Rohanské pláně pokrýval sníh, který získal ve tmě namodralou barvu. Zlatem pobité střechy Meduseldu zmizely pod nadýchanou pokrývkou a téměř celý palác spal.

Ve spoře osvětlené komnatě nastalo téměř hmatatelné ticho. Hlasité steny a mumlané vyznání utichly a vystřídal je pomalu se uklidňující dvojí dech, který se mísil jen s praskáním dřeva v krbu a se syčením dohořívajících svící v jednoduchém svícnu.

Boromir se s námahou složil na medvědí kůži před krbem. Lehl si na záda, jednu ruku si dal pod hlavu a druhou si přitáhl rohanského následníka trůnu  k sobě blíž. „Chyběls mi," zašeptal mu do ucha a políbil ho na čelo, jakmile se mu Théodred přitiskl k boku.

Théodred, ještě zrůžovělý z předcházejícího milování, přes jeho stehna přehodil jednu nohu a konečky prstů pohladil bojovníka po osvaleném břiše. „Těch pět let bylo nekonečných," odpověděl a povzdechl si. „Pořád jsme se míjeli. Doufám, že se zdržíš aspoň na dva dny."

„Mohu zůstat ještě jednu noc," zamyslel se Boromir. „Oslavy slunovratu se blíží a ve sněhu nemohu jet na koni tak rychle, jak bych si představoval. Nechci, aby si můj kůň zlomil nohu a já musel jít pěšky."

„To mi přece nemusíš vysvětlovat," opáčil a zlehka ho plácl po břiše. „Jsem Pán koní, zapomněls?"

„Jistěže ne," zasmál se Boromir a světlo ohně zvýraznilo jiskřičky v jeho očích. „Ale líbí se mi, když se rozčiluješ."

Théodred zavrtěl hlavou a kousl ho do ramene. „Jsi stejně nemožný jako vždycky," popíchl ho jemně.

„A ty jsi stále tak nádherný, jako když jsem tě viděl poprvé," ujistil ho Boromir a odhrnul mu pramen zpocených plavých vlasů z obličeje.

Nečekal na žádnou reakci. Aby stvrdil svá slova, natočil se na bok, přitáhl si jeho nahé tělo za zadek blíž, a přitiskl svá ústa na jeho rty. Usmál se do polibku, když se k němu Théodred přimkl blíž a ucítil na sobě, že se jeho klín znovu probouzí. Aniž by ho přestal líbat, otočil se s ním zpátky na záda a posadil ho na sebe. Chytil ho za zadek, roztáhl mu půlky od sebe a neomylně zajel několika prsty mezi ně, aby pohladil pletenec svalů, ve kterém ještě před chvíli zažíval dokonalou rozkoš.

Théodred zasténal a prohnul se v zádech. Zavlnil se na něm a vyloudil sten i z Boromira. Sklonil se k jeho uchu. „Zůstaň tady. Zůstaň se mnou," zašeptal a ani se nesnažil skrýt zoufalý tón hlasu. Zatnul mu nehty do širokých ramen a začal pokrývat polibky jeho šíji. „Neodcházej, sotva jsi přišel."

„Zase se vrátím," sliboval Boromir a pohladil ho jemně po zádech. „A příště se pokusím zůstat déle. Ale musím domů. Nebyl jsem tam příliš dlouho. Musím zjistit, jak se mají bratr a otec."

Théodred se s povzdechem posadil a stáhl vlasy z obličeje na záda. „Snad lépe než můj otec," zadoufal a probouzející se touhu na jeho tváři na okamžik vystřídalo zoufalství.

„Je to hodně zlé?" ptal se Boromir, zatímco se kochal výhledem a hladil mu stehna, která obepínala jeho boky. Sledoval linie Théodredových svalů vytrénovaných jízdou na koních a bojem. Pohledem hladil nádhernou tvář zbrázděnou smutkem. Vzpomínka na jeho úsměv mu mnohokrát pomohl překonat vlastní chmurné myšlenky. Pět let, po kterých se neviděli, na jeho vzhled nemělo pražádný vliv. Pouze oči odrážely smutek, který tam dříve nebýval.

„Ano," přitakal a uhnul pohledem. „Éowyn se o něj stará, ale chřadne čím dál víc. Jeho mysl se propadá do temnoty a mám podezření, že na tom má největší vliv Gríma. Prakticky vládne místo něj."

Boromir se zamračil. „Pokud král není schopen vládnout, tak trůn přece připadá tobě."

„Červivec všechny přesvědčil, že je otec v pořádku," vysvětlil kysele a vrátil k němu pohled. Olízl si rty. „Ale tím tě teď nechci zatěžovat. Máme jen omezený čas. Chci ho pořádně využít," zachraptěl a sklonil se, aby ho znovu políbil. Zašmátral pod sebe, sevřel Boromirův penis a několika zručnými pohyby docílil, aby mu v dlani ztvrdl. „Je čas zjistit, jakého hřebce dnes dostal Pán koní na starost."

Boromir sáhl pro lahvičku s olejem, kterou měli položenou vedle medvědí kůže, a nalil mu trochu do dlaně. „Toho nejpovolnějšího, slibuji," dušoval se bez dechu. Šedé oči mu planuly touhou. „Osedlej si mě a zjistíš, že mluvím pravdu."

„Přesně to mám v plánu," zašeptal Thódred, natřel olejem Bormorovo mužství a pomalu na něj nasedl.

Ve spoře osvětlené komnatě ustalo téměř hmatatelné ticho. Tichý hovor mísící se s praskáním krbu vedle medvědí rohožky se proměnil v hlasité steny a mumlané vyznání, zatímco se venku za zavřenými okenicemi snášely zářící vločky na zem.