„Kdo je David?" zahřměl tělocvikář.

„To už je dávno, čumáčku..."

Stisk steroiďáka trochu povolil. Dokázal jsem se z něj vymanit a on se mě ani nesnažil zastavit. Teď nastal čas na rychlou akci: popadnout mobil a vyťukal pár novejch zpráv.

„Stalo se to tak půl roku zpátky!" zaječela Sandra.

„Drž hubu!" obořila se na ni Lucka.

„To už jsme spolu ale byli!" vyhrkl tělocvikář.

„Takže jsi mě podváděla s dvěma borcema najednou?!" zařval jsem já.

„Zlato, to jsme se teprve dávali dohromady," zamrkala Lucka na tělocvikáře. „A to s Davidem byla jednorázovka, nic víc. Nikdy pozdějš jsem na něj už ani nepomyslela. A pokud jde o tebe, Filipe," podívala se mi upřeně do očí, „před tebou se obhajovat nemusím, páč mi seš úplně ukradenej."

„Stejně brzo chcípneš na špinavejch hajzlech s buchnou v ruce," usmál jsem se na ni.

„Ty buzno, takhle s Luckou mluvit nebudeš!"

„Doufám, že s tou kurvou nebudu muset mluvit už nikdy!"

„Já tě zabiju, já tě zabiju, ty zmrde! A je mi u prdele, že z toho budou problémy, Lucka mi za to stojí!"

„Škoda, že to nemůžeš říct o svým péru, co?" ozvalo se ode dveří. Byl to Štěpán. Za ním stál Kája, kterej se tý hlášce hned zasmál. Hoši nezklamali! Vyslyšeli moje zprávy a přišli v rekordním čase.

„Nevadí, sejmu vás všechny," zasmál se tělocvikář. „Si snad myslíte, že na mě máte? Dohromady vážíte tak padesát kilo a nedávno jste dodělali střední. Namachrovaný děcka!"

Potom nastal neskutečnej chaos. Sandra zdrhla kdoví kam, Lucka se snažila zabrzdit steroiďáka, kterej na nás začal nabíhat s nožem. Kája vypadal, jakože se každou vteřinu rozbrečí a prosebně zíral na dveře. Štěpán mezitím vytáhl pepřák a se vší vervou stiskl spoušť. Tělocvikář zaječel a odstrčil Lucku, která slítla na zem. V záchvatu z posledních sil švihal nožem do neznáma a pořezal tak Štěpánovi tvář. Týpek vypadal, že si toho ani nevšiml.

„Okamžitě vypadněte nebo vás rozkopeme na sračky!" vyhrkl jsem a doufal, že to na oslabenýho tělocvikáře a Lucku zapůsobí. Světe div se, opravdu vypadli, načež ještě dostali seřváno od tý babky, která si stěžovala na hluk.

„Ty vole, vy jste blázni," dostal ze sebe Karel, běhající od okna k oknu, aby vyvětral. K oknu jsme si nakonec stoupli všichni.

„V každým správným týmu jsou dva blázni a jedna sračka," podotkl Štěpán pobaveně.

„Sorry, já nevím, proč jsem nic nedělal," obhajoval se Kája. „Asi nějakej zkrat, jinak bych ho sundal jak nikdo."

„Jasně, bráško," zasmál jsem se a víc to nekomentoval. Karel se prostě nezmění.

„No nic, já půjdu domů. Řekl jsem mámě, že jdu jen do kostela."

„Ty vole, a to ti fakt sežrala?" zachechtal se Štěpán.

„Jo, vole, vždyť jsem slušnej kluk," ušklíbl se Kája.

„Kámo, radši bych nikam nechodil, kdoví, jestli tam dole nečekaj ty dvě mrdky," přidal jsem svůj názor. Pak mi došlo, že máme furt otevřený dveře, tak jsem je zavřel a pro jistotu i zamkl. Na zemi furt ležely střepy z porcelánovýho slona.