Anno Domini MMXVII.

Ze sluchátek se mi do uší linula vánoční hudba, ale já nemohla zaboha usnout. Byly asi dvě ráno 25.prosince. Ano, už opět jsme tu měli Vánoce, a jeden by řekl, že byly i fajn, ale ne. Byly to zase jedny nezapomenutelně zapomenutelné svátky klidu a míru. Nač mít tradice, když je nemáte s kým slavit. Už jsem si zvykla, že na Pelíšky se každoročně koukám sama, bo jsou moc pozdě večer a mamka jde spát brzo, jelikož náš čtyřleťák je ranní ptáče. No mluvím o svém bráškovi jako o našem čtyřleťákovi, bo nemá nikoho jiného než mě a mamku. Je to sice smutné, ale nic s tím nenadělám. A tak slavíme Vánoce v kruhu rodinném. Ale co je to vlastně rodina? Jen vzpomínka na šťastnější časy.

Ne, že bych neměla ráda Vánoce, vždy jsem je milovala. Ale od mých dětských let se v lecčem změnily. Dá se říct naprosto ve všem. Poslední týden před Vánoci jsme ve škole psali slohovku a já si trochu pustila pusu na špacír o tom, jak si představuju dokonalé Vánoce. Mít je s rodinou, a tak jako za starých časů. Kapr ve vaně a poté v trojobalu na pánvi, stromeček čerstvě donesený z lesa. Klid a mír, žádné hádky mého bratra s rodiči. Odpoledne vycházka do lesa, a pak mrznout v kostele na mši. Večer koukat na pohádku a zpívat koledy u stromečku. Poté se zářivým úsměvem rozbalovat dárečky. Druhý svátek vánoční jezdit po návštěvách. A pak už si jen užívat té vánoční pohody. Takové bývaly naše Vánoce.

A jaké jsou teď? Inu vynechte třeba devadesát procent toho, co jsem právě napsala. Samozřejmě, že zítra pojedeme k tetě Mau, jako vždycky. Ale jinak člověk nemá žádné povyražení.

Převalila jsem se v posteli a vypadlo mi jedno sluchátko. Povzdechla jsem si. Kdy se člověk tak moc změnil, že ani Vánoce nevnímá tak jako dřív?

***

Po asi tak pěti hodinách spánku jsem byla kupodivu víc fresh, než bych čekala. Možná to bylo tím, že mě hned pár minut po probuzení překvapil jeden telefonát.

,,Brašule!" vyjekla jsem nahlas a pak si zakryla pusu polštářem, bo ten výkřik byl asi hodně slyšet.

,,Ahoj Tess, veselé Vánoce," ozval se a já byla štěstím bez sebe, že slyším jeho hlas. Třebaže zkresleně.

,,Tobě taky, tak jak se má náš voják z armády spásy?" poškádlila jsem ho.

,,Velmi dobře, jen škoda, že se nemůžeme vidět."

,,Tak jsi mi aspoň zavolal, ty jsi hodný."

,,Copak jsi dostala pěkného pod stromeček?" zeptá se a já protočím oči vsloup.

,,Nic, co bych chtěla, jen nějaké to oblečení. A ty?"

,,Uhm myslím, že to byly ponožky. Rozhodně ne ten světový mír, co si přeju už tak pět let," rozesmál se a já se uculila jako Měsíček na hnojíčku, když jsem ho slyšela kýchnout, a pak se hlučně vysmrkat.

,,Ále copak, snad tě neskolila rýmička?"

,,Právě, že jo. Je to bída, tahle zima. Jak v Rusku," zabědoval a já chytla neskutečně živý déjavu.

,,Chybíš mi," vyřkla jsem.

,,Jo, ty mně taky, sestřičko," opáčil, ale zdaleka nezněl tak jako já.

,,Chybí mi ty staré časy." Najednou jsem mu to všechno vyklopila. Poslední Vánoce s ním, když byl ještě s námi doma, byly tak hrozně dávno. A mně se najednou po tom všem hrozně zastesklo.

,,To zní jako by tvůj život stál za hovno," podotkl, když se odmlčím.

,,Ani za to, ne. Vůbec nemám vánoční náladu. Už nějakou tu dobu si je neužívám a vůbec mi v životě něco chybí."

,,To mě moc mrzí, víš jak moc," opáčí zase a teď zní, jakože je mu mě opravdu líto. To nesmím připustit, aby se kvůli mně cítil vinen.

,,Ale ne, nemusí, vždyť ty za to nemůžeš. Ty máš svůj život a já taky. Je to moje chyba, že ho neumím líp využít," vyhrknu, abych mu dala najevo, že výčitky tomu nepomohou. Sice to vnímám trochu jako křivdu, ale tak někdy se osamostatnit musel. To je tak, když máte sourozence o devět let staršího.

,,Tak si vymysli nové tradice! Nějaké vlastní," navrhl najednou.

,,Už mám, třeba koukání na Pelíšky. Jenže pak jsem nemohla usnout. Myslela jsem na tátu," přiznám se. Uslyším jen dlouhý povzdech.

,,Taky je měl rád, je to koneckonců vánoční tradice stejně jako ta nechutná kapří polívka," odvětí a já si jen můžu představovat jeho grimasu.

,,Letos mamka dělala čočkovou," skočím mu do toho.

,,Cože? To nene," rozesměje se. Ušklíbnu se.

,,Už budu muset končit, tak hezký Vánoce, a nebuď smutná. Dyť víš, že na nás táta kouká shora z nějakého hezkého obláčku," řekne po chvilce.

,,Tak jo a děkuju, hezký Vánoce. Čau," rozloučím se. Když telefon ohluchne, položím ho vedle sebe. Konečně vylezu z postele a řeknu si, že dnešek si prostě jen užiju. 

***
______________________________________
Tuhle povídku věnuji AmaziliaColibri13

jelikož jsi můj věrný čtenář, především u prvního dílu Story, ale i u druhého a moc ti děkuju za všechnu tu podporu. 

Andy❤