Věnováno blbeckveceri

Harry se přemístil přímo do bitevní vřavy. Ještě se nestačil ani rozkoukat, a už se musel bránit. Kolem něj pobíhala a poletovala monstra, která nikdy neviděl. Zdála se mu jako podivná stvoření z počítačových her, nebo z filmu o Vetřelci. Ale to přece neexistovalo. Nebo ano?

Neměl čas nad tím přemýšlet. Prostě si kryl krk, jak to jen v hustém sněžení šlo. Ve zlomku vteřiny ho napadlo, že by se mohl přemístit zpátky, ale tolik času neměl. Nedokázal se dostatečně soustředit.

„Protego maxima! Mdloby na tebe! Levicorpus! Sectumsempra!" kouzlil, zatímco se posouval nějakým směrem. Příšery po zásahu padaly do rozmočeného bahna a břečky, která získávala modrý odstín od čehosi, co zřejmě byla jejich krev.

Po levé straně uslyšel zvláštní svištivý zvuk. Pohlédl tím směrem. Zahlédl obrovský blesk, který osvětlil temnou oblohu a rozvětvil se na několik dalších, které s hlasitým burácením uhodily do dalších příšer a ukázaly vrakoviště. Harryho napadlo, že to kvůli tomu tu jsou ty obludy.

Vydal se tím směrem. Než se tam dostal, skolil patnáct příšer. Čekal na další blesky, ale ty nepřicházely. Místo toho slyšel bolestný výkřik a jásot, který se mu vůbec nelíbil. Zrychlil. Proplétal se mezi bez ladu a skladu poházenými rozbitými auty, až se dostal do středu pozemku.

Schoval se za skelet starého Land Roveru a obhlížel situaci. Uprostřed stál jeřáb s velkými kleštěmi. Mezi jeho čelistmi visel bezvládně muž s dlouhými blond vlasy a červeným pláštěm. Harry věděl, že mu musí pomoci dřív, než ho kleště rozmáčknou.

S nádechem stiskl hůlku v ruce pevněji a zamířil na kreaturu v kabině, která obsluhovala jeřáb. V dálce zaslechl sirénu. Věděl, že musí okamžitě zmizet. Zamířil a rozběhl se. „Avada kedavra," zahřímal na obludu. Vzhledem k tomu, že nebyla lidská, mu použití smrtící kletby nedělalo žádný problém. Sledoval, jak ji zasáhl zelený paprsek a pocítil úlevu, když kleště povolily a muž začal padat dolů. Vyslal k němu polštářové kouzlo, které ho zachytilo dřív, než se mohl rozplácnout o zem. Vzápětí se u něj sklonil, chytil ho za ruku a v nenadálém zmatku se přemístil. Nevšiml si, že muž stihl vzít kladivo do dlaně.

Přemístil se s ním na zahradu svého domu. Neudržel ho; spadl na zasněženou trávu a vzápětí vyhekl, když ho zavalilo druhé tělo.

„Sakra," zahučel a snažil se ho ze sebe setřást. Místo toho měl pocit, že se k němu muž tiskne ještě víc.

„Promiň," zamumlal muž a otočil k němu hlavu. „Nechápu, co se stalo," doplnil a mátožně se snažil zvednout, opíraje se při tom o krátké topůrko Mjölniru.

„Tak to jsme dva," zabrblal Harry a roztřásl se zimou, když z jeho těla zmizela hřející váha. „Dostal jsem se někam mezi příšery," vysvětloval při zvedání na nohy. „Byls v kleštích jeřábu. Pomohl jsem ti. Není zač."

Muž s kladivem se usmál. „Děkuji, mladý muži. Jsem ti zavázán. Přišel jsem na chvíli o své kladivo, proto mě mohli chytit. Díky tomu, že jsi mě sundal a já si ho vzal zpět, všechno dobře dopadlo. Jsem tvým dlužníkem."

Harry mávl rukou. Ani se nepozastavoval nad tím, že se muž velmi rychle zvládl dát dohromady. Byla mu zima, byl unavený, špinavý a nejspíš zraněný. Potřeboval sprchu, a to pořádně horkou. „To nestojí za řeč," ujistil ho a zvedl k němu oči. Vzápětí polkl. Teď, když mu nehrozilo bezprostřední ohrožení, si ho mohl konečně prohlédnout.

Přesně jeho typ. Velký, silný, svalnatý. Blond, modré oči. Mohutná ramena. Velké ruce. Unikl mu povzdech a nohy se mu roztřásly, ale chladem to tentokrát nebylo.

„Ale ano, stojí. Ásgard je ti zavázán...?" naznačil, že ho zajímá jméno.

„Harry Potter," představil se. „Ale to vážně –"

„Těší mě," řekl muž a vzal ho za ruku, jako by mu ji chtěl políbit. „Já jsem Thor Odinson. Hromovládce. Chtěl bych ti nějak kompenzovat nebezpečí, které jsi kvůli mně podstoupil. Co mohu udělat?" ptal se, držel mu ruku ve své a hleděl mu do očí.

Harry nikdy neviděl tak modré oči. Nebo si nevzpomínal. Byly modřejší než ty Brumbálovy. A byly zatraceně nádherné. „Můžeš si to se mnou rozdat," vyhrkl a vzápětí vytřeštil oči. „Do prdele," hlesl, otočil se a utekl za dveře domu, kde se svezl na podlahu a udeřil pěstí do země. „Sakra, sakra, sakra!"

Zaklepání na dveře se ozvalo pár vteřin poté. „Harry," ozval se Thor zvenku. „Já nevím, jestli znamená rozdat si to spolu u vás to samé co u nás, ale řekl bych, že ty dveře nám u toho budou překážet."

Harry ztuhl. To fakt řekl?

„Nebo je tím myšleno něco jiného?" ptal se Thor zmateně. „Já jen, že bych do toho klidně šel, ale nerad bych to pochopil špatně."

Kouzelník se toporně postavil pod jmelí, které měl zavěšené nad dveřmi. Otevřel. Věděl, že mu studem hoří tváře. „To-to jako vážně?"

Thor se poškrábal na zátylku. „No, ano. Za záchranu života několikrát, pokud si to budeš přát."

Harry mu opatrně položil ruku na hruď a chytil ho za jednu přezku. Naznačil, aby se sklonil a pohlédl mu do očí. „Ano, myslím, že si to budu přát."

Pokud chtěl říct ještě něco, nedostal příležitost. V následujících chvílích byl zcela zaměstnán Thorovým tělem. 

Tak tohle má do vánočního fluffu hodně daleko, ale co už. Komedie taky neuškodí. k Thorovi mi Harry asi sedí líp než k Lokimu. Oni dva by spolu mohli být docela humorný párek dvou jelit. Ale asi bez toho dokážu žít.