy: Jisung, Chris (Stray Kids)

Počet slov: 3439

Anotace: Vánoce. Čas, kdy světlo dne nahrazují pouze svíčky a třpyt ozdob a kdy se člověk nejradši jen zachumlá do deky a sleduje zimu, která venku vládne. Čas vynikajících horkých pokrmů a doufání ve sníh. A nakonec čas strávený s rodinou, těmi nejbližšími. No... tento rok ne. Ne pro mne. Tento rok se mi nabízí jen konstantní překvapení, údiv a zděšení. Začalo to obyčejnou cestou autobusem...

Text povídky:

Zaslechl jsem tlumené zvuky, které nabíraly na síle, až jsem se probral a otevřel oči. Cestou autobusem jsem nejspíš odpadl. Byl jsem zpocený a pár lidí si mě se zájmem nebo nechutí prohlíželo. Zrovna jsme stáli na zastávce a já v panice vyběhl ven. Rozhlížel jsem se kolem a valil oči, div se mi nevykutálely z důlků. Vůbec jsem nevěděl, kde se nacházím, natož jak jsem se sem dostal.

„Proboha, kde to jsem, co je za den?" zastavil jsem prvního Asiata, jenž také vystupoval, ovšem klidněji než já. Tlustou bundu jsem ze sebe shodil a vánoční mikina musela dolů taky.

„Ty sis asi hodně užil, že, kámo?" usmál se na mě a nenápadně ze sebe odlepil mou lepkavou ruku, „Jsou Vánoce přece, nevidíš?" Jeho přízvuk mě zarazil, ne však tolik jako fakt, že mi slunce vypalovalo sítnice a lidi kolem chodili v kraťasech.

„Co prosím?" rozhlédl jsem se několika směry a hledal sníh nebo aspoň mraky. Připadalo mi, že mě snad uchvátila horečka. Sundal jsem si už i čepici a celý šokovaný ji nechal spadnout na zem. To má být nějaký vtip, ne?

„Je prosinec, slavíme!" zazářil Asiat a rozešel se dál. Rychle jsem se vzpamatoval, sebral tlusté oblečení a doběhl ho.

„Prosinec? Vánoce?" nevyřčenými otázkami jsem ho žádal o vysvětlení.

„Jo, Vánoce," přikývl kupodivu stále s milým úsměvem a nedbale hodil rukou ke světelnému zdobení na stromech opodál, „je to skoro stejný jako v Anglii."

„Stejný," polkl jsem a oči mi přeskákaly z ovinutých stromů na jeho letní žabky, ke slunci a nakonec kamsi za něj, kde se ve výloze naparoval Santa u svých saní, poháněných nikoliv soby, nýbrž šesti klokany, „stejný jako v Anglii?"

„Ty asi nebudeš místní," odhadl zcela správně a jeho pohled sjel po mém vlhkém oblečení až k zimním botám. Zavrtěl jsem hlavou a tiše doufal, že mi pomůže. „Jsme v Albany, v Austrálii."

Neschopen slova jsem se nechal posadit na lavičku opodál a poslouchal, jak mě uklidňuje, že nedaleko je letiště, takže jsem se sem nejspíš přepravil letecky. Krátce se omluvil, že potřebuje ještě něco koupit, a nabídl mi, že pokud chci, můžu na něj počkat tady ve stínu. Opustil mě tam zrudlého vedrem s nápadným výrazem naprostého zmatení a děsu ve tváři.

Zrychlený dech se mi po pár minutách podařilo ukočírovat a já se začal chovat příčetněji. Prohledal jsem kapsy všeho svého oblečení a našel peněženku, mobil a lístek na autobus, kterým jsem původně jel navštívit svou rodinou. V zimě. V Anglii.

S povzdechem jsem svou pozornost přesunul k budovám kolem a na svůj vzhled. Pozoroval jsem lidi chodící z nákupního centra a přitom si několikrát pročísl zpocené vlasy. Byl jsem zvědav, co s nastalou situací hodlám dělat. Chtěl jsem také zavolat rodině, že se asi „opozdím", ale baterka mobilu prudce klesla.

Zahlédl jsem Asiata, jak se ke mně blíží s plnýma rukama, přesto s neuvadajícím úsměvem. Ulevilo se mi, že se za mnou doopravdy vrátil. Přišlo mi zvláštní, jak rychle jsem se na něj vrhnul jen proto, že měl stejnou barvu pleti. Když ke mně došel, koutky se mu nade mnou ještě víc zdvihly, jako by ze mě měl legraci. Hlavou pohodil k hromadě oblečení, která skoro stékala z lavičky.

„To sis měl nechat na červenec," uchechtl se a radši ani nečekal, jestli ten vtip pochopím. Nechat si zimní bundu a vánoční mikinu na červenec, kdo to kdy slyšel? „Vzpomněl sis už na něco?"

Krátce jsem mu popsal mé vnímání tohoto divného odpoledne a on mi chápavě podal zmrzlinu. Zeptal se, jestli jsem už někdy zažil Vánoce v létě, a když jsem odpověděl, že rozhodně ne, řekl, že mám štěstí.

„Objevit se tady kdykoliv jindy, máš smůlu, ale o Vánocích tě snad pohostit můžeme. Vypadáš neškodně," zakřenil se při pohledu na chudáka na lavičce a podal mi ruku, „jsem Chris."

„Jisung," přijal jsem a on mě za paži vytáhl na nohy. Málem jsem na něj roztékající se čokoládovou hodil, protože jsem to nečekal. Posbíral jsem si svůj skromný majetek a následoval ho.

Procházeli jsme kolem několika menších či větších obchůdků a spousta z nich byla zaměřená na auta a jejich součástky. Všechno kolem působilo čistě a uhlazeně, ač se nejednalo o žádné luxusní paneláky. Míjeli jsme dokonce fast food, u kterého však zpoza rostliny s dlouhými listy vyskočila...

„Ah, krysa!" vyjekl jsem a omylem drknul do Chrise. Bylo to ohromné zvíře!

„Myslíš vačice," zasmál se nade mnou uvolněně a sebral ze země mou čepici s bambulkou, přestože mu kvůli tomu málem popadaly tašky s jídlem. Jak to jen šlo, ji oprášil a pokračoval v cestě. Radši jsem mlčel – to se mu to řekne, když je na to zvyklý. Jestli jsem doopravdy v Austrálii, už se těším na ty pavouky, co mě tu čekají.

Po několika minutách chůze, kdy mezi námi panovalo pro mě nepříjemné ticho – Chris se netvářil, že by ho to jakkoliv obtěžovalo – přešli jsme na druhou stranu silnice a začali zprudka stoupat klidnou ulicí, lemovanou domky se zahradami plnými zelení. Nejednou jsem si utíral zvlhlé čelo a modlil se, abych příliš nesmrděl. Kdoví, jak dlouho jsem se pařil v tom autobusu, než jsem se vzbudil.

„Je to takový skromnější bydlení," prohodil Chris a zamířil k domečku na rohu dvou ulic, z nichž jedna byla označena roztomilou cedulkou na jejich uschlém trávníku. Ačkoliv ověšený taškami, vyhopsal Chris několik schůdků ke dveřím a podařilo se mu rychle odemknout. Pozval mě dále, a zatímco já čekal v chodbě, on hledal babičku, jež mě následně přišla pozdravit. S tím, že u nich zůstanu na Vánoce, neměla sebemenší problém, naopak se na mě usmívala, jako by pro ni byla čest mě pohostit. Dokonce mi ani neřekla své jméno a trvala na tom, ať jí říkám babi nebo babičko.

Chris mě provedl domkem, díky čemuž jsem zjistil, že bydlí ještě i s mladším bratrem. Každý měl vlastní pokoj a já byl vítán jen v prvním napravo. Můj hostitel akorát poklidil a povlékl jednu z postelí a už bylo kde složit hlavu. Jako na zavolanou se hned po mém „zabydlení" s rámusem rozlétly hlavní dveře a dovnitř se vřítil malý rozcuchaný kluk. Hlasitě plakal a rukama jako by si bránil hlavu.

„Co je? Co se děje?" spěchal k němu hned Chris a snížil se na jeho úroveň.

„T-tam," koktal mezi dechy chlapec, „by-la straka!" Já jsem čuměl jak puk, protože staršímu z nich to nebylo vůbec divné. Naopak.

„Straka? Teď v létě? Udělala ti něco?" starostlivě bratra hladil po rozcuchaných vlasech a jen letmo se přitom ohlédl po babičce, která se též přišla podívat, co se tu semlelo.

„Letěla až sem," utřel si očka snědý klučina a naposledy posmrknul. Chris si ho přivinul do objetí a pohled mu padl na mě. Když se hoch odebral do svého pokoje, aby si alespoň sundal zelený batůžek, dozvěděl jsem se, že na jaře bývají straky v Austrálii agresivní kvůli ochraně svých vajíček. Po krátkém popisu jsem jen zděšeně doufal, že mě takový útok nepotká, což bylo nejspíš čitelné v mých očích. Chris mě ujistil, že ta straka musela být jen zmatená a že se nemám čeho bát. Nevěřil jsem mu. Když Australan tvrdí, že se není čeho bát, je pravděpodobně na místě volat záchranku.

Když se chlapec vzpamatoval, přišel se se mnou seznámit a na přivítanou mi nabídl krabičku s pavoukem, kterého chytil někde venku. S úsměvem jsem odmítl a snažil se ovládnout své cukající oční víčko. Ten kluk s sebou tahá samá nebezpečí.

„Chanie," oslovila po chvíli kohosi babička z kuchyně, do níž byly z obýváku otevřené dveře, „musíme ještě napsat ty dopisy s přáním veselých Vánoc." Chris sedící vedle mě protočil oči a mým směrem zamumlal, že už začíná zapomínat.

„Babi, já už jsem to všechno poslal," uklidnil ji, ale naučeně čekal na odpověď.

„I Daisy a Ivy?" vykoukla překvapená vrásčitá tvář na prahu.

„Ivy je mrtvá," informoval ji automaticky Chris a já nechtěně vdechl vlastní slinu. Udušení se mi podařilo odbýt tichým zakašláním. Babička chápavě povzdechla a odešla, takže nejvíc šokovaný jsem z toho byl opět já.

Chvilku byla slyšet jen klimatizace, než za námi přišel chlapeček s telefonem v ruce. Lucas, jak se představil, mi hned musel ukázat video o tom, jak hezky obstaral vánoční stromeček, který stál hned vedle mě. Nejdřív to vypadalo nevinně, ale obličej se mi stáhl do nehezké grimasy v moment, kdy se po aplikaci spreje stromek otáčel vzhůru nohama a vytřásal se z něj doslova déšť pavouků. Nenápadně jsem se na pohovce posunul dál od jehličí. Proč zrovna Austrálie? Nemohl jsem se objevit třeba v New Yorku?

Zbytek dne už nebyl zas tak děsivý. Dojeli jsme na babiččin podnět s oběma bratry hromadnou dopravou k nádherné pláži. Lucas pořád chtěl hrát „footy" a Chris mi nabízel „tinnie", což byla malá plechovka piva. Vyfasoval jsem k pití i jednoduchý chladič, který se v třiceti stupních rozhodně šiknul. Ke snížení našich tělesných teplot samozřejmě přispělo i moře. Kdo by si byl myslel, že se kdy budu koupat v prosinci?

Když jsem zrovna nekopal do fotbalového míče, vyptával jsem se vstřícného Chrise na fungování místních Vánoc. Dozvěděl jsem se něco málo o Yuletide – zimních Vánocích v červenci –, o školních prázdninách, které začínají od půlky prosince, a že smíšené obyvatelstvo se ve slavení velmi liší. Taky mi bylo polopaticky objasněno, že ten sníh na borovicích, kolem nichž jsme projížděli na cestě zpět, není pravý.

Večer jsem se spojil s rodinou a pokusil jsem se jim zaobaleně vylíčit, jak jsem se mohl octnout na úplně jiném kontinentu v tak kratičkém čase. Nenapadla mě jediná rozumná výmluva a návrhy malého Lucase byly snad ještě naivnější než realita. Nakonec jsem musel hovor ukončit hereckým výkonem s tím, že mě Chris nutně potřebuje, zatímco ten si dával dvacet v trenýrkách na gauči.

Ráno dalšího dne jsem se probral zpocený, zato poměrně energický. Bylo dvacátého čtvrtého a Lucas se vzdal jedné sladkosti z adventního kalendáře, abych mohl ochutnat. Všímal jsem si všech vánočních ozdob uvnitř domku. Byl nezvyk vidět všechny ty lesklé koule a dekorace na pozadí dlouhého letního parného dne, ale určitě to mělo něco do sebe. Když k tomu však z pokoje nejmladšího přibyly ještě jakési předělávky vánočních písniček, v nichž zaznívaly věty jako „je léto a já jsem v tílku, šortkách a tangách (myšleno žabkách)" následované klasickým „rolničky, rolničky...", motala se mi z toho hlava. Zejména jedna písnička byla úplně na palici, především při refrénu. Musel bych být blbec, kdybych neuhádl, že se jmenuje Aussie Aussie Christmas.

„On je miluje," omluvil ho Chris u snídaně a rovnou navázal otázkou, chci-li s nimi opět vyjít na pláž. Souhlasil jsem, čímž jsem se upsal k zdlouhavému a snad až přespříliš důkladnému mazání slunečním krémem – stačilo mi australské slunce podcenit jednou. Ocenil bych, kdyby i můj milý hostitel bral tuto mou chybu na zřetel a nepoplácával mě po zádech za každé slovo, které vyslovím.

Jako ostřílení Australané jsme obuli plážovky, nahodili šortky, tílka, a dokonce i červené čepice s bílými bambulkami, jaké nosí Santa, a nakonec vzali nějaké chlazené pití. Tentokrát se jednalo o stubby, označující malou lahev piva. Nechyběl kriket, míč na „footy" a několik proslavených „G'day mate" v průběhu cesty. Já se omezil na klasické dobrý den nebo ahoj.

Na pláži se pak podezřele často Lucas ptal, jestli přijde Santa jako minulý rok, což mi nešlo do hlavy. Co je to za otázku? Chris ho odbýval s tím, že opravdu netuší, ale nakonec se na pláži kdosi v červeném přece jen objevil. Vlastně byli tři. Měli sladěné sandály a tílka s košilemi a přišli si zaplavat a zasurfovat. Další věc, kterou jsem v životě neviděl. Nadšený chlapeček k tomuto výjevu dodal ještě cosi o Santovi na hasičském autě. Říkal, že přijel a rozdal všem sladkosti, ale musel rychle pryč, protože se někde „v keřích" spustil oheň. Odkýval jsem mu to, ale mozek tak absurdní informaci nepustil moc hluboko.

V době oběda jsme se už docela vyhládlí vydali zpátky domů. Jinak bezstarostnou náladu lehce porušila odpověď, již jsem dostal na otázku ohledně jejich rodinných sešlostí o Vánocích. Bratři s babičkou prý navštěvovali otce v Koreji, ovšem tento rok si to nemohli dovolit. Život v Austrálii není nejlevnější, to je pravda. I přes to Chris projevil obavu, že by je tam nikdo ani pořádně nepohostil, jelikož přítelkyně jejich táty je nemá zrovna v oblibě. Proto je otec hodil na krk babičce.

„Takže jenom my, že jo, Chane," drknul do nás Lucas, aby navrátil pohodu do naší konverzace. Možná situaci, která mě osobně připomněla pohádku o Jeníčkovi a Mařence, nevnímal tolik jako jeho starší bratr. „Aspoň nám nikdo neříká, že nesmíme do Macca's."

„Kam?" zamrkal jsem. Význam některých australských zdrobnělin a pojmenování se těžko určoval z kontextu, v němž jsem ho pokaždé obdržel.

„Mc..." načal vysvětlení Chris nejistý tím, že tomu opravdu nerozumím, „Donalds?" Podíval se na mě a já se s prudkým nádechem široce usmál, když mi to došlo. V Anglii koluje podobná přezdívka, trochu měkčí. Moje slovní zásoba se rozšiřovala takřka každou hodinou nehledě na to, že jsem dokonce sám od sebe občas použil něco, co připomínalo australský přízvuk.

Jakmile jsme se udýchaní a zvlhlí vlastním potem dotrmáceli domů, babička nás přivítala se slovy: „Kostel vyhořel." Ze začátku jsem myslel, že jde o vtip nebo nějakou zakódovanou zprávu, ale mýlil jsem se. Byla to neskutečná náhoda, když jsme se jen hodinu dvě zpátky o požáru bavili. Lucas byl nadšen, já zmaten a Chris s babičkou jen přemítali, co přesně se asi stalo. Vinu sjednoceně hodili na uklízečku, která podle nich vždycky přidělávala jen problémy.

Náš večerní program byl tedy lehce poupraven. Podle plánu jsme se šli podívat na velkolepá zdobení některých domů v ulicích Albany a nejbližšího okolí. Ty domy byly přímo monstrózní. Člověk by přehlédl i samotnou budovu, jak moc mu učarovala světelná výzdoba. Jindy vyčnívající stromy se v zahradách bohatých majitelů najednou úplně ztrácely. Maličkému se nejvíc líbily pozemky, jež nám ostatním připadaly přeplácané, babička ocenila spíš sladěné osvětlení, které se nepřekřikovalo, a já s Chrisem jsme zkrátka s úsměvem tiše obdivovali.

Po tomto zážitku se měla konat návštěva onoho kostela, místo ní jsme však zapluli rovnou domů. V „telly" běželo živé vysílání zpěvu vánočních koled v Melbourne, které však nikdo z nás nesledoval. Lucas za babiččiny pomoci připravoval občerstvení pro Santu, až v noci přijde, a my s Chrisem se jen bavili a uždibovali dobrot, jimiž nás babička zásobovala. Měl jsem opravdu štěstí, že jsem jel stejným autobusem jako Chris. Neuměl jsem si představit, že bych Vánoce trávil například na letišti. Nebo nedej bože na ulici. Místo toho jsem si užíval se skvělými lidmi, kteří mě vřele pohostili.

Když šel Lucas celý natěšený do hajan (zítra budou pod stromečkem dárky!) a babička také už usnula, bylo na nás chlapech, abychom shromáždili dosud ukryté krabice pod jehličí.

„Dej si," s úsměvem mi Chris hodil půlku toho, co měl Santa na svém VIP stolečku. Poděkoval jsem a ukousl si jedno sousto. Chris mě sledoval a čekal na mou reakci. Usmál jsem se na něj, že je to dobré. On se rozesmál a já jako na povel ucítil něco velmi neblahého.

„Fuj, ty vole, co to je?" vyplivl jsem to do ruky a šel se toho zbavit. To mi určitě udělal schválně!

„Já jsem měl minulej rok," smál se dál, „mňamina." Napil jsem se vody, abych tu pachuť zahnal, a radši už se ke stolečku nepřibližoval, ačkoliv mi Chris nabízel jen mrkev pro soby. Nacpal jsem posledních pár dárků do rozvěšených ponožek a napadlo mě, že bych jim také něco rád dal, ačkoliv na to bylo už pozdě. Byl jsem jim moc vděčný a promeškal jsem dobrou příležitost jim to ukázat. Jako kdybych přemýšlel nahlas, mi Chris zničehonic z legrace řekl, že můj dárek je to, že mě vzali, a že mi to musí stačit. Ujistil jsem ho, že to je mnohem víc, než bych si vůbec mohl přát od někoho, s kým se ani neznám, a rozhodl se, že ráno vstanu dřív a aspoň něco malého se pokusím sehnat.

Přesně to se mi i podařilo, ač jediný, kdo můj brzký odchod nezaznamenal, byl Chris. Lucas už o šesté ranní pobíhal po bytě a snažil se všechny vzbudit. Babička přibližně v půl sedmé začínala připravovat skromnou snídani – ovocný salát s jogurtem – a já teprve chvilku poté vyrazil. Nesehnal jsem toho moc, natož abych se trefil s výběrem, ale každému jsem ukořistil aspoň jeden dáreček. Při platbě jsem měl trochu problémy, ale nakonec se to poddalo. Balení vařečky, sady nožů do kuchyně, fotbalového míče, několika plechovek piva a kšiltovky na lavičce před krámkem byl úkol velmi náročný a stresující. Kolemjdoucí čumilové situaci neusnadnili ani trochu.

Stihl jsem jen tak tak zasednout ke společné snídani (snad proto, že se na mě ve skutečnosti čekalo). Po jídle jsme se mohli vrhnout na rozbalování. Byl jsem trochu nervózní z jejich reakcí na dárky ode mě, ale nakonec všichni byli pouze příjemně překvapení. Chris mi jednu tinnie rovnou věnoval, přestože jsem ze slušnosti odmítal. Lucas nás oba vytáhl na zahradu, abychom s ním vyzkoušeli všechny jeho nové hračky. Jako dítě bych si určitě také užil svých dárečků více, kdybych měl k jejich použití celé prázdniny.

Při jedné hře Chrisovi začala téct krev z nosu, takže nový fotbalový míč utrpěl malé škody, ale jinak to byla sranda. Ta však končila v moment, kdy nastala doba oběda. Babička prý trvala na tom, že Vánoce se budou slavit podle anglické tradice...

„Podej mi prosím ten ubrousek," ozval se Chris a ukázal kamsi za obří kus horké šunky, z níž jsme postupně ujídali. Lucas se natáhl, až rozkýval stůl, ale úspěšně předal několik papírových kapesníků.

„Cheers," kývl hlavou starší a já na něj hodil nechápavý pohled. Na zdraví? Co? Rozhlédl jsem se po skleničkách na stole a po přítomných. Nikdo se nad tím nepozastavil, zase jen já. Chris si dvěma ubrousky utřel pot na čele a nabídl mi zbytek. Jíst vánoční šunku ve třiceti stupních a k tomu za bílého dne bylo peklo. Doslova. Ubrousky jsem přijal, poděkoval a připlácl si jeden na orosené čelo.

„Mně je vedro, proč nemůžeme mít barbie venku jako ostatní? Moji kamarádi jedí mořský plody a ovoce," stěžoval si chlapec a oba zároveň jsme si zmoženě podepřeli hlavu. On nešťastně hrábnul do jídla na talíři. „Někteří jedí na pláži. Nebo aspoň na zahradě."

„Jack a Noah mají Vánoce čtyřikrát do roka, proč my musíme slavit jen jednou?" pokračoval Lucas, když ho babička ignorovala, a začal počítat na prstíkách, „Yuletide večer i ráno a v prosinci taky večer a ráno. Dostanou čtyřikrát víc dárků! Já mám jenom jedny Vánoce a ještě musím jíst tohle." S Chrisem jsme si vyměnili obdivný pohled. Kolik peněz asi rodiny Jacka a Noaha musely mít?

„Mlč a jez," zakročila rázně babička a doopravdy se místností rozhostilo ticho. Lucas se zamračil a na protest si teatrálně začal utírat pot z čela.

Nakonec jsme žhavý oběd přežili, ač by se takové jídlo dalo považovat za adrenalinový sport. Odměnou nám byl vynikající dezert Pavlova a samozřejmě další pivo. To s námi ostatně putovalo i na pláž. Opravdu tam nejedna skupinka slavila s barbecue. Kdybych nebyl najezený k prasknutí na další tři hodiny, sbíhaly by se mi na ty dobroty sliny.

Odpočívali jsme ve stínu. Chris měl na sobě kšiltovku ode mě a slušelo mu to. Lucas si hrál ve vodě nebo se svými hračkami. Pomyslel jsem na svou rodinu, ale vlastně jsem byl možná raději v Austrálii než s nimi. Bylo to něco nového, občas děsivého, ale jinak velmi příjemného. Změna je život.

Večer jsme už dojídali zbytky z oběda a dvacátého šestého jsme se také hlavně poflakovali. Říkalo se tomu Boxing Day, protože dle Chrise se měly dávat dary ještě například chudým, zaměstnancům a především chudým zaměstnancům. Lidé však tento den využívali pro sledování sportovních událostí. Začínalo pětidenní kriketové utkání a známý závod jachet, který se odstartoval v Sydney a končil v Hobartu. Byl to zkrátka poklidný den, kdy jsme všichni jen polehávali u televize a snažili se ochladit svá těla občerstveními.

Tím mé dobrodružství bez varování skončilo, protože jsem se dalšího rána celý promrzlý vzbudil doma na gauči. Několik dní mi trvalo, než jsem zkrotil australský přízvuk, chuť na pivo a ovlivněnou slovní zásobu. Mnohem déle jsem si však vyčítal, že jsem si na Chrise nevzal žádný kontakt. Na druhou stranu jsem tušil, kam se vydám za příští dovolenou...