Návrat do reality bejvá tvrdej. Možná i víc, než včerejší alkohol, jehož pachuť mi teď slepuje patra a nutí mě se nenávidět za všechny ty prázdný flašky. Nesnáším lidi, který si v takovýchto chvílích řeknou: „Už nikdy nebudu pít". Od toho jsem dávno upustil a dospěl do stádia, kdy je mi naprosto jasný, že se nejpozději za tejden zřídím znova.

I kdybych to těch sedm dní vydržel, osmej je bez šance. Kdo kdy viděl, aby sotva dvacetiletej kluk na Novej rok abstinoval? K smíchu. Stejně jako moje naivní představa, že budou letošní Vánoce jiný. Lepší. Že si je namísto s rodiči užiju s Luckou. Lucka je ale svině. A zatraceně sexy. Ale svině.

Kámoši mi to říkali furt: „Fetkám nemůžeš věřit". Nevěřil jsem jim, protože byli sami fetky. Ale to byla chyba. Věděli víc než já. Možná i tušili, že mi zahejbá. Že píchá s tím odporným tělocvikářem z nedaleký základky. Mělo mi dojít, že svýho bráchu nechodí vyzvedávat jen tak z dobrý vůle. Beztak by měl toho starýho zmrda někdo sejmout. Sebestřednej nasteroidovanej klaun, kterej malým děvkám sliboval modrý z nebe. Nebo spíš bílý do nosu.

Myslel jsem si, že s tím sekla. Po naší červnový hádce mi z peněženky přestaly mizet prachy a ona nechodila do práce. Možná bych byl za dementa ještě dýl, nebejt distanční výuky, kdy pro bráchu nemusela chodit, a stejně mizela. Na zkurveně dlouhý dny a ještě delší noci.

Prej je trávila u rodičů. U rodičů, který ji vyhodili, protože jim kompletně vybílila byt. Prodala snad i tu urnu se svojí babičkou. Svině. Teď už mi bylo jasný, kde tráví čas. Včera jsem ji tam sám poslal. Sbalila si ruksak a beze slova se na chodbě obula. Vyhrnutej rukáv poodhalil čerstvej vpich. Popadl jsem z poličky porcelánovou sošku slona, kterou nám dala moje máma. Prej aby nám do novýho bytu přinesl štěstí.

Hodil jsem ji po Lucce, která za sebou na poslední chvíli stačila zabouchnout. Střepy se roztříštily všude kolem. A já? Nechal jsem je tam, z lednice vytáhl flašku levnýho vína a zapnul Netflix. Já už byl totiž roztříštěnej dávno.