„Kacchan! Přidej!" zavolá na mě Deku, který se usmívá od ucha k uchu tím svým přiblblým úsměvem. Naštvaně si povzdychnu (odfrknu). Jak se to mohlo jenom stát, že jsem se dostal do teamu s těmito blbci? Už mě tahle trojice začíná unavovat. A štvát. Jo, to hlavně.
     Mám sto chutí toho našeho učitelíčka, který dle očí nezná slovo spánek, zabít. Ta jeho slova! Huh! „Vzhledem k tomu, že jste si vedli během prvních dvou dní dobře, tak se zítra připravte na túru. Celkem bude pět družstev po čtyřech. Tentokrát nechám rozdělení na vás." Opravdu ho zabiju! To už bych byl radši s Minetou. Ne, počkat, to jsem asi přehnal. S oplzlým skřetem být v teamu opravdu nechci, ještě to tak. Vlastně bych uvítal hru, kde každý hraje sám za sebe. Nebo den volna, co? Ne? Alespoň jsem to zkusil. S TÍM SE NESMÍŘÍM!!! K sakru!
     „Bakugo! Necháme tě tady! Víš moc dobře, že máme v plánu vyhrát! Musíme do cíle dorazit první," křičí na mě Kirishima.
     „A víte co?! Seru vám na tyhle posrané výšlapy! Už tu do toho kopce jdeme dobrých patnáct minut a on nemá stále konce! Nebudu hrát tuhle přiblblou hru!" vyjádřím se k tomu co nejslušněji to šlo. Nechci je přeci rozbrečet. A taky nechci zpustit otravné hlasy Dekua a půlence, které mě budou poučovat. Přednášku opravdu nepotřebuju.
     „Ehm... To není hra. Je to túra. Takový výlet," vysvětlí červený žralok.
     „Tak k čemu musíme být v cíli co nejdřív?! Je to hra! Chcete tam být co nejdřív! Do toho mě netahejte!" ukončím tuto nesmysluplnou konverzaci a sednu si na zem, opřu se o strom.

     „Super a co teď?" pronese potichu Kirishima. Chápu ho, musíme se na konec dostat všichni. Nikdo nesmí zůstat pozadu. Nemluvě o tom, že by se Kacchan mohl bez mapy ztratit. I když pochybuji, že by se zrovna Kacchan, který vyrůstal chozením po lesích, ztratil. Vlastně si jsem jistý, že je natolik dobře zorientovaný, že by byl schopný ukázat jakým směrem jsou naše stany.
     „To je ono!" pronesu pomalu až šeptem.
     „Přišels na něco?" zeptá se s nadějí Kirishima.
     Neobtěžuji se s odpovědí, místo toho si to namířím ke Kacchanovi i s mapou, kterou mám rozevřenou v rukách. „Pravdou je, že tady nejsou značené lesní cesty, takže ani nevím, kde jsme. Nikdo z nás tady není tak dobře zorientovaný jako ty Kacchan. Nepomohl bys nám, prosím?" poprosím a natáhnu k němu ruce s mapou. Mám tušení, kde jsme, vlastně si tím jsem téměř jistý. Byl bych schopný vyjít i bez jeho pomoci, ale Kacchan si libuje v navyšování ega.

     Snaží se mě překecat? Smůla. Nikam nejdu. Prokoukl jsem tě Deku. Známe se dost dlouho na to, abych věděl, že se jen tak v nějakém lese neztratíš. No, ale musím říct, že si mě pěkně zklamal. Tahle cesta je sice hezčí, ale je delší. Řekl bych odhadem tak o tři kiláky určitě.
     Ještě chvíli na mě bude takto koukat a neodolám sladké výhře a ztrapnění všech teamů. Jsem soutěživý typ, ale byl bych rád, kdyby na to všichni hned nespoléhali.
     Už to nedávám. S vytrhnutím mapy, kterou Deku držel, pronesu „FAJN!! Ale vedu já!" zvednu se „jdeme paka!" pronesu, podívám se do mapy, kterou po asi minutě složím a vkročím do houští mimo cestu.
     „Tady ale není cesta," vloží se do toho - opět - Kirishima.
     „Jestli se ti to nelíbí, tak se vrať. Čekat na tebe nebudeme. Je to tudy o celé tři kilometry rychlejší."
     „A to víš kruci jak?!"
     Ukážu na mapu a bez řeči pokračuji ve směru.
     „Kacchan se už párkrát ztratil, ale spíše to bylo kvůli nátlaku, který na něj lidi tvořili. Nebo neměl zrovna soutěživého ducha. Když si ale usmyslí, že něco dokáže, nebo mu někdo trošičku navýší jeho ego, tak se soustředí a věc zvládne levou zadní," vysvětlí Deku alá brokolice. Ani se neobtěžuje s tím, že ho slyším.
     „Jednodušeji řečeno je užitečný jen když on sám chce," ujistí se Kirishima. Deku mu to pravděpodobně potvrdil páč žádná výtka nezazněla.

     Cesta, není zrovna ideální, ale bavím se! Jsem rád, že jsem svůj život na nové škole odstartoval společně s těmito lidmi. Někde jsem četl, že každá dobrá parta má alespoň jednoho upovídaného člena, jednoho stydlivého, další je rozumný a pak je hlavní člověk s výbušnou povahou. Řekl bych, že my čtyři jsme si byli souzeni už od samotného začátku.

     „Midoriyo?" promluvím na něj a vytrhnu ho tak z myšlení. Chtěl jsem si s ním povídat, avšak teď se v hlavě proklínám za to, že jsem ho vytáhl ze své hlavy plné myšlenek.
     „Huh?" vypadá poněkud zmateně, takže mu chvíli trvalo, než mu došlo, kdo ho oslovil.
     „Ah, to nic, nevšímej si mě," snažím se svou chybu rychle zakrýt tím.
     Naneštěstí on mě nenechá mou chybu napravit „co si potřeboval?"
     Vzdávám se, nemá to cenu, do svých myšlenek se už stejně nevrátí. Co mu mám ale říct? Kdybych mu řekl, že si s ním chci povídat, tak by mě asi zastřelil. Přeci jenom také nemám rád, když mě během myšlení někdo ruší. Shoto, mysli kruci! Co mu řekneš?
     „Byls docela dlouho zamyšlený, tak mě zajímalo nad čím tolik dumáš. Ale víš ty co? Neodpovídej, nechci ti lézt do tvého soukromí."
     „Když mu nechceš lézt do jeho osobních věcí, tak se ho na to neptej kruci!" a už tu to máme zase, Bakugo je opět naštvaný na celý svět a to zcela bezdůvodně. „Ale jestli tě to tolik zajímá, tak ti řeknu, že myslel určitě na to, jak je hrozně moc rád, že je zrovna s námi nebo něco na ten styl. Prostě klasické moc přeslazené řečičky, které jsou určené ufňukaným holkám. Deku se chová jako holka, ale na to si zvykneš," dokončil svou mluvu.
     Už mě to jeho věčné urážení nebaví. Ať si najde jinou oběť, Midoriya si toho zažil s ním určitě dost „musíš ho pořá-"
     Naneštěstí mi Midoriya skočil do řeči „přeháníš to Kacchan," řekl se snahou naštvaného tónu, avšak nebylo to zrovna moc úspěšné. Poté ale dodal milým hlasem „ale s tím mým dumáním si měl pravdu, opět. Před tebou žádné tajemství asi už nikdy neschovám."
     Počkat, takže měl pravdu? Myslel jsem, že Bakugo střílí jen tak do vzduchu, aby mohl svého otroka z dětství naštvat. Ale on to myslel vážně?
     Kirishima se hlasitě zasmál. Příliš hlasitě. „Vy se znáte opravdu hodně dobře! Nikdy bych ale neřekl, že zrovna vy dva se budete kamarádit, a už vůbec ne tolik let. Ale tohle není tak překvapující jako fakt, že si čtete myšlenky. Nikdy mě nepřestanete bavit!"
     Má pravdu. Jejich vztah je nereálný. Něco jako voda s ohněm. Neexistuje šance, že spolu budou vycházet. A tihle dva to přeci jenom zázrakem dokázali.

     Že jsem radši tu svou klapačku pevně nedržel. Teď tady z toho vzniká jakási přesládlá situace mezi mnou a Dekuem. Fuj! Zrovna s ním! Příště se o něm nezmíním. Přísahám! A pokud, tak jedině zle. Mé pokusy o ztrapnění u těhlech dvou nefungují.
     Konečně jsme vyšli kopec, který jsme hned nato sešli. Konec kopce končil zároveň s lesem. A tady právě teď jsme. Na konci lesa, před námi je řeka, ale dá se projít. Proud není prudký a voda je sotva ke kolenům. Tohle jsem jim ale neřekl, jinak by za mnou nešli, místo toho by pokračovali v té své pěkné cestě, kde je most přes takhle trapnou část řeky.
     „Tak jo vy ukecanci, sundejte si boty, ponožky a vyhrňte si nohavice kalhot, půjdeme si smočit nohy," přeruším jejich nudnou debatu. Ach, jak já miluji ty jejich pohledy plné překvapení z mého oznámení! Nejradši bych si udělal fotku a zarámoval si ji!
     „A tohle si věděl jak dlouho, že se tu budeme brodit přes řeku?" zeptá se Todoroki. Svá slova pronáší s klidným chladem, který by ne jednomu člověku udělal husinu po celém těle. Kdyby hlas a pohled dokázal zabíjet, byl bych dost pravděpodobně mrtvý. No, každopádně tohle na mě nefunguje, takže laskavě zatáhni ty své drápky, než ti je všechny ulomím a ty pak nebudeš schopný nic ulovit. Věř mi, že jsem o dost lepší než ty, půlenče.

     Dělá si srandu?! Tohle není člověk, ale cvok. Obvykle toto slovo nepoužívám, ale teď ho použiji kolikrát chci. Cvok. Cvok. Cvok.
     „Tak jo, jde se na to! Chceme přeci dorazit jako první, ne?" usměje se Kirishima a vkročí do řeky. Cvok se vrhne hned za ním.
     Teď už jen já a Midoriya. Sundáme si boty a ponožky a vyhrneme si nohavice až nad kolena. Midoriya jde přede mnou. Opatrně nakračuje, aby se mu náhodou nepodsmekla noha na kluzkých kamenech. I když bych šel rychleji, tak jsem trpělivý a nikam ho neženu, času máme dost. Alespoň si můžu prohlížet přírodu kolem, konečně se nikam nehoníme. Jen v tuto krátkou chvíli mám čas se podívat kolem sebe.
     Je to tu hezké. Kouzelné. Jako z nějaké knihy. Tady bych si chtěl číst.
     Všiml jsem si Bakugova pohledu. Chtěl jsem mu říci ať na mě nekouká nebo mu už opravdu jednu vrazím, ale po delším skenování jeho výrazu jsem zjistil, že pohled nevěnuje mně, ale Midoriyovi. Nebyl to ale jeho otrávený výraz. Byl... Neutrální. Možná, že by na něj dohlížel? Ne, to je přeci nesmysl.

     Proč se mi to vybavilo zrovna teď?! Stalo se to před X lety, proč se to promítá v té mé palici právě teď?! Hádej Katsuki, protože se tam ten blbec málem zabil?! Že by? Oh, jak jsem mohl zapomenout, díky za připomenutí ty tupá palice. Ale teď už se to nestane, teď už není malej fakan, který neumí chodit ani na souši natož ve vodě. Tentokrát mu to už nepodklouzne a on si nerozbije hlavu o kamen, který se objeví vedle něj.
     Pokud se to znovu stane, už ho nezachraňuju.
     Abych to všechno uvedl na pravou míru. Tohle jeho smeknutí ve vodě se stalo už tolikrát, že to snad ani nejde spočítat na rukou. Párkrát tam spadnul s tím, že se mu nic nestalo. Párkrát málem spadnul do vody, ale stihl se mě chytit a tak nespadl. Párkrát jsem to neustál pod jeho váhou ani já a tak jsme byli promočení oba dva. No a konečně - jednou se praštil při pádu do hlavy o vyčnívající kámen. Nic mu nebylo, ale i tak s ním jeho matka radši jela do nemocnice, aby se ujistila, že je opravdu v pořádku. Samozřejmě že byl. Ehm ehm... Drobná oprava: Zázrakem byl v pořádku. Deku má totiž takové štěstí, že se zabije i gumovým míčem.
     Abych to shrnul, můj mozek vyšiluje zrovna teď kvůli jednomu z mnoha neštěstí, které se u Dekua odehrála. A zbytečně to přehání.
     „Midor-!" začne křičet Kirishima. Nemusím zjišťovat proč, vím to. Ten blbec zase padá. Bezmyšlenkovitě vymrštím ruku do vzduchu s náznakem, že se ho snažím zachránit. A sakra.
     Todoroki ho chytí za ruku. Postřehl to. Pro jednou si ulevím dvěma slovy: Díky Bohu! Nemám to ve zvyku a dlouho to zase neudělám, ale jednou za čas to nevadí.
     Každopádně doufám, že si vystřelení mé ruky nikdo nevšiml. Stejně tak mého strachování o něj, který byl určitě na mém ksichtě viditelný. Pro všechny případy tyto neomluvitelné chyby zakryji pár ošklivými slovy „opravdu, to si z toho tvého neštěstí a nemotornosti stále nevyrostl? Jsi opravdu nula. Jedna velká nula Deku."

     Midoriya je vůči Bakugovým řečem odolný. Taky aby ne po těch mnoha letech. Ale teď jsem na základě Midoriyova obličeje poznal, že ho tato slova velmi ranila. Nechápu proč je Bakugo tak moc hnusný na někoho, koho zná už tolik let. Je na čase, aby mu někdo jeho otroka převzal a udělal z něj člověka, který má právo na normální přátele.

Ouky douky... Po cca měsíci a půl nebo jak dlouho jsem nic nezveřejnila... Dnes to byla taková trošku sladší kapitolka, tak doufám, že se vám líbila.
Bakugo má oproti Todorokimu docela dost velký náskok dle mého, ale Todoroki se odvážil konečně na první malinký krůček, který nám snad už nějak ten příběh postupně oživí a učiní z toho napínavější příběh. Avšak nesmíme zapomenout na to, že jsme na začátku roku a proto ty vztahy budou ještě nějakou chvíli pokračovat bez milostných pletek :) Ale nebojte, dočkáme se všichni (včetně mě jelikož taky nevím jak to dopadne a jaké pletky se objeví. Píšu to, co mě napadne a to je na tom to zábavné)

No a konečně má otázka: Komu fandíte? Bakugovi nebo Todorokimu? Já jsem upřímně řečeno nerozhodná xD