Věnováno Junitka

Aragorn měl poměrně rozjařenou náladu, když se stříbrnou číší procházel spodní částí jeskynního komplexu ve snaze najít Thranduilův vyhlášený sklep s vínem. Ne, že by se snad v hodovním sále nenacházelo vína dost. Ale s tím, jak ho v průběhu několikahodinového trvání oslavy zimního slunovratu pil víc, tím spíš měl chuť na něco sladšího.

Alkohol v krvi mu snižoval zábrany. Ve střízlivém stavu by si ani nedovolil pomyslet na to, že by se podíval do zásob svého hostitele. Tak opilý, aby netušil, co dělá, ale nebyl. Uvědomoval si, že dělá něco nedovoleného. Ale adrenalin se mu v krvi rozpumpoval tak silně, že všechny obavy hodil za hlavu a prostě šel.

Procházel akorát jednou z nižších chodeb, když uslyšel povzdech. Okamžitě se zastavil a pátral po jeho zdroji. Kdyby ho někdo viděl, jeho vinná mise by byla ohrožena. Chodba se svažovala, osvětlená byla pouze spoře několika pochodněmi, ale přesto si v jednom z výklenků všiml pokrčené nohy. A uslyšel další povzdech.

Okamžitě zavrhl další chůzi směrem ke sklepům. Oproti elfům byly jeho kroky až příliš hlasité. Elf by si ho jistě všiml. Proto se rozhodl zapomenout na víno a raději se ukázat a zalhat cosi o ztrátě orientace. Jaké bylo překvapení, když ten vzdychající elf nebyl nikdo jiný, než Thranduilův syn!

„Legolasi," oslovil ho s úsměvem. U něj si byl jistý, že ho nepůjde udat za to, že se potuluje jinde, než by měl. Přátelili se. Alespoň on ho považoval za přítele. Navíc se mu líbil a měl pro něj určitou slabost. „Tady jsi. Tvůj otec se po tobě shání," řekl naprostou pravdu a opřel se ramenem o kamennou zeď.

Legolas zvedl zarudlé oči. „A poslal člověka, aby mě našel?" odfrkl posměšně. „Tak to gratuluji. Musel slavit přes míru."

Aragorn povytáhl obočí. „Nikdy ti nevadilo, že jsem člověk," podotkl dotčeně. „A ne, tvůj otec mě neposlal. Ale slyšel jsem, jak říká, že tě ještě neviděl a že mu to dělá starosti." Prkenně se poklonil a vydal se k odchodu. „Omlouvám se za vyrušení, Výsosti. Nebudu dále obtěžovat."

„Aragorne, počkej," zastavil ho Legolas a vyskočil na nohy. Muž se otočil a bezvýrazně na něj pohlédl. Čekal. „Omlouvám se. Nechtěl jsem k tobě být nezdvořilý. Nejsem dnes dobrý společník a je mi líto, že jsi to schytal zrovna ty."

„Můžu ti nějak pomoci?" zeptal se Aragorn a uvolnil obličejové svaly. Na víno už dávno zapomněl. Místo toho se zahleděl do šedých očí elfího prince a zasáhla ho hloubka bolesti, kterou tam spatřil.

Legolas zavrtěl hlavou. „Jdi se dál bavit. Oslava potrvá dlouho do noci. Užij si ji."

„Ty neslavíš," podotkl a nakrčil čelo. „Proč ne?"

„To není důležité," opáčil elf a jeho oči se ve svitu pochodně zaleskly více než před chvílí.

„Legolasi," řekl Aragorn opatrně, přiblížil se k němu a položil mu ruku na rameno. „Jsme přátelé. Ne nijak blízcí, protože se skoro nevídáme, ale... vidím, že tě něco trápí. Proto nejsi nahoře s ostatními, přestože jindy slavíš až do ranních hodin."

„Nechci o tom mluvit," hlesl Legolas, sklopil oči a překryl jeho ruku svou dlaní.

„Nemusíme mluvit," nabídl Aragorn, „ale nechci tě nechávat samotného."

Legolas navázal oční kontakt.

Teď už Aragorn nepochyboval o tom, že zadržuje slzy. Cosi mu sevřelo srdce. Vidět toho sebevědomého a nádherného elfa tak zranitelného v něm probouzelo pocity, které do té doby neměl. Zatoužil ho objímat, hladit po vlasech a tisknout k sobě, zatímco by svými rty pokrýval polibky jeho tváře a šíji. Nebyl si jistý, zda za to může to víno, skutečnost, že ho elf vlastně drží za ruku, nebo to, že byl jeden z nejsličnějších elfů, co kdy spatřil. Ale víceméně tušil, že to pochází přímo z něj. Určitě ne z vína.

„Proč?" ptal se Legolas téměř neslyšně.

Aragorn se rozhodl zariskovat. Zvedl druhou ruku a položil mu dlaň na hladkou tvář. „Protože mi na tobě záleží," přiznal přiškrceně. Ani si neuvědomil, že zadržoval dech. Legolas stál tak blízko, že mohl cítit teplo jeho těla na svém.

„Skutečně?" ujišťoval se s obavou v hlase. Opřel se do dlaně. Z očí mu unikly slzy a on se těžce nadechl. „Poslední, kdo mi to řekl, mě na oslavě zimního slunovratu opustil."

„To proto neslavíš s ostatními?" Aragorn se ještě přiblížil. Sjel z ramene po jeho paži a zastavil u pasu.

Elf se nebránil. Přimkl se k němu a objal ho nazpátek. Opřel si hlavu o Aragornovo rameno. „Ano. Je to stále moc živé. Nedokážu se dívat na to, jak ostatní slaví."

„No," řekl Aragorn vážně a pohladil ho po zádech, „já tě neopustím, pokud... mě budeš chtít."

„Opustíš," povzdechl si Legolas. „Jsi člověk. Staneš se králem Gondoru a jednou... zůstanu sám."

„Máme v krvi dlouhověkost. A blíží se temnota. Myslím, že mě zabije dřív meč než stáří," namítl Aragorn a dvěma prsty zvedl Legolasovi bradu. Usmál se na něj. Přestože byl Legolas o stovky let starší, vypadal mnohem mladší než on. S pohledem do jeho očí ho políbil a objal pevněji. Přestože ještě cestou do sklepů na nic takového ani neměl pomyšlení, věděl, že je to ta nejsprávnější věc, která ho mohla potkat.

Tohle bylo mnohem lepší než víno elfího krále.

Nevím, jestli je to úplně to, co jsi chtěla, ale snad jsem aspoň částečně splnila tvé očekávání. Vánoce jsem tu pojala jako slunovrat, protože nemám dojem, že by elfové slavili Vánoce.

Každopádně Aragorn/Legolas jako ship mi taky nic moc neříká. Mám radši Aragorn/Boromir a Legolas/Haldir. Ale docela mě tahle část bavila.

PS: na komentáře během víkendu odpovím. Poslední týden fakt netuším, kde mi hlava stojí. Každopádně ale za ně děkuju, dělají mi fakt obrovskou radost.