Věnováno @snigerus. 

(Nevím, proč mi některé lidi nejde označit, ach jo. Zas nějaká „skvělá" aktualizace Wattpadu asi.)  

Severus Snape seděl v ošuntělém křesle ve svém domě v Tkalcovské ulici a četl Denní věštec. Jako obvykle v něm nepsali nic zajímavého. Po pádu Pána zla následovaly dva roky, během kterých se oslavoval Potter, chytal zbytek bystrozorů, propírala účast Malfoyů na tom všem a vznikaly konspirační teorie, jak se jemu podařilo přežít pokousání Nagini. Nikdo nechtěl věřit, že s sebou nosil pro všechny případy fénixovy slzy, které neutralizovaly jed a léčily otevřené rány. To byl však boj ostatních, on jim nehodlal nic vyvracet.

Ani Holoubková však nemohla žít věčně z opakování už mnohokrát opakovaného, a tak se tisk vrátil k běžným informacím o počasí, nových objevech, kdo s kým byl kde vidět, a teď i k nesmyslům okolo Vánoc. Poté, co očima přeletěl asi dvanáct titulků, které slibovaly vánoční slevy na lektvary krásy, závodní košťata a luxusní hábity, noviny odložil.

S otráveným odfrknutím došel do své laboratoře, kde zkontroloval probíhající procesy, spíš ze zvyku nakrájel pár přísad, které ani nepotřeboval doplnit, a pak se vrátil do křesla. Kniha, kterou cestou popadl v polici, zůstala bez povšimnutí ležet na odřeném stolku. Neměl chuť číst. Litoval, že si vzal volno na vánoční prázdniny a jel domů. Měl zůstat v Bradavicích. Tam by ho sice iritovala brnění zpívající vánoční koledy, ale alespoň by mohl strhnout pár bodů za to, že nějaký student jen prošel okolo.

Bylo naivní si myslet, že si Arthur udělá čas a navštíví ho. Před Vánoci měli na ministerstvu nejvíc práce. Spoustě kouzelníků se zdálo vtipné, když mudlům v obchodě podstrčili kouzelné předměty místo panenek, autíček a dalších zbytečností, co považovali za dárky.

Netušil, jak dlouho seděl bez hnutí. Nejspíše na nějakou dobu usnul, protože sebou trhl, když zaregistroval poměrně intenzivní klepání na dveře. Na malý okamžik se mu srdce rozbušilo rychleji. Arthur? Mohl by být za dveřmi?

Nevěřil tomu, když otevíral dveře. A vlastně tomu nevěřil ani ve chvíli, kdy mu hleděl do očí.

„Pustíš mě dál?" zeptal se Arthur a celkem bezúspěšně se snažil oklepat sníh z ramen.

Severus se okamžitě vzpamatoval. Ustoupil, aby mohl projít. „Jistě," vyzval ho a rovnou zamířil do kuchyně, kde postavil konvici na sporák a ve skříňce nad dřezem vzal z otlučené plechové dózy silný černý čaj. Zalil ho do bílého hrnečku dříve, než za ním muž došel. Nasypal mu do něj dvě a půl lžičky cukru. Nakapal přesně dvanáct kapek citronu. Tak, jak věděl, že to má rád. Položil ho na stůl pod oknem. „Prosím."

Arthur se usmál. „Díky," zašveholil a přišel k němu. Podíval se mu do černých očí a počkal, až změknou. Poté ho konečně políbil. Následně si opřel hlavu o jeho rameno. „Chyběls mi."

„Sentiment?" zabručel Severus, zatímco ho hladil po zádech a vdechoval jeho vůni.

„Ano," souhlasil Arthur. „Jsem sentimentální blázen. Ale naneštěstí vím, že stejnou nemocí trpíš taky. Vím, že jsem ti taky chyběl. Nesnaž se to popřít."

Severus se odtáhl, aby mu mohl pohlédnout do očí. „Nepopírám," přiznal vážně a ukázal ke stolu. „Dej si čaj. Jsi jako rampouch. Potřebuješ se zahřát."

„Ale pak mě zahřeješ sám," prohlásil Arthur, šťouchl ho do boku a usadil se. Počkal, až si Severus sedne k němu a zhluboka se nadechl. „Omlouvám se, že jsem nemohl dřív."

„Nic ti nevyčítám," ujistil ho Severus okamžitě. „Vím, že to není snadné. Pracuješ na ministerstvu, doma máš ženu a já jsem v Bradavicích. Souhlasil jsem s tím přece už na začátku. Nemusíš se k tomu vracet." Lehce se naklonil, pousmál a chytil ho za ruku. „Jsem rád i za to málo."

„To mě těší, Severusi," řekl Arthur rozzářeně a zakřenil se. „A co kdyby se naskytla možnost, že bychom se mohli vídat častěji?"

Severusovi se srdce tentokrát rozletělo rychleji než Kulový blesk páté generace. „Jak by se to stalo?" zeptal se klidně, ale bezděky mu ruku křečovitě tiskl. Nechtěl planou naději. Bylo lepší se spokojit s málem, než doufat v něco víc a pak... dostat ještě méně. Samozřejmě by byl rád, kdyby s ním mohl trávit čas alespoň pravidelně. Třeba jednou týdně. Moci se přitisknout. Usnout v jeho objetí. Probudit se vedle něj. To by bylo krásné. Mnohem lepší, než se nepravidelně a s velkými odstupy potkat na pár hodin.

„Odstěhoval jsem se z Doupěte," oznámil mu, odsunul čaj na stranu a vzal i druhou ruku do své. „Už se tam nevrátím."

Severus absolutně nechápal. „Cože?"

Arthur se usmíval a hladil palci hřbety jeho zaťatých dlaní. „Zjistil jsem, že má Molly poměr s někým jiným. Trvá už nějakou dobu. Tak jsem si s ní promluvil. Vzhledem k tomu, že děti jsou už dospělé, tak nemá problém s rozvodem."

„Jsem překvapen," hlesl Severus, kterému to docházelo velmi pomalu. Zdráhal se uvěřit tomu, že by se sen mohl stát skutečností.

„Pořád budu mít málo času. Ty taky. Ale mám svůj byt. Připojím tvůj krb k mému. Můžeme se vídat aspoň večer. Co ty na to?"

„Zní to přijatelně," opáčil Severus suše, ale oči mu přetékaly citem. Arthur to věděl, protože se na nic dalšího neptal. Prostě ho za ty ruce odtáhl do ložnice, aby tu dobrou zprávu jaksepatří oslavili.

Nakonec nebyl tak špatný nápad jet na vánoční prázdniny domů.

Upřímně? Tak tohle vůbec není nic pro mě. Nemůžu si pomoct, ale Arthur je pro mě absolutně neshipovatelný. Ale tady dopadl dobře. Když jsem ho psala poprvé, tak se jenom trápil nenaplněnou láskou po Luciusovi.