Věnováno lenkaper

Lucius Malfoy se nudil. Narcissa někde nakupovala vánoční dárky a on zůstal doma sám. Toho dne neměl náladu pracovat. Ani neměl chuť si číst se skleničkou dobrého vína.

Poslední dobou neměl náladu na nic. Pán zla padl. Draco se odstěhoval a založil si vlastní rodinu. A Lucius ztratil náplň většiny svého života. Nemusel nikomu sloužit. Nemusel už chránit dospělého syna.

Nemusel by už předstírat, že manželství není jen dokonalé divadlo pro všechny ostatní. Mohli by se rozvést. Ale oba byli zvyklí spolu fungovat a ani jeden z nich nedostal ten potřebný podnět k odchodu.

Tedy, Lucius měl dojem, že trýznivá nuda je dostatečným důvodem, ale s tím jeho manželka nesouhlasila. Proto se s jistou rezignací zmohl akorát na pochodování po mramorových podlahách panství doprovázeného klapotem opravené hadí hole.

Rozhodl se dojít do tajné místnosti, kterou od dřívějších razií ministerstva kouzel nenavštívil. Uzavřel ji tak, že nikoho ani nenapadlo, že by mohla existovat. Uvnitř schovával spoustu věcí po svém otci. Některé byly neškodné – jen hodnotné dědictví jejich starodávného rodu. Jiné byly plné černé magie. A pak tu byly předměty, které vyzařovaly magickou energii, ale nikdo nepřišel na to, jak se používají.

Lucius přešel k zrcadlu se zdobeným rámem. V rámu bylo vyryto písmo, které nikdy neviděl, a to se považoval za odborníka přes starodávné runy. Podíval se na svůj odraz a usoudil, že pořád vypadá dobře. Pokud se tu neunudí k smrti, ještě má možnost si někoho najít. Někoho, s kým by ho pojila vášeň a cit. Ne jen povinnost hluboce vštípená od vlastního otce.

Bezděky přejížděl konečky prstů po runách, aniž by si přestal hledět do očí. Náhle zasykl a pohlédl na prsty. Ukazováček krvácel. Zamračil se na ostrý výčnělek, který ho poranil, a vložil si prst do úst. Pomalu sál krev, když se znovu podíval do zrcadla a ztuhl.

Hleděl na něj někdo jiný. S bušícím srdcem zkontroloval prostor za sebou. Nikdo tam nebyl. Tohle ale nebylo zrcadlo z Erisedu! Tak jak se na něj mohl dívat jiný muž? Navíc... velmi šarmantní muž, pokud to dokázal posoudit. S vlasy plavými, jako měl on sám, ale se zapletenými červenými jeřabinami. Naklonil hlavu. Skutečně mu z nich vyčuhovaly špičaté uši? Modré oči se na něj usmívaly stejně jako svůdně vykrojené rty.

Muž natáhl ruku směrem k zrcadlu. Položil na ni dlaň. A Lucius bez váhání vytáhl prst z úst a udělal protipohyb.

Pohltil ho barevný vír. V okamžení ho napadlo, že nejspíš zemře. Ale co na tom záleželo? Nuda ho pomalu sžírala zaživa. Celý život dělal jen to, co po něm někdo chtěl. Celý život se choval dle očekávání někoho jiného a vlastní touhy byly zadupány pod zem. Ani si nevzpomínal, kdy naposledy udělal něco spontánního. Teď k tomu dostal příležitost. Nemohl ji zahodit.

V další vteřině se vír ustálil a on zjistil, že se ocitl na lesní mýtině. Okolo něj se tyčily obrovské stromy, které ho však neděsily svou velikostí. Ani nebyly tmavé, naopak. Propouštěly tolik slunečního světla, že vypadal, jako by se koupal ve zlaté barvě. Ve vzduchu voněla tráva a lesní mech, nad hlavou mu švitořili ptáci a hopsaly veverky. Z celého místa cítil magii, která mu přinášela klid v duši. Usmíval se, aniž by to tušil.

„Vítej v Lothlórienu," ozval se zpěvavý hlas a Lucius zvedl oči. Muž ze zrcadla stál proti němu, na tváři mu hrál úsměv, a i přes to, že měl přes rameno luk a toulec se šípy, z něj Lucius necítil hrozbu.

„Jak jsem se sem dostal?" ptal se tiše. „Takovou magii neznám."

„Galadrielino zrcadlo," vysvětlil a ukázal na stříbrnou misku s vodou. „Občas mi ho půjčí. Ukazuje věci, jež byly, jsou a budou. Ty ses mi už několik let neukázal."

„Viděl jsi mě dříve?" nechápal Lucius a udělal krok dozadu. „Proč? Jak? A proč jsem neviděl já tebe?"

„Protože jsi až dnes zjistil, jak použít tvou stranu zrcadla. Při vhodném použití je zrcadlo branou do jiného světa," řekl a jeho bledá tvář lehce zrůžověla. „Do té doby jsem se jen mohl dívat, ale tys neviděl mne. Když ses odmlčel, obával jsem se, že si zrcadlo jen zahrávalo s mou myslí a budoucnost ani jednou neukázalo."

Lucius zamrkal. „Asi budu potřebovat poněkud obsáhlejší vysvětlení," přiznal nejistě.

„Rád ti ho poskytnu. Ale nebudeme se bavit tady. Smím tě pozvat do svého domu?" zeptal se. Špičky jeho uší získaly taktéž růžový odstín. Luciusovi se to zdálo velmi přitažlivé. Ostatně, to muž celý. „Jmenuji se Haldir. Jsem jeden ze strážců kouzelného lesa."

„Lucius," představil se a přijal nabízenou dlaň. A udělal další spontánní věc v tomto dni. „Bude mi potěšením," řekl se svůdným úsměvem a podržel jeho ruku ve své schválně déle. Spolu s intenzivním pohledem do jeho očí.

O několik hodin později, když pak ležel v objetí spokojeně oddechujícího elfa, si říkal, že musí spontánní a náhlá rozhodnutí dělat častěji. Třeba hned. Naklonil se nad spícího Haldira, políbil ho a uhladil mu rozcuchané vlasy, které se zamotaly do těch jeho.

Čekal ho návrat do jeho světa a vyřízení nezbytných formalit. Ale pak už mu nebude bránit nic k tomu, aby zůstal tady. Ve Středozemi, ať už to bylo kdekoliv.

Tenhle pár mě baví. Haldir i Lucius jsou moje oblíbené postavy, takže jakmile mě napadl způsob propojení světů, psalo se to samo.

PS: povídky na AO3 budou se zpožděním, tam se mi špatně pracuje s drafty, ale vždycky tam přistanou během dne.