Věnováno @iadoresweden

„Už mám dost, Tichošlápku," zasmál se James, když ze sebe setřásl asi stopadesátou sněhovou kouli, kterou schytal. Samozřejmě to celou dobu jejich soukromé sněhové bitvy oplácel se stejnou intenzitou. Rozhodně se nenechal zasypat sněhem jen tak. Pomocí kouzel po Siriusovi metal jednu sněhovou nálož za druhou a neostýchal se podvádět. Ne, že by Sirius bojoval čestně.

Ne. Rozhodně to, že se změnil ve psa, skočil po něm, olízal mu obličej a vzápětí na něj shodil kouli o velikosti sněhuláka, se nedalo počítat za čestný souboj. A James musel podotknout, že ho to rozhodilo víc, než by mělo.

Po Siriusovi pokukoval už dlouho. A když se v šestnácti k nim nastěhoval, tak zjistil, že je to poměrně velký problém. Byli spolu prakticky celodenně. Nejen ve škole, ale i u nich doma. Bylo ke zbláznění, že ho měl nadosah, ale pořád musel poslouchat o všech těch holkách, co se kolem něj točily. Mnohdy se na to musel i dívat, ale to se snažil najít si nějakou záminku – nejlépe cokoliv s famfrpálem –, aby mohl vypadnout.

Čím déle to trvalo, tím víc v tom byl až po uši. Až dodnes si myslel, že jejich zvířecí podoby jsou bezpečné. Jenže Sirius mu nikdy dřív obličej neolízal. Tohle bylo gesto náklonnosti. Přece to nemohla být jen pouhá podlost v rámci bitky?

Tak nebo tak, James byl už neskutečně zmrzlý. Ohřívací kouzla už neměla vůbec žádný vliv.  Potřeboval horkou vanu, ve které by se rozehřál a mohl by popustit uzdu svým představám.

„Vyhrál jsem," zazubil se Sirius a vypjal hruď.

„Když myslíš," odfrkl James a otřásl se. „Každopádně se vracím domů. Za chvíli ze mě bude rampouch."

Sirius ho doběhl a po jeho boku se vydali po okraji Godrikova dolu zpátky do domu Potterových. „Nechce se mi ještě zpátky," řekl po chvilce.

„Proč ne?" ptal se James a přitáhl si límec blíže ke krku. „Je tam teplo. Krb a horká vana. Skřítci nám udělají punč a dají něco k jídlu. Co nám tam bude chybět?"

„Máš pravdu," odpověděl Sirius prkenně po krátké odmlce. Do očí se mu nepodíval. „Vůbec nic. Tak zrychli, než se z tebe fakt stane kus ledu a já tě budu muset domů odnýst."

James vycítil, že je něco v nepořádku i přes to, že ho představa Siriuse nesoucího ho v náručí málem rozpustila. Ten zvláštní tón hlasu ho znejistěl. Čekal, jestli k tomu něco dalšího řekne, ale Sirius zůstal mlčet. Jen šel vedle něj, před ústy se mu srážela pára a důsledně zíral před sebe. Zdálo se, že pokud chce prolomit napětí, které se najednou mezi nimi objevilo, musí to udělat sám.

S povzdechem ho vzal jemně za předloktí a zatáhl ho do jednoho z průchodů. Zůstali tam v příjemném soukromí a ani tam příliš nefoukalo. „Tichošlápku, co je špatně?"

„Nic, co by bylo?" opáčil Sirius okamžitě a kopl do nejbližší hroudy sněhu. „Prostě se mi nechce domů. Ale je ti zima. Tak jdeme, ať nenastydneš. Ještě bych se musel o tebe starat," odfrkl a pohodil hlavou.

Jamese píchlo u žaludku. „Tak moc by tě to obtěžovalo?" zeptal se tiše a sklopil hlavu, aniž by předem promýšlel důsledky. Byl zvyklý, že si před ním nemusí na nic hrát. Teď se mu to mohlo vymstít, ale už bylo pozdě. Už to řekl. A to takovým tónem, který ho nemohl nechat na pochybách o jeho rozpoložení a touhách.

Sirius zavrtěl hlavou. „Vůbec ne, Dvanácteráku," namítl nezvykle vážně. „Staral bych se o tebe rád. Jen..."

„Jen co?" zbystřil James.

„To je složitý."

„Tak to zjednoduš. A řekni, co je špatně."

„Nic není špatně. A zároveň všechno. Nedá se to říct," povzdechl si Sirius a otočil se k odchodu.

James se nechtěl nechat odbýt. Položil mu ruku na rameno. „Tak to třeba namaluj, ale, sakra, Siriusi – uhm."

K ničemu dalšímu se nedostal. Sirius se náhle po jeho doteku otočil a v další vteřině přitiskl své rty na jeho. A James se k němu přimkl jako tonoucí ke stéblu. Objal ho kolem krku a s tlukoucím srdcem ochutnával nejsladší rty na světě.

Příliš krátce.

Sirius se odtáhl a ušklíbl. „Bylo to dostatečně namalovaný?"

James si bezděky položil konečky prstů na rty. „Cože?"

„Říkám, že je to složitý. Pro Merlina, Jamesi, neříkej, že jsi úplně slepej," vyhrkl Sirius zoufale.

„Políbils mě," hlesl, stále v šoku z toho, že tak rychle odskočil.

„Jo, to jsem chtěl udělat už dávno. Jenže jsem se bál, že tím všechno kompletně podělám. Ale už je toho na mě moc. Promiň. Už to neudělám. Nechci kvůli jedný puse přijít o kámoše," chrlil ze sebe Sirius a pochodoval okolo jako lev v kleci.

James potřásl hlavou. Nechápal ho. Bál se ho pochopit. Bál se, že ho chápe špatně. „Ale... chodils s holkama. Tak proč..."

„Nějak jsem to musel zakamuflovat," vysvětloval Sirius odevzdaně. „Dvanácteráku, je šance, že bys na to mohl zapomenout? Já to nechtěl pokazit, vážně. Jsem strašně rád, že tě mám jako kamaráda a je to pro mě strašně důležitý a slibuju, že se tě už nedotknu, takhle, nebudu tě líbat i když to bude strašně těžký –"

„Ach, sklapni, Tichošlápku," zasmál se James, kterému konečně došly všechny souvislosti.

Sirius okamžitě zmlkl a podíval se na něj s jasně zřetelnou obavou.

„Pojď mě radši ještě chvíli líbat. Třeba mě to zahřeje líp než punč."

To Sirius samozřejmě víc než ochotně splnil.

Nemůžu si pomoct, tahle dvojice mi taky nic moc neříká. Když už někdo z těchto čtyř, tak radši Remus a Sirius. Každopádně koncept toho, že by čistokrevný kouzelník vyhodil své dítě na Vánoce do mudlovského světa, mi úplně nesedl, takže důvod, proč šli ven, tady úplně relevantní není.

A ano, pořád dlužím odpovědi. Napravím. Dnes mám poslední pracovní den, tak se to snad trochu zklidní.