Věnováno Denaril

Hermiona zamrzla uprostřed kroku, když se v domě Bathildy Bagshotové před jejím obličejem zjevila velká vejčitá hlava s rozeklaným jazykem. Dech se srážel v chladu před jejími ústy, ale necítila zimu. Srdce jí bušilo tak rychle, že ji krev roznášející adrenalin po těle hřála jako osobní kamna. Šokovaně hleděla na tmavé šupinky hlavy, které nad jedním okem přecházely do světlejších a jejich shluk vytvářel kytičku.

Znala ji tak dobře. Vídala ji tolikrát, že když si uvědomila, na co hledí, tak se jí zamlžily oči. „Nagini," zašeptala a opatrně natáhla ruku před sebe. Věděla, že riskuje. Had před ní byl naštvaný a připravený zabíjet. Jenže ona byla ochotná to risknout. Vzpomínka jí vytanula před očima jako mudlovské kino.

„Je mi strašně," hlesla Hermiona a podívala se na teploměr. Výše její teploty ji vyděsila. Neopatrnou manipulací s obracečem času se dostala do větší minulosti, než čekala. Netušila, jak dlouho bude muset na začátku dvacátého století zůstat. Netušila, zda bude muset celý život odžít, než se vrátí zpátky do své doby. Pokud si dobře pamatovala, tak penicilin měl být vyrobený až v následujícím roce, a panadol až o zhruba dalších dvacet let později. Vzhledem k tomu, že se seznámila s Nagini, s níž se velmi sblížila, jí nevadilo tu zůstávat, alespoň prozatím, ale moderní léčiva a lektvary jí chyběly velmi.

„Máš horečku," zkonstatovala Nagini a vyměnila jí obklad na čele. „Potřebuješ zchladit."

„Nevím jak," hlesla Hermiona. „Jsem unavená. Nemáme vanu ani led. Lektvary a bylinky nepomáhají."

„Mám jeden nápad," řekla Nagini opatrně. „Mohlo by to pomoci. Jen... bojím se, že se vyděsíš."

Hermiona se pokusila o úsměv. „Na to jsem moc vyčerpaná. Do toho."

„Já... říkala jsem ti, že jsem Maledictus. Že jsem prokletá," začala pomalu a chytila ji za ruku. Hermiona přikývla. „Neřekla jsem ti ale, v jaké se měním zvíře."

„Na tom přece nezáleží," ujistila ji Hermiona a pohladila hřbet její ruky. Zavíraly se jí únavou oči.

„Bojíš se hadů?" zeptala se Nagini vážně a zlehka kývla hlavou, když Hermiona zavrtěla hlavou. „Dobře. Neboj se," požádala ji a začala ji pomalu svlékat. „Jen mi věř."

Hermiona beztak neměla sílu na jakýkoliv protest. Jako hadrová panenka se nechala svléknout do spodního prádla a v dalším okamžiku byla druhá dívka pryč. Okolo ní se začal ovíjet mohutný had, který příjemně chladil. Rozeklaný jazyk ji pohladil po tváři, jako by ji políbil. Oplatila polibek na hadí nos. Za chvíli usnula. A ráno se probudila stále omotaná chladivým hladem, ale bez teploty.

V první chvíli ji napadlo, že by se měla cítit divně. Strávila noc v objetí, či jak se to dalo nazvat, s hadem. Ale kdovíproč jí to připadalo jako to nejpřirozenější, co kdy v životě udělala. Zvedla ruku a pohladila hlavu ležící jí mezi drobnými ňadry. Bříšky prstů se dotkla světlé kytičky složené ze světlejších šupinek a zachvěla se, když rozeklaný jazyk ochutnal její pokožku na klíční kosti. Chvilku na to ji objímala dívka s nervózním úsměvem a leskem obav v tmavých očích.

„Pomohlo to," zašeptala Nagini a vpíjela se do jejích očí, načež se zvedla na lokti a pohladila její tvář. „Už máš zase normální teplotu." Svezla se zpátky, bradu si opřela její rameno. Dlaní ji hladila po břiše a zavřela oči. „Bála jsem se, že o tebe přijdu."

„Bojím se, že obraceč přestane fungovat a já přijdu o tebe," šeptla Hermiona a v jejích vlastních očích ji zaštípaly slzy. „Nevím, jak dlouho bude jeho kouzlo fungovat, než se vrátím do své doby."

„Už jsi tu dva měsíce," připomněla Nagini a její rty vyloudily povzdech. „Doufám, že se to ještě dlouho nestane."

„Taky doufám," opáčila Hermiona a natočila hlavu, aby dívku políbila. „Proměníš se pak znovu? Chci si tě pořádně prohlédnout."

„Jistě. Jen... nevím, kdy se kletba plně projeví a jaký to bude na mě mít vliv. Doufám, že ti neublížím."

Hermiona našla její dlaň a propletla s ní prsty. „Ty mi nemůžeš ublížit. Nikdy."

Had zasyčel a Hermiona zamrkala. Vzpomínka, ze které se vrátila před rokem, zmizela. „Nagini," oslovila ji znovu a v očích se jí zatřpytily slzy. „To jsem já. Hermiona. Poznáváš mě?" ptala se, i když věděla, že jí nemůže rozumět. O Maledictech po návratu do současnosti přečetla všechno. Věděla, že jakmile zůstanou lidé natrvalo ve své zvířecí podobě, tak si z minulosti téměř nic nepamatují a vládu nad nimi přebírají pudy. Přesto se odvážila doufat, že třeba Nagini tento osud nepotkal.

Nagini se vzepjala, prohnula a přiblížila hlavu k dívce. Její jazyk neustále kmital sem a tam. Z úst vycházelo podrážděné syčení.

„Stýská se mi," fňukla Hermiona. Jen matně slyšela dupot Harryho nohou kdesi za zády. „Mrzí mě, že jsem tě nechala samotnou. Teď jsem samotná já."

Nagini přestala syčet. Její oči několikrát pomalu mrkly.

Hermiona vzdychla, když se hadí jazyk dotkl jejích rtů. Automaticky pohladila její hlavu a něžně se usmála. „Poznalas mě..." hlesla a usmála se na ni. „Necháš nás odejít?"

Nagini zakývala hlavou a zasyčela ve stejné chvíli, kdy Harry doběhl za nimi, chvatně vzal Hermionu za ruku a přemístil se s ní do bezpečí.

„Myslel jsem, že je to had Ty-víš-koho," řekl o ochranná kouzla později, když odklízel sníh, aby mohli postavit stan a uchýlit se do jeho bezpečí. „Ale musel to bejt jinej had."

„Proč myslíš?" zeptala se Hermiona prázdným hlasem. Neměla sílu mu vysvětlovat, že to byla opravdu Nagini. Musela by mu toho říct víc a na to se necítila.

„Protože ten had syčel, že tě miluje. A to by těžko jeho had řekl, nemyslíš?" podotkl s pokrčením ramen.

Hermioně se v hrudi začalo rozpínat hřejivé teplo. Nakonec nebyl výlet do Godrikova dolu na Štědrý večer tak špatný nápad. Sice se nedozvěděli nic nového v honbě za viteály, ale Hermiona se dozvěděla tu nejpodstatnější věc.

Ani v hadí podobě na ni Nagini nezapomněla. A to byl ten nejlepší dárek, jaký mohla dostat.

Tohle mi dalo trochu zabrat, aby bylo uvěřitelný, že se holky nějak poznaly. Navíc FZ nepovažuju za kánon a neviděla jsem ani třetí díl, takže nevím, jak v něm Nagini vystupuje. Ale potřebovala jsem ji v obou formách, tak snad porouchaný obraceč času zafungoval, jak jsem zamýšlela. Snad nevadí, že jsem nějak zazdila dovolenou v Alpách. Ale teoreticky mohlo být Hermioně blbě i tam...

Schválně - kolik lidí párování „odradilo" předem?