Věnováno OliverOliJasansky

„Draco, skŭpa moya, co se děje?" zeptal se Viktor, vzal ho kolem pasu a nepřítomně se usmál na jednoho čaroděje, který procházel okolo. „Jsou Vánoce. Měl by ses usmívat."

„Usmívám se," opověděl Draco bez zájmu a přeletěl pohledem ministerskou aulu.

Vánoční večírek byl v plném proudu. Mezi stolky naloženými vybranými pochoutkami se proplétali čarodějové a čarodějky ve společenských hábitech současně s domácími skřítky, kteří roznášeli pití. Okolo sochy s čarodějem, čarodějkou, kentaurem a domácím skřítkem se tančilo. Na vzdálenějším konci Atria stálo jeviště s živou kapelou a po stranách se mohli hosté usadit do pohodlných křesílek, pokud se jim už nechtělo postávat či tančit. Krby, kterými zaměstnanci chodili do práce, byly pro tento večer odpojeny od letaxové sítě a byly vánočně vyzdobeny jako zbytek sálu.

„Umíš to i líp," opáčil Viktor. „Obvykle ti lidé věří, že to myslíš vášně."

„Nemám náladu," vysvětlil, odtáhl se z jeho objetí a natáhl se pro sklenici šampaňského. Napil se, povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Nevím, proč jsem sem vlastně chodil," zamumlal. Předpokládal, že ho Viktor neslyší, ale evidentně se spletl.

„Myslel jsem, še máš tyhle akce rád. A še chceš být se mnou," reagoval Viktor a obešel ho, aby se mu mohl podívat do očí. „Kakvo ne e nared?"

„Co je špatně?" zopakoval Draco a ušklíbl se. „Tohle všechno," řekl a prstem ukázal na něj a na sebe. „My jsme špatně. Všechno to stojí za zlámanou hůlku."

Viktor se zamračil, chytil ho za ruku a odtáhl ke kraji místnosti, kde měli alespoň náznak soukromí. Zakouzlil ševelissimo a položil mu ruce na ramena. „My jsme špatně? Vysvětli."

„A ne snad? Celé je to komedie," vyprskl Draco a ani se nesnažil skrýt své rozhořčení. Vykroutil se a udělal krok dozadu. „Vídáme se jen tehdy, když je někdo okolo a může nás vidět. Jenom tehdy, když slavný bulharský chytač vyjde ven a vede si na vodítku svoji ozdobu Malfoye.  Ještě, že mám sám dost peněz, takže aspoň v novinách nepíšou, že jsem s tebou pro peníze. Ale kdo ví? Třeba to nebude dlouho trvat a místo ozdoby budu pro všechny tvoje děvka."

„Ti ne si moyata kurva," namítl Viktor překvapeně. „Ti si moyata skŭpa."

„Jo, miláček, jasně," odfrkl Draco a dopil skleničku. Poohlížel se po další. „Možná by sis měl najít jiného. Někoho, komu bude stačit se vidět jen na plese a na zápase," řekl unaveně. „Já už na to nemám. Jdu domů. Určitě tu najdeš někoho, kdo s tebou milerád stráví zbytek večera."

„Počkej," požádal Viktor a zastavil ho dřív, než se mohl otočit. Pohlédl mu do očí a všiml si navlhlého lesku. Chytil ho za ruku. „Já myslel, še to chceš takhle," vysvětloval svou angličtinou, která ani po letech nebyla moc dobrá.

„Tak sis myslel špatně," odsekl Draco. „Na tom nesejde. Pusť mě."

„Já... nechci o tebe přijít. Chci... to dělat správně," hledal namáhavě slova a hleděl mu do očí, aby podtrhl svou upřímnost. Jemně pohladil hřbet jeho dlaně a usmál se. „Chci tě vídat kašdé ráno po probuzení. Chci s tebou usínat. Chci s tebou bydlet a šít."

Draco pootevřel ústa. Z očí mu vytekla slza a nebyl s to stáhnout ruku zpět. Poslouchal slova, která chtěl slyšet už tak dávno a zdráhal se jim uvěřit. Do Viktora se zamiloval už před dlouhou dobou a stále doufal, že by se možná mohl dočkat toho, že mu bude city opětovat. Jenže když se nic neměnilo a jediné, co od něj dostal, bylo pár objetí a pus na veřejnosti, tak doufat přestal.

Dnes pohár trpělivosti přetekl. Chtěl to ukončit. Jít domů. Opít se, vyplakat, a pak pomalu přemýšlet, kde si sehnat někoho, komu nebude vadit Znamení zla na předloktí.

Jeho poslední slova ho však překvapila natolik, že nevěděl, co dělat. Připadal si, jako by mu nohy vrostly do podlahy. Nedokázal se hnout. Nedokázal odpovědět. Jen zírat a dýchat.

„Prosím," řekl Viktor tiše, přistoupil blíž a jemně ho znovu objal. Naklonil se k jeho tváři a rty setřel další slzu. „Az sŭm shiban idiot. Odpustíš mi?"

Draco popotáhl, ale zlehka se usmál. „To teda jsi," řekl rozmrzele a povzdechl si. Opřel si hlavu o jeho čelo. „My oba."

„Můšeme dochnat ztracený čas," navrhl Viktor a políbil ho. Jemně a hladově zároveň. „Můšeme si zatančit a pak jít na pokoj. Teda... pokud chceš."

Draco se zapýřil. „Jak moc trváš na tom tanci?" zeptal se chraptivě. Ty tam byly slzy. Místo nich mu oči matněly dlouho skrývanou touhou.

Viktor se chlípně usmál. „Dori ne malko."

„V tom případě... Ukaž mi svůj pokoj, skŭpa moya."

Tohle mě fakt bavilo. Prostě  zamilovaný Draco, který už nemůže, a natvrdlý Viktor, kterému nedochází, že by chtěl víc. Plus mě baví používat cizí jazyky a přízvuk. Och, stýská se mi po Vladovi! Komu se taky stýská po Vladovi? Kdo by ho neznal, tak Zkrotit Draca. Miláček si tam zvládl vybudovat svůj vlastní fanclub.