Bleskově zalezu do svého pokoje, ale než stihnu zavřít jsme v něm oba dva, „měl bys jít dolů, čekají na tebe," šeptnu a jdu ke své posteli, na které leží má oblíbená knížka s názvem "střípky duší". Když nalistuji stránku, kde jsem skončila, nebyla bych to já, abych se neřízla o papír.

Syknu a rána mě začne štípat. Strčím si ukazováček do úst a podívám se na Yumu, „ty jsi ještě tady?" zamumlám a on hypnotizuje mojí ruku.

„Měl bych jít, že?" neodtrhne zrak a jde blíž ke mně. Ve chvíli kdy se mi podívá do očí upustím knihu a oběma rukama nahmatám na svém krku náhrdelník s křížem.

Šokovaně se ho od sebe snažím odstrčit, když se jeho ruce dotknou mých boků a on se nahne k mému krku.

„Yumo," šeptnu a klepu se strachy. Jeho oči mají rudou barvu. Vypadá jako monstrum.

A v tom se to stane. Palčivá bolest na mém rameni. Odstrkuju ho od sebe vší silou, ale marně, ani to s ním nehne.

Až když se odtáhne se mi to podaří. Opřu se o zeď a vyděšeně na něj hledím. On je upír. Doufám, že tohle všechno je jen zlý sen a až se probudím, všechno bude zase tak jak má být.

„May," promluví na mě když se probudí z tranzu a jde ke mně blíž. Zarazím ho dřív, než ke mně dojde.

„Zůstaň tam," prosím ho a snažím se přitom nevypadat tak moc vyděšeně.

„Já ti to vysvětlím, opravdu," zoufale na mě hledí. Nemůžu mu na to skočit, je jen otázkou času kdy si ho víc pustím k tělu a on mě bude chtít zabít. Bude chtít, abych se stala jeho hračkou.

„Tohle všechno mi stačí, prosím zůstaň tam nebo při nejlepším vypadni," do očí se mi nahrnou slzy.

„Já nechtěl," šeptne po chvíli, ale stále z pokoje neodchází, „už jsem to v sobě neudržel, promiň mi to," udělá krok ke mně, ale já natáhnu ruku, abych ho zarazila a on se tak dál nepřibližoval.

Se sklopenou hlavou odejde z mého pokoje a já se tak v klidu můžu sesunout po zdi až na zem. Nevím, jak dlouho takhle sedím, ale přiřítí se sem Wendy a ihned se mě začne ptát, co se stalo.

Hned na to za ní vejdou Nanami s Kouem a Luna. Můj pohled zůstane viset na Kouovi. Co když jsou všichni z nich stejní?

Vstanu jak nejrychleji dovedu a Koua od Nanami odstrčím, „ani se k ní nepřiblížíš, je ti to jasný?!"

„May, co to do tebe vjelo?" zmateně mě pozoruje má kamarádka a stoupne si zpět vedle Koua, „udělal ti snad něco?"

„Ne, ale může udělat a nejen mně, ale i tobě, vlastně nám všem," couvnu a narazím zády do Luny, která si mě starostlivě sjede pohledem.

„Co se ti stalo s krkem?" sáhnu si na místo, o kterém Lu mluvila a pak se podívám na společníka Nanami, který se jí omluví a odejde do svého pokoje.

„To nic," zalžu a posadím se na postel, „co tu vlastně děláte, neměly jste být dole s ostatními?"

„Jo, ale holkám byla zima, takže jsme se sem šli ohřát a vzít si něco teplejšího," odpoví mi Wendy a obleče si jednu ze svých černých mikin.

„Co jsi tu vlastně dělala ty?" nadzvedne tázavě obočí Luna a Nanami si mezitím sedne vedle mě.

„Četla," podívám se na knížku pohozenou na podlaze a natáhnu se pro ni.

„A ten krk?" sjede si mě podezřele černovláska pohledem.

„Jsem snad na výslechu?" uchechtnu se a hledám stránku, na které jsem skončila.

„Ne, ale mám snad právo vědět, co se ti stalo a proč tak vyvádíš," odsekne, „my všichni na to máme právo snad, ne?" podívá se na ostatní v místnosti.

Povzdechnu si, „nevěřily byste mi to," odvrátím pohled. Jen vzpomínka na tu chvíli mi žene slzy do očí.

„Jsme tvoje kamarádky jasně, že ti uvěříme," pohladí mě po zádech Nanami a nahodí přesvědčivý úsměv.

„Už na nás čekají," vlítne do pokoje Kou zrovna ve chvíli, kdy jsem se chtěla holkám svěřit.

„Já počkám tady," pousměju se a ony mi úsměv vrátí. Poté odchází dolů na večerní kino.

„May, neříkej jim to prosím, až bude ta správná chvíle, řekneme jim pravdu," promluví na mě Kou a jde blíž ke mně.

Trochu se na posteli odsunu. Nerada bych byla něčí večeře.

„Krev potřebujeme tak moc, jako vy lidé normální jídlo," vysvětlí mi, ale já tomu nemůžu uvěřit.

„Takže je to pravda, jste upíři," nevěřícně na něj hledím a on pomalu přikývne. Připadám si jako v nějakém filmu.

„To, co se stalo byla nehoda. Yuma to držel už od doby, co jsme tady," povzdechne si, „mrzí ho to a řekl bych, že nejvíc asi proto, že ten člověk, kterému ublížil jsi byla zrovna ty," jde pomalu ke dveřím.

„Popřemýšlej nad tím," podívá se na mě ještě než odejde, „i když nejsme lidé, taky máme city," zavře za sebou a odejde dolů za ostatními.

Nad tímhle jsem vůbec nepřemýšlela. Když se do mě Yuma zakousl, cítila jsem strach, bála jsem se, co se mnou bude dál a nazývala ho monstrem. Přitom on nemůže za to, že se takhle narodil. Ublížila jsem mu a proto bych to měla co nejdříve napravit.

Vstanu z postele a mířím si to k pokoji Yumi.

Chvíli přede dveřmi stojím a nakonec se odvážím zaklepat. Dveře se pootevřou a na mě vykoukne můj princ. Teď už vlastně upíří princ.

„May, co tu děláš?" zmateně zamrká a pustí mě dovnitř. Pár minut váhám, ale nakonec vejdu a posadím se na jeho postel.

„Přišla jsem se ti omluvit, nebylo ode mě správné se na tebe tak dívat," nervózně se zasměju a pak provinile sklopím hlavu.

„Vždyť ty se nemáš za co omlouvat," dřepne si přede mě, „to já bych měl, ublížil jsem ti, ale popravdě ti říkám, že to v plánu nebylo," pohladí mě po tváři.

Teď když se podívám do jeho očí, vidím zase tu jeho oříškovou barvu. Rudá je pryč.

„Já to chápu," pousměju se a dám svou ruku na tu jeho, kterou mě hladí po tváři.

„Já zase rozumím tvému strachu," uchechtne se a odtáhne se ode mě. Tohle jsem nechtěla. Užívala jsem si to když byl blízko mě.

„Jenže já ti to nedovolila ani vysvětlit," vstanu a jdu blíže k němu, „mrzí mě to," šeptnu a provinile na něj hledím.

„May," pobaveně mě sleduje, „už jsem ti říkal, že se omlouvat nemusíš, já tomu rozumím," dojde ke mně blíž a znova mě pohladí po tváři. Jeho dotek je příjemný.

„Ale," snažím se mu to rozmluvit, ale ve chvíli kdy se na to připravuju se jeho rty ocitnou na mých a já si připadám jako v ráji.