Věnováno nana_shim.

Draco překvapeně zíral na balíček, který ležel v nohách jeho postele. Nechápal, co to má znamenat. Štědrý den se teprve blížil a navíc by jeho rodiče nikdy nezabalili dárek do tak obyčejného papíru. A pošta chodila až ke snídani. Uvažoval, zda to není náhodou nějaký trik od někoho z Nebelvíru, jak mu postel zaneřádit třeba bombou hnojůvkou, nebo něčím podobným.

Doufal, že to tak není. A pokud ano, že se toho Weasley neúčastnil. Trvalo mu dlouho si přiznat, co se snažil zadupat do nejhlubšího koutku mysli. Ale jakmile nad tou možností začal uvažovat – zcela proto, aby věděl, jak směšná a odporná představa to je –, zjistil, že je v tom až po uši.

Zabouchnutý do Lasičky! Kdyby to zjistili rodiče, tak by matka zešílela a otec by ho minimálně zabil. To už by byl přijatelnější i Potter! Jenže se to stalo a on se toho nedokázal zbavit. Často se přistihl, jak na něj zírá při společných hodinách. Několikrát si toho už všimli i jeho spolužáci. Zatím to ještě dokázal uhrát na vymýšlení pomsty, ale měl obavu, že už mu to dlouho věřit nebudou. Crabbe a Goyle možná, ale Pansy a Zabini určitě ne. A kdyby se to domákli, tak by mohl rovnou skočit z Astronomické věže nebo se nechat sežrat olbřímí olihní v jezeře!

Ne, pokud by se na nějaké kletbě podílel i Ron, Draco by to nezvládl. Tím si byl jistý.

V ložnici zůstal toho rána už sám. Crabbe s Goylem už se cpali na snídani a ostatní jeli na prázdniny domů. Mohl tedy bez dalších skrupulí vzít hůlku, vyzkoušet všechna detekční a odhalovači kouzla, co znal, a když se dárek tvářil pořád jako dárek, ho otevřít.

S rozšířenýma očima v ruce držel v rukách smaragdově zelený svetr se vzorem stříbrného hada. Aniž by nad tím přemýšlel, automaticky si k němu přitiskl tvář. Byl tak huňatý, měkoučký a hebký! Ani na okamžik nepochyboval, kdo ho pletl. Tenhle typ svetrů vídal už na tolika Weasleyech, že měl naprostou jistotu. Ale proč ho dostal i on sám?

Zjistil, že na posteli zůstal ležet lístek se vzkazem.

Docházejí mi nápady. Sice riskuju, že se mi vysměješ, ale to vydržím. Pokud budeš chtít, budu tě čekat dnes večer na Astronomické věži. Můžeme si promluvit.

Ron

Draco zamrkal. Musel si ten vzkaz přečíst několikrát, než doopravdy zaregistroval, co se v něm píše. V tu chvíli měl dojem, že se vznáší. Srdce mu chtělo roztrhnout hrudník a rudé tváře ostře kontrastovaly s platinovými vlasy. Zapadl zpátky do peřin se svetrem pevně přitisknutým k sobě. S představou, že se tak k němu tiskne Ron.

Během dne z něj nadšení vyprchalo a nahradila ho paranoia. Co když si Ron všiml jeho pohledů, domyslel si, co se za nimi skrývá a tohle má být návnada? Co když na něj bude na věži čekat celá jejich kolej, co nejela na prázdniny domů, a všichni se mu budou smát? Co by teď dal za Potterův neviditelný plášť!

K večeři šel rozhodnutý, že později zůstane ve společenské místnosti a rozhodně nikam nepůjde. Jenže jeho pohled zcela bezděky okamžitě zamířil k nebelvírskému stolu. Ron tam seděl celý bledý. Očividně ho spalovala nervozita. Dokonce se v jídle jen rýpal. Jakmile však zvedl oči a navázal s ním oční kontakt, začervenal se a vyslal k Dracovi takový úsměv, že se mu rozklepala kolena. Opatrně ho opětoval. A rozhodl se zariskovat.

Přesto se mu po schodech nekráčelo lehce. Šel s hůlkou připravenou a neustále se ohlížel. Držel ji napřaženou i ve chvíli, kdy stanul Ronovi tváří v tvář.

„Není to past," řekl Ron místo pozdravu a ukázal na svoji hůlku položenou na viditelném místě dost daleko od něj.

Draco váhavě sklonil svou. „Dobře," hlesl.

Nastala chvíle trapného ticha, během níž se ani jeden nebyl schopný rozhovořit. Draco ale alespoň zastrčil hůlku do kapsy. A otřásl se chladem i přes skutečnost, že ho hřál nádherný svetr schovaný pod hábitem.

To probudilo Rona. „Tobě je zima," vyhrkl. „No jo, tady strašně fouká. Já nevěděl, jestli přijdeš, ale mám tady s sebou deku a skřítkové nám dali nějaký jídlo. Požádal jsem je o to, co máš rád, takže..." natáhl ruku a ukázal směrem za sebe, „můžu tě pozvat na předvánoční piknik, Draco?"

„Ano, prosím," odpověděl Draco a na tváři se mu rozlil připitomělý úsměv. Tak nějak cítil, že mu na ní zůstal celý večer. I ve chvíli, kdy ho Ron vzal za ruku a odvedl na deku. I ve chvíli, kdy si s ním povídal a zjišťoval, že do té doby netušil, jak moc je zábavný.

I ve chvíli, kdy se zničehonic ocitli naproti sobě, jejich rty se setkaly a on si vychutnal první polibek od někoho, do koho se zamiloval, ani nevěděl jak.

Tadaa, je tu první advent a první povídka. Tak trochu jsem se u zadání zasmála. Když jsem HP fanfikce začínala psát, tak mě každý znal s „Draco patří k Harrymu". A jako co si budem, pořád k němu patří, ale už mi po těch letech nedělá nejmenší problém ho spárovat s někým jiným (ale pořád jsou postavy, které bych k tomu nevyužila). Ale Draca s Ronem jsem psala tuším potřetí a tenhle fluffík byl pro mě správná počáteční oddechovka.

Znovu připomínám, že se nebudu řídit pořadím, které je napsané v úvodu. Mám předepsaných sedmnáct povídek a píšu to podle aktuální nálady a inspirace.

Přeji krásný první advent a těším se na vaše komentáře. ❤️

Povídky budou vycházet i na AO3.