Tobias upil z kelímku a sledoval vysokého chlapce. Líbil se mu. Byl pro něj zajímavý. Stál opřený o sloup na druhé straně zaplněné místnosti, dlouhé nohy v černých džínech, bílé tílko volně překrývající pásek, v obličeji zkoumavý výraz a na hlavě celkem krátce zastřižené havraní vlasy. Přes brýle pozoroval dění v okolí, s nikým se nebavil, a dokonce ani nic nepil. Rozhodně nezapadal. Jinde možná, ale tahle oslava nebyla pro něj. Co tu asi pohledával?

Po chvilce se rozešel přímo za nosem. Dlouhým krokem minul jeden sloup a těsně před druhým si rozevřenou dlaní plynule, ale kvapně přejel před očima, jako by kopíroval horizontální průřez obličeje. V tu chvíli se setkali očima s Tobiasem. Vysoký černovlásek se na něj ještě podíval hned za sloupem, než zmizel v davu. Toby ho hledal všude možně. Otočil se kolem své osy, přesto ho nikde nezahlédl. Nechal toho a znovu si lokl alkoholického nápoje.

Najednou mu někdo zaklepal na rameno. Obrátil se na osobu a spatřil onoho černovláska. Ten mu rukou mávl před tváří, a než Tobias zamrkal, byl vyšší ten tam – prostě fuč jako lusknutím prstu. Brunet si přiložil ruku přes kořen nosu a oči a zkontroloval, že tam nic nemá. Co to bylo? Zdálo se mu snad, že za ním ten kluk přišel? Ale to je blbost... ten jeho kamenný výraz se mu zaryl do paměti až moc dobře na to, aby to zpochybňoval.

Za týden a půl ho potkal znovu. S mladším bratrem čekali v hračkářství na babičku, aby jí mohli ukázat, co si sedmiletý klučina vybral pod stromeček. Protože neměli moc peněz nazbyt, vybírali si dárek pečlivě už dopředu. Tobyho přestal bavit telefon, tak se rozhlížel kolem. V zorném poli se mu objevil povědomý kluk, jen o trochu starší. Pod lehkým tričkem neměl vůbec nic, přestože ostatní byli zachumlaní v mikinách. Toby si nevzpomínal, kde ho viděl. A ten kluk civěl zrovna na jeho bratra, jak si hraje s autíčkem z domova. Vypadal zamyšleně a cílevědomě, Tobymu se to moc nelíbilo. Pohladil sourozence po vláskách a za ručku ho odtáhl jinam. Za chvilku už přišla babička, dáma s velikým srdcem, ale ochablým tělem. Věnovala se chlapečkovi, zatímco Tobias se nudil. Jen tak pohledem projížděl ostatní zákazníky, když se očima setkal s tím, co mu očumoval bratra. Zamračil se a doprovázel ho pohledem, když se ten kluk vzpamatoval a rychle si to namířil za nejbližší regál. Tobias se tam vydal. Nepospíchal, ale nespouštěl z toho místa oči. A přesto... nikdo tam nebyl. Asi ho musel minout. Zvláštní.

A zase on. Tentokrát si Tobias vzpomněl – byl to ten kluk z oslavy. A ten, co koukal na jeho bratra. Zničehonic najednou kráčel po chodbách Tobiasovy školy. Nikdy dříve ho tam neviděl.

„Pardon, kde je tady hudebka?" oslovil ho černovlasý a Toby si automaticky založil ruce na prsou.

„Ty chodíš do týhle školy?" zeptal se místo odpovědi. Druhý se pouze nervózně usmál. „Je v druhým patře, támhle jsou schody, tak hned nad nimi."

„Děkuju," kývl takřka zbožně a vydal se tím směrem. Tobias se za ním ještě ohlížel. Sakra, co to s ním je?

„Hele–" vypustil, než se stihl zarazit. Podivín zastavil a obrátil se čelem k němu. „Teď odpoledne tam cvičí sbor. Jestli do něj nepatříš, nechoď tam."

„Aha, dobře..." nejistě se uchechtl ten kluk a dál nehnul ani brvou.

„Nebyls tuhle v hračkářství tady poblíž?" zariskoval Tobias a pomalým krokem se za ním rozešel. Ten neurčitě pokrčil rameny. „Myslím, že jsem tě tam viděl."

Když vyšší nic neřekl a Toby došel až k němu, po chvilce se sám ujal slova: „Kouříš?" Černovlasý zvedl obočí. Jeho výraz tvrdil, že ne, ale slova mu protiřečila. Tak se vydali před školu. Částečně pršelo, částečně padaly malé vločky. Oba hoši stáli pod krátkou stříškou a Tobias si vytáhl cigaretu a zapalovač. Schválně druhému nenabízel. Chvíli se věnoval jen kouři, jak se vlní vzduchem, obkládá ho shora a zdola a nakonec mizí kousek nad jejich hlavami. Toby cítil, že mezi nimi je cosi jako neviditelné pouto. Slabé, teprve v zárodku, a přece tam bylo. Nebyl si jist, zda je to dobré, či špatné, ten nehmatatelný provázek. Možná to byl důvod jejich seznámení, něco, co věděl jen druhý, možná to byl typ aury nebo takových kravin, anebo možná...

„Tobias," představil se, když si ho černovlásek přestal prohlížet a začal koukat po okolí. Podali si ruce, jedna z nich téměř postrádala jakýkoliv stisk.

„Nicholas," zabrblal vyšší, „moc to tady neznám." Opětoval Tobymu pohled. Díval se zaujatě, ale ne tak zkoumavě jako on.

„Vidím," potáhl si Tobias a vyčetl z jeho očí, že jejich setkání má svůj účel. Ovšem jaký... Vyfoukl ústy do strany, aby ho neobtěžoval.

„Už je zase prosinec," načal nové téma Nicholas a projel si prsty krátké havraní vlasy. Menší si ho stále prohlížel. Nevadilo mu, že společníka uvádí do rozpaků. V odpovědi pokrčil rameny.

„Dokonce už týden," doplnil sdělení a oklepal ohořelý konec cigarety.

„Je něco, co si přeješ k Vánocům?" zeptal se vyšší a zastrčil ruce do kapes, což zopakoval po Tobym. Na rozdíl od něj byl jen lehce oblečený a hřál si prsty v kalhotách. To mu není zima?

„Jako od Santy?" podíval se na chvilku ke svým botám tázaný, aby mu oči na tom klukovi nepřimrzly. Neměl potřebu se něčím jako dárky zabývat. Už třetím rokem prosil babičku, jen ať jim zase upeče nějaké dobré sušenky a perníky, že bude víc než šťastný. Vše, co by mohl potřebovat, už měl. A tak když Nicholas potvrdil, že myslí dárek od Santy, se místo téhle odpovědi uchechtl.

„To by musel bejt aspoň sexy," udělal si srandu na účet toho tlustoprda. Není mu už pět, Santa by za ním nešel.

„A kdyby vypadal..." černovlásek si odkašlal a očima oťukával druhého s velmi nervózním podtónem, „třeba jako já?" Vyhnul se světlejšímu páru duhovek a ustoupil o malý krůček dál. Tobias s potutelným úsměvem vydechl kouř spojený s párou. Tenhle kluk měl potenciál být sexy, to rozhodně, ovšem v tento moment nebyl nic víc, nic míň než roztomilý.

„To by šlo," schválil netečně, ale přece byl alespoň trochu překvapený. To má být nějaký způsob flirtování? Na tom chlapci je něco zvláštního. Cosi na něm prostě nesedí.

„A je něco, co by sis od něj v tom případě přál?" navázal po krátkém úsměvu zaujatě. Tobias se mu zakotvil v očích a šibalsky se ušklíbl.

„Santa mi může leda..." vytáhl z kapsy telefon a zapnul obrazovku směrem od sebe. Nicholas se zvědavě přiblížil. Svítil na něho bílý nápis na černém pozadí s malou lebkou hned pod ním. Zalapal po dechu.

Suck my dick

Toby už mezitím mobil uložil a s vnitřní škodolibou radostí típl cígo. Vyhodil ho a začal se hrabat v tašce. Nevšiml si, jak zhrozeně se druhý tvářil. Pusa dokořán, ani nemrkal. Samozřejmě, že ovládal angličtinu. Všechny jazyky mu šly. Konečně se mu podařilo nabrat dech.

„To bys měl... přehodnotit," vydal ze sebe a ošil se s nevěřícným pohledem kamsi ke svým nohám. Dosud shýbnutý Toby se narovnal v zádech a pokrčil rameny. Tenhle Nicholas asi nechápe dobrý vtip. Vydal se rovnou za nosem a očekával, že bude následován. Po pár krocích se letmo obrátil, na místě ani v nejbližším dohledu už však nikdo nebyl.

Nicholas se za ním také ohlížel. Neuvěřitelné, nemožné! Litoval, že zvolil jedno z málo témat, jimiž si byl jistý. Šel, pořádně nevěděl kam. Nemohl se té představy zbavit. Santa aby takovému harantovi snad– bleh, bleh! Proč se na to ptal? Měli se bavit o počasí...

...Na zem padal hustý sníh. Tobias otevřel dveře a pustil bratra dovnitř. Oklepali si boty o rohožku a rozešli se dál. Hračkářství bylo přeplněné k prasknutí. Nešli nic kupovat, chodili si tam hrát. Povinně. Tedy alespoň pro Tobyho. Stejně se mu nechtělo být doma. Mnohem pohodovější bylo sedět na měkkém křesílku a sledovat, jak si jeho mladší sourozenec pořizuje nové kamarády. I prodavačky už je znaly oba křestním. Nebylo výjimkou, že odcházeli jako poslední.

Přistihl se, jak kontroluje, že tu ten mizející kluk není. Nebyl si jistý, jestli by ho uvítal, nebo ne. Čím častěji se však rozhlížel kolem, tím víc si přál, aby se tu zjevil. Jen aby se něco dělo.

Nic. Donutil se cítit úlevu. Nikdo jeho rodinu nešmíruje.

„Ahoj," vyděsil ho hlas těsně za jeho zády. Otočil se a spatřil černovlasého chlapce. Fronta na oběd byla dlouhá až na konec chodby a on stál přímo za ním. Narychlo se usmál, ale neodpověděl.

„Máš nějaké sourozence?" vypálil hned Nicholas a Tobias se na něj zamračil. Co? Vždyť ho sám viděl!

„Ty máš?" pohodil k němu hlavou a postoupil o krok dál. Ten kluk musí být něco speciálního. Snad ne psychopat.

„Jo, jsme první generace s více než jedním potomkem. Já jsem ten víc humanitně – takhle to říkáte, ne? – zaměřený. Bratr je technik, má pod kontrolou ty důležitější věci. Je starší," pokrčil rameny s jemným úsměvem Nicholas a díval se kamarádovi přímo do očí. Čekal na odpověď na svou otázku.

Tu mu Toby dát ještě nechtěl, a tak místo toho rozváděl jeho odpověď: „Jakože tvůj brácha uklízí a pomáhá a ty se flákáš, nebo?" Nicholas zavrtěl hlavou. Menší si všiml, že zase postrádá mikinu. Všichni v řadě ji měli. To mu fakt nikdy nebyla zima? Pravda, černé tílko mu seklo, ale v zimě to jaksi... vyčnívalo.

„Ne, to ne," mile se uchechtl, „můžu ti o sobě říct jindy, za chvíli už musím." Toby naklonil hlavu na stranu.

„Proč teda čekáš na oběd?" To nebyla jediná věc, jíž nechápal. Taky neviděl důvod, proč by měl černovlásek věřit, že by se o něm druhý chtěl něco dozvědět.

„Nečekám, něco si koupím jinde," mykl rameny vyšší a ustoupil kousek z řady, jako by dával najevo, že to myslí vážně.

„No a proč jsi sem teda šel?" dovolával se přesnější odpovědi Toby. To si jako pořád všechno musí domýšlet? Co s tím klukem je?

„Není to očividné?" zakřenil se černovlásek a s nečekaným rozloučením na rtech se rozešel pryč. Za chůze Tobymu ještě zamával, než zmizl za rohem. Ten chvíli cítil neskutečné nutkání rozejít se za ním a doptat se na všechny ty nevyřčené myšlenky v Nicholasově hlavě. Založil si ruce na hrudi a nesouhlasně se opřel o zeď. Jak někdo může vypadat tak nevinně a děsivě zároveň? Nicholas... zvláštní člověk.

Bráška zase opruzoval, že si chce jít hrát. Tobyho nálada byla přešlá, protože tak nějak očekával, že se potká s Nicholasem. Nevěděl, proč ho celý den vyhlížel na chodbách. Babička mu domluvila, ať tam s ním jde, že ona toho rozjíveného chlapce už přestává zvládat. A tak šli. I po cestě Toby koukal všude možně. Moc toho nevykoukal.

Počkat. Tam! Krátké černé vlasy, sporé oblečení! Ten člověk se však rozešel, ztratil se za shlukem mužů a na druhé straně už nevyšel. Tobias myslel, že tam snad doběhne. Co to furt dělá? Není možné, aby se Toby spletl tolikrát! Nasupeně popohnal bratra do toho pitomého krámu a zalezl za ním. Asi má poslední dobou halucinace. Možná mu z těch vánočních světel taky přebliklo.

Nicholas si strčil ruce do kapes a pomalým tempem se vydal k hračkářství...

„Ahoj, Toby," pozdravil. Jmenovaný si zrovna balil věci u své skříňky. Hodlal jít domů a modlit se, aby bratrova závislost na hračkářství konečně zmírnila své příznaky. „Nechceš jít někam ven?"

„Teď?" ujistil se, ani nestihl pozdrav opětovat. Zavřel batoh a hodil si ho přes rameno.

„Jestli chceš."

„Můžeme," prohodil Toby bezděčně a rozešli se ven. Skončili poměrně rychle u stánku s teplými brambůrky – Nicholas školní oběd vynechal. Byl vůbec žákem té školy?

„Tak jak to s tebou je?" konečně se zeptal Tobias a vyhlédl si suchou lavičku asi padesát metrů před nimi. „Říkals, že mi o sobě něco dopovíš jindy."

„Můj bratr je Colby, ale říkáme mu jenom Cole. Mně se taky dá říkat Cole, ale spíš se používá Nicky. Máme celkem dobrej vztah, ale občas ho štvu," náhodně vybral kousek svého života Nicholas, aby na Tobyho pravdu nenavalil jen tak zničehonic.

„A jak jsi myslel, že tvůj bratr obstarává to důležitější?" navedl ho menší a zachumlal se do své bundy při pohledu na druhého. „Hele, to ti nikdy není zima?"

„Souvisí to," usmál se tiše Nick. Zakousl se do osmažené spirály z brambory, aby utvořil pomlku. Mezitím se usadili na studené dřevo. Tobias si ho v očekávání prohlížel. Všiml si, že Nickovi u koutku zůstal kousek bílé omáčky. Jestli to byla majonéza, to si nebyl jist. Černovlásek v klidu jedl a díval se před sebe. Toby sledoval jeho pusu a nedokázal odtrhnout oči. Mělo by mu to připadat vtipné.

Nicky si povzdechl, jak se mu pomalu plnil žaludek, a oči mu přejely na kamaráda. Zarazil zdolávání sousta a v otázce vytáhl obočí. Tobias zamrkal a probral se. Bože.

„Hm, máš něco na puse," zaskočeně z něj vypadlo. Uhl pohledem pryč a dělal vše pro to, aby se mu do tváří nenahrnula krev studu.

„Aha, děkuju," nevědomě si olízl rty Nick, načež si dal ještě jeden kousek brambůrku. Tobias neodolal a co možná nejnenápadněji se na něj podíval. Hádal, že černovlásek opravdu neví, jak moc sexy je. Tedy alespoň v jeho očích.

„No, je tady taková věc, dobře?" najel zpět na konverzaci Nicholas, „nebydlím v tomhle státě. Bydlím hodně daleko. Jsem tu jen na návštěvě. Nebývá mi zima, protože jsem z místa, kde bývá daleko míň stupňů. Kromě toho jsem někdo, komu zima být de facto ani nemůže."

„A odkud teda jsi?" zajímalo Tobyho.

„Severní pól," semkl rty, protože tušil, jakou reakci to vyvolá.

„Co jsi, Santa Claus?" rozchechtal se Tobias a poplácal ho bezděčně po rameni. Nick si vzal další kousek jídla.

„Vlastně jo," přiznal, ač se mu do toho moc nechtělo. Přesně jak předpokládal, Tobias mu nevěřil ani slovo.

„Jo, jasný, takže na Štědrej večer budeš chodit kolem a rozdávat dárky," chechtal se Toby, „jíst sušenky a pít mlíko?" Nick ho nechal. Kdo by něčemu takovému věřil?

„Já mléko nepiju," opravil ho vážně Nicholas a uždibl si ze spirály brambůrek, „ale sušenky mám rád."

„To bys musel bejt trochu tlustší, nemyslíš? A mít šediny," představoval si tu absurdní fantazii Toby. Nick jen zavrtěl s úsměvem hlavou. Nepotřeboval se s kýmkoliv o takových věcech hádat.

„A ty máš sourozence?" přesměroval konverzaci jinam. Tobias se opravdu trochu uklidnil. Zakýval hlavou.

„Mladšího bráchu," odpověděl narovinu. Chytil se do Nicholasovy pasti a rozmluvil se o tom, jak pořád chodí do hračkářství. Nevšiml si, že se Nick nejvíc doptával na určitý typ informací. Především ohledně toho, co má a nemá mladší sourozenec rád. Jaké hračky preferuje. Otázky ohledně kamarádů. Nickymu to hodně pomohlo.

„Nedal bys mi na sebe číslo?" vyrazil ze sebe Tobias, když se loučili u jeho bydliště, „a já tobě svoje, abys mě furt tak neděsil. Můžeš mi napsat předem."

„To by asi nešlo," usmál se trochu nervózně Nicholas. Nechtěl už rozvádět, proč nemá telefon. Vybral tedy jiný způsob, jak mu to vysvětlit.

„Když budeš něco potřebovat, napiš to s mým jménem na kus papíru, podepiš, a já už budu vědět, co s tím," poradil mu s úsměvem, a než se Tobias vůbec nadechl pro zmatenou odpověď, hrábl mu do vlasů a rozešel se kamsi za něj. Poslední, co Toby spatřil, byla Nicholasova ruka před jeho očima. Když se otočil, stál na místě sám. Nedokázal něco takového zpracovat. Jeho mozek blázniviny tohoto typu nekompromisně odmítal. Zazdil to, co nejrychleji dokázal, a vykročil ke svému vchodu. Šílenosti, co se mu dějí.

Na Nicka narazil ještě několikrát. Přísahal by na svou existenci, že se nepletl. Jednou ho viděl ve škole a dvakrát v hračkářství. Bylo to děsivé. Když ho spatřil potřetí, už mu tekly nervy. Byli s bratrem zrovna v parku a on ho zcela jistě viděl, jak je pozoruje. Děsný!

Rychle sourozence zavlekl domů a z frustrace a strachu z nevysvětlitelného opravdu utrhl papír a napsal na něj ošklivou zprávu.

Jdi doprdele, Nicholasi, seš šmírák! Nechci s tebou mít nic společnýho, ty úchyle. Až tě uvidím, dostaneš za uši, přísahám!

Přečetl si to a nakvašeně se pod to podepsal. Útržek zmuchlal a hodil do koše.

Když se uklidnil, šel mlsat do kuchyně. Seděl na lince a pozoroval bratra, jak si plní nějaký zapeklitý domácí úkol. Pracoval u jídelního stolu čelem k němu, zády ke dveřím. Trápil se nad tím listem, ale o pomoc prosil jen zřídkakdy. Tobias už přemýšlel, že by se mu nabídl, když někdo vešel do místnosti. Nebyla to babička. Nicholas! Vypadal uraženě. Než Tobias cokoliv vypustil z pusy – a že to bylo hanlivé – natáhl se Nick po cestě za ním k jeho bratru a rukou mu mávl před obličejem. Klouček na to nereagoval, což Tobyho vyvedlo z míry. Stále nechápal, co to je, co Nick pokaždé provádí.

„Tak abys věděl!" dotčeně na něj vyšší vyjel, „nejsem žádný šmírák, mám tady práci. Dělám tohle všechno poprvé, tak mě nech na pokoji. Taky nemusíš furt čumět kolem, nejsem tady kvůli tobě." S tím se zase spakoval a za chůze se tím tajemným mávnutím vypařil ze světa.

„Počkej," pokusil se přízrak zpomalit Toby, čímž jen dokázal zvednout bratrovu hlavu. Zamrkal na něho pár velkých očí a Tobiasovi došlo, že nemohl Nicka vůbec zaregistrovat. Neuvěřitelné...

Druhý den, poslední den školy, se už ti dva nestřetli. Toby se raději moc neohlížel. Aby ne, potom co viděl Nickyho poprvé uraženého. Neměl k tomu jediný logický argument, ale domníval se, že Nickovi křivdil. Byl přešlý, když se neviděli. Odpoledne, zahanben sám před sebou a nejistý, proč se vlastně cítí provinile, napsal na papír jen dvě slova s podpisem.

Promiň, Nicky

Podvědomě doufal, že to přiměje jeho kamaráda se někde objevit. Nepřimělo a do Štědrého dne zbývalo něco přes osmačtyřicet hodin. K večeru se chtěl papírku s kratičkým vzkazem zbavit, aby tolik nedoufal v Nickovo zjevení. Aniž to pořádně zaregistroval, všiml si inkoustu propsaného z druhé strany. Obrátil papírek a teprve v tu chvíli plně vnímal. Kouzlo! Na lístku bylo nádherné písmo.

Vracím se na sever, ale ještě se uvidíme.

Utrhl další lístek a trošku honosnějším písmem odpověděl: Nojo, ty jsi vlastně santa. Tak já si na tebe počkám, Nicholasi ze severního pólu. Toby

Celý zbytek večera otáčel papírek lícem dolů a zpět, ale odpovědi se nedočkal. Dal mu Nick zobrazeno na dopis? Ale notak!

Druhý den našel pod svým písmem jen malého smajlíka. Nevěděl, jestli ho to zklamalo, nebo povzbudilo veškeré jeho naděje. K večeru si Tobias obezřetně ustlal na křesle dva tři metry od skromného vánočního stromku. Ten byl už trochu opadaný a jemu to nedalo, musel pod ním alespoň povrchově zamést. Připravil si nejrůznější svačinky a dobré pití, aby vydržel celičkou noc, až do rána. Jak slíbil. Teď se uvidí, kdo z nich dvou je ten magor.

A opravdu hlídkoval. Kolem půlnoci mu už unikaly myšlenky, čemuž pohotově zabránil otevřením energetického nápoje. Seděl tam už tak dlouho a tak dlouho civěl na stromek, že pocítil dokonce chuť si zakouřit. Překvapila ho, ale překonal ji bez problému. Přál si, aby babi nikdy nezjistila, že není tak hodný, jak věří.

Nicholas se opatrně vykradl z předsíně do kuchyně a potichu se zastavil v průchodu bez dveří. Prohlédl si vlasy koukající zpoza křesla a pomalým krokem se k nim vydal. Zastavil za nimi a omámil jejich majitele plynulým mávnutím ruky. Položil mu dlaň na rameno a zavřel oči. Pomalu vydechl a jemně sjel rukou přes hruď a břicho až ke klínu. Chvilku vydržel, než se narovnal v zádech a vypudil z hlavy tu představu. Zvláštní přání, fakt. Z kapsy na zadku vytáhl zápisník s tužtičkou a začal psát. Vypotřeboval celé tři papírky. Naposledy se podíval na klidně spícího kamaráda a zčervenal studem při myšlence, že za nějakou dobu se uskuteční jeho dárek. Urychleně si prohrábl vlasy a pokračoval o dům dále.

Tobymu se zvedala hruď. Prsty mírně zatínal do opěradel křesla. Břišní svaly se mu střídavě stahovaly a uvolňovaly. Dýchal nepravidelně. Mírně naklonil hlavu a naposledy vydechl, než se probudil ze sna. Jeho dech stále vykazoval známky vzrušení. Vytřeštil oči, když mu došlo, co se mu zrovna zdálo. Nemohl než uznat, že se mu to líbilo, ačkoliv si u toho připadal provinile. Raději hned přesměroval své myšlenky na stromek před ním. Vypadal jinak. Ne! Prošvihl Santu! Jak mohl usnout? Později se už přece ani necítil ospale!

Zvedl se a přikročil k drobnému stromku. Jeho deformovaný odraz v několika ozdobách natáhl ruku a sebral z větviček tři papírky. Písmo na nich poznal.

Vzbudíš se asi kolem čtvrté ranní (na hodinách bylo čtvrt na pět) a jeden dárek už budeš mít za sebou...

Toby jako by prozřel. To nebyl jeho sen! V těle se mu spustila nečekaná dávka hormonů a zašimralo ho v břiše.

Nikdy jsem to nedělal, snad je tohle to, co jsi chtěl?

Došlo mu, kde vzal ten kluk tak bláznivý nápad. Něco na tom, že Nick nepochopil jeho hloupý žert, bylo příšerně asexuálního, přesto fakt, že to celé uskutečnil, byl nehorázně atraktivní. Tobias se nestačil divit.

Mám pro tebe ještě něco, ale musíš bohužel počkat do rána, dorazím kolem deváté (časová pásma). Vyspi se, ať aspoň jeden z nás není unavený, dobrou.

Toby první lísteček uschoval do kapsy. Musí ho dát někam, kde ho najde jen on. Pak se porozhlédl a oči se mu zastavily na malém stolečku, kde talíř zel prázdnotou, zatímco mléka ve sklenici se nikdo ani nedotkl. Toby si jen matně vzpomněl, že něco podobného možná Nicholas říkal – že mléko nepije, ale sušenky má rád.

Pousmál se a začetl se do druhého papírku. Dozvěděl se z něj, že Nickovi minulý rok umřel otec. Tenhle rok jim spadly systémy a při nahození asi dvacet jmen úplně vypadlo ze seznamu. Většinu našli podle abecedních pořadí a přiřazených krajů. V půlce listopadu chyběly ještě tři děti. Jednoho chlapce zcela náhodou objevil skřítek a druhý po pár dnech poslal dopis, který se nepodařilo spojit s již existujícím profilem. Nick si posledního odpadlíka vzal na starost, protože Vánoce se blížily. Nebylo těžké profily doplnit, ale tenhle jeden chybějící – shodou okolností Tobiasův mladší bratr – byl docela oříšek. Nikdy nepsal dopisy. I takové děti se najdou běžně, od toho však existují profily. Jenže ani sourozenec tohoto děcka nepsal dopisy, jeho profil taky nebyl nic moc. Rodiče nikde, všude jen slepá ulička. Nicky se tedy vydal do terénu, zajistit jeho profil a zároveň zkusit život venku na vlastní kůži. Hledal dítě podle toho mála, co našel o bratrovi. Šel přes Tobyho. Omluvil se za způsobená nedorozumění a doufal v odpuštění. Tobias vyhodnotil, že si to Nick odčinil tím bláznivým dárkem. Sakra, byl prostě skvělej!

Z druhé strany posledního papírku byla jen krátká poznámka. Tobias nevěděl, že by o tu informaci stál, dokud ji nedostal.

A ne, nechodím komínem.

Uchechtl se a pročísl si prsty maličko zvlhlé a rozcuchané prameny vlasů. Těšil se, až se s Nicholasem uvidí. Přemýšlel, jestli mu říct, že to přání nemyslel vážně, nebo si to nechat pro sebe a příští rok si přát něco podobného...