O moc víc si toho z třiadvacátýho prosince nepamatuju. Vím, že jsme v Albertu vykoupili veškerej Božkov a já si poprvý za čtvrt roku zapálil. Většinu kráby jsem pak rozdal bezďákům a Karel mě za to celou cestu urážel. Smál jsem se mu a hodil po něm plechovku, která předtím opuštěně ležela na ulici. Z plechovky během letu vypadlo asi pět buchen. Karel se zasmál ještě hlasitěji než já a prohlásil, že si musíme zajít na kebab. Jenže už bylo všude zavřeno, a tak jsme jeli na Holešovice na byt ke Štěpánovi, kterej nám místo jídla nabídnul brko. Zhulili jsme se a pak si udělali omeletu ze všech vajíček, který jeho rodiče měli v lednici.

„Kde ty starý zmrdy vůbec máš?" zařval Karel z okna. Když si uvědomil, že stojí Štěpán za ním, otočil se a zopakoval svůj dotaz stejně hlasitě jako předtím.

„Já tě slyšel i napoprvý, vole!" zachechtal se Štěpán. „A jsou v ložnici."

V tu chvíli jako by z nás vyprchalo veškerý nadšení.

„Ty vole, oni jsou v ložnici," pronesl jsem do ticha zmateně.

„Jsou," potvrdil Štěpán. „Ale v pohodě, hoši, zamknul jsem je tam!"

„Ty vole, on je tam zamknul," zasmál se Kája a poplácal ho po zádech. „Ty vole, ty seš píča!"

To už jsme se rozchechtali všichni. Karel dál plácal Štěpána po zádech, jako by se v tom pohybu zasekl. A tak jsem se k němu přidal. Plácali jsme ho ještě dobrejch pár minut, načež se Štěpán naklonil z okna a vyblil všechny vajíčka, který za ten večer sežral.