„Bakugo nezajdeme někam?" zeptá se vedle mě Kirishima.
     „Kam chceš jít?" zeptám se otráveně.
     „Nevím. Na něco dobrého. Po cestě na intr určitě něco je."
     „Fajn," povzdechnu si. Všimnu si Todorokiho, který jde k Dekuovi. Chodí spolu na intr i do školy. Kupodivu mi není zrovna příjemné, když se k němu neustále cpe. Nezná ho tak dobře jako já. Vlastně vůbec ho nezná. Lidí tu má dost na seznamování, třeba jako ten jeho novej kamarádíček.
     Vlastní přemýšlení mě zarazí natolik, že silně zavrtím hlavou se snahou zbavit se podobných myšlenek. Může mi být fuk co se s Dekuem děje, už tak mi nadělal během celého života, který jsem zatím prožil, dost potíží.
     Kirishima mi zamával před obličejem svou rukou, takže mě vytrhne z myšlení. Naštěstí.

     Vycházím ze školy společně s Midoriyou se kterým chodím již automaticky. Zvyknul jsem si na jeho společnost a kupodivu mi ani nevadí, že nechodím sám. Někdy si povídáme, ale taky chodíme mlčky. Vypadá to, že má také rád ticho.
     Třeba dnes jsme si povídali jen na začátku, kdy Midoriya snil o našem novém školním dobrodružství, poté jsme šli mlčky.

     Otevřu dveře do pokoje. Je tam jenom Deku. Oddechnu si, jsem rád, že tu nevidím toho půleného šmejda. Asi je ve sprše.
     Sesunu se na svojí postel. Dívám se na nudný strop.
     Bolí mě nohy, proč musel chodit Kirishima tak daleko? Říkal, že se někam stavíme po cestě. Nemluvilo se o hodinové oklice. Kruci.
     Po očku se podívám na Dekua, který sedí na své posteli a něco píše. Jeho postel je hned vedle té mé. Ty postele jsou na sebe až moc namačkané, je mezi nimi ulička sotva na průchod. Z druhé strany je k němu nalepená postel Todorokiho. Tss... Nejradši bych ty postele od té své odtáhnul.
     Podívá se na mě a tak se zase rychle zadívám na strop. Bohužel to je k ničemu, páč si mě všiml.
     „Děje se něco Kacchan?" ten jeho hlas. Tak nevinný. Rozčiluje mě. Deku mě rozčiluje. Pořád se ke mně cpe. Spíše cpal, teď na to očividně kvůli půlenci nemá čas.
     HA! My o vlku a divnej šmejd je tady. Vlasy má stále mokré a jde vidět, že se stejně jako já neobtěžuje s oblékáním ve sprchách. Ani bych neřekl, že je tak nasvalenej. To vysvětluje ty jeho silné údery při naší rvačce.

     Jen pohled na něj mi zkazí náladu, hodím po něm otrávený pohled, který mi s radostí opětuje. Dojdu ke své posteli na kterou usednu se slovy: „a ty tu děláš jako co?"

     Co? To jsem ho až tak moc vytočil? Tohle bych měl dělat častěji. Úšklebku se neubráním. „Já tu prosím pěkně bydlím."

     No super a už jsou zase v sobě. Nemám tušení jak to tu mám s nimi zvládnout. Snad je ten camp zklidní.
     Moje postel se stala najednou bojištěm. Všechny moje poznámky ze školy se válely všude po zemi. Místo nich se na mojí posteli objevil Kacchan s Todorokim.
     Už zase? Můj bože. Zklidní se ti dva vůbec někdy?
     „Hej!" oba dva všeho nechali a podívali se na mě „podívejte se, co jste to udělali!" nadávám.
     Podívají se po zemi „Promiň, Midoriyo," omluvil se Todoroki a začal sbírat věci ze země.
     Ne, to je moc naivní představa, že se uklidní.

     Nerad se omlouvám. Vlastně se ani neomlouvám. Není mi to příjemné. Ale teď se nechci zachovat jako debil. Kupodivu.
     „Soráč Deku," řeknu a začnu sbírat věci u mé postele. Po očku jsem pohlédl na toho dementa, který byl z mé omluvy očividně překvapen. Jak jsem řekl - tyto šoky mu budu muset dělat častěji.
     Když jsme měli sesbíráno, tak jsme se podívali na Dekua. „To mi nestačí," prohlásil.
     „Cože to?!" zvedal jsem hlas.
     „Usmiřte se. Nebudu v jednom pokoji s někým, kdo se neustále dohaduje. Tohle si dělejte mimo mě."
     Podívám se na Todorokiho a on na mě.
     „Tak bude to?"
     „Na to zapomeň Deku."

•-•-•-•-•-•-•-•-•-•

     Už zítra, nemůžu uvěřit, že jedeme už zítra.
     „Midoriyo, jak se těšíš?" zeptá se Kirishima, který je v našem pokoji na návštěvě.
     „Hodně, bude to zábava," řeknu s radostí. Potom se podíváme na Todorokiho s Kacchanem, jak si balí věci s naštvanými obličeji. „Ale o klucích se to nedá říct," dodám s kapkou strachu v hlase.
     „Co plácáš, to bude dobrý! Že jo Bakugo?" řekne Kirishima a obejme Kacchana kolem ramen. Ten jeho ruku setřese.
     „Dej mi pokoj," zavrčí.
     „Nemůžeme za to, že Kacchana nevylosoval Kirishima a Todoroki nevylosoval mě. Byl to los, náhoda. Stejně spolu budeme trávit čas, jen spolu nebudeme sdílet nocleh," pokusím se jim zlepšit náladu. Ale zrovna dvakrát se mi to nevede.

•-•-•-•-•-•-•-•-•-•

     Ráno jsme museli vstát o hodinu dýl. Jednou mě to ranní vstávání zabije.
     Rychle jsme se něčeho nasnídali, převlékli se a nakonec jsme vzali sbalené věci a odešli. Já jsem ještě zašel za Kirishimou.
     „Hej, Deku!" zakřičím přes chodbu. Očekával jsem, že na mě alespoň počkají.
     Otočil se společně s naštvaným Todorokim. Ten obličej mi opravdu scházel.
     „Co potřebuješ Kacchan?" zakřičí na zpět nevinným hlasem.
     „Laskavě se zastav a čekej! To je slušnost Deku."
     „Zrovna ty bys o slušnosti neměl mluvit," ozve se Todoroki a já mám opět chuť mu jednu vrazit, jenže to už vychází ze dveří Kirishima.
     „Ahoj Bakugo," pozdraví a já na pozdrav mávnu rukou. Jeho ospalá tvář se rozjasní hned, co uvidí Dekua a Todorokiho „vy jste tady všichni!"
     Strčím do něj, aby se hnul. Nechci poslouchat, že by jsme takhle mohli chodit i do školy. Ts, to určitě. Ještě párkrát by mě takhle Todoroki urazil a opravdu bych se neudržel.

•-•-•-•-•-•-•-•-•-•

     Došli jsme před školu, kde už byly autobusy. Z naší třídy se čekalo ještě na pár lidí, takže se do autobusu ještě nemohlo. Tak jsme si zatím dali zavazadla do úložného prostoru v autobusu.
     „Než dorazí ostatní, tak si utvořte dvojice!" zakřičí Iida jakožto předseda třídy.
     „Midoriyo?" ozve se Todoroki. Ani se nemusí ptát a už mu to odkývu. Poté se podívám po Kacchanovi, kterého už přemlouvá Kirishima. A vypadá to po nějaké době, že lov byl úspěšný.

     „Tak kam si sednem?" optá se Kirishima. Myslel jsem si, že se ptá mě, ale když jsem se k němu otočil, zjistil jsem, že se ptá Dekua. Jo a taky toho kripla, který postává kousek za ním. Jak jako, kam si sednou?! Nemá sedět snad se mnou?
     Strčím docela silně do jeho ramene „co to tady jako zkoušíš za divadýlka?! Nemáme sedět spolu?!"
     Uráčí se na mě podívat s tím svým přiblblým úsměvem „však ano, ale budeme sedět všichni někde u sebe, ne?"
     „Pff... Zapomeň, ti dva blbečci sedí vepředu a my dva vzadu. Co nejdál od nich," prohlásím okamžitě bez kompromisu.
     „Hej! Bak-!"
     „Nech to být Kirishimo, sedneme si dopředu," prohodí rychle Deku. Alespoň někdo tu má rozum.
     „To teda nenechám být, je na vás hnusnej, měl by se naučit slušného chování! A hlavně by se měl snažit s ostatními vycházet!!" obhájí své činy klučina se žraločím chrupem.
     „Souhlasím, je hnusný a neslušný. Ztracený případ," očividně to šprtovi nedalo a musel se k tomu také vyjádřit. Musel mě potupit. Samozřejmě. Nikdy s ním vycházet nebudu. Nikdy s panem Jizvou vycházet nebudu! Ani se o to nebudu snažit.
     „Zopakuj to a rozbiju ti hubu hned na místě!" vyhrožuji mu.
     „Tohle ti bohužel nemohu povolit Bakugo. Ve škole nesmí docházet k násilnostem," vloží se do toho poskok učitelů - Iida.
     Otočím se jeho směrem a zjistím, že stojí vedle mě. „Huh?! Chceš abych ti taky jednu vrazil? Radím ti ať mlčíš a zdejchneš se pryč."

     A sakra, je to tady. Zase ty jeho jiskřičky v očích. Jiskřičky, které připomínají malé výbuchy. Jeho rudá barva očí potemněla a svaly pod trikem se napnuly. Měl bych se do toho velice rychle vložit než zase provede nějakou kravinu. V tom je přeborník. Až příliš velký.
     Naneštěstí mě stihne předběhnout Kirishima, který ho chytí za paži a jemně s ním škubne. První chyba, které se mohl dopustit. Poté nastal jeho proslov „Bakugo, dost, přeháníš to, nechme toho a pojďme si nasednout do autobusu, už se začíná plnit," snaží se znít vtipně, ale spíš se bojí. Samozřejmě, že se bojí, jediný, kdo z nás všech, co tady teď stojí, viděl Kacchana v záchvatu vzteku jsem já. Mimo jiné se Kirishima dopustil další chyby. Zakazovat mu něco je velký prohřešek. To samé dotyk, který provedl předtím. Jestli to takto bude pokračovat opravdu všechny zmlátí. Všechny, kteří se mu dostanou do cesty.
     Nadechnu se a popojdu ke Kirishimovi, který stále drží Kacchana za paži, a k samotnému momentálnímu zlu. Opatrně vymaním Kacchanovu paži ze sevření Kirishimovi ruky, který na mě vyděšeně hledí.
     „Kacchan? Jdeme si už nasednout ať neodjedou bez nás," důležité je nic nezakazovat a nic nepřikazovat, nijak se ho nedotýkat, maximálně to můžou být letmé doteky. Jemné, ale to až v opravdu akutním případě. Každý slovo musím hodně zvažovat „až se budeš chtít přidat, tak za námi přijď. Budeme ti hlídat místo, ano?" pečlivě sleduji jeho reakci. Důležité je mu zamlžené opět rozmlžit. Potřebuji, aby mě vnímal.

     Zaujatě hledím na tento výjev. Midoriyovi netuhne krev v žilách když ho takto vidí? Jen tak se něčeho nebo někoho nebojím, tento pocit jsem měl snad jen u svého otce, když se rozzuřil. Respektive rozzuří. Bakugo je druhým člověkem, co to dokázal.
     Jenže Midoriya se taky bojí, hlas se mu chvěje ačkoliv se snaží tento nedostatek zakrýt. Snaží si hrát snad na sebevraha? Není jednodušší až se Bakugo z toho svého transu dostane sám mezitím, co tu budeme nehybně a mlčky stát?

     Někdo se mnou prudce škubl. Nevím kdo. Ale zaplatí za to. Podle hlasu jsem pak poznal, že se jedná o červenovlasého žraloka. Takže už i on se rozhodl, že chce ode mě nakopat prdel?! Dobře, má to mít. Nejdřív ale vyřídím toho půleného sráče a miláčka školy. Pak přijde teprve na řadu žralok.
     „.....Kacchan....." huh? Že by další sráč s urážkami? „až se budeš chtít přidat.....přijď....." Ke komu se mám chtít přidat?!

     Super, lehký náznak tam je. Slova se k němu dostala. Tedy alespoň nějaká slova. „Máš věci už v autobuse? Mám ti je tam uložit?"
     Mezitím mávám na Kirishimu, Todorokiho a Iidu rukou, která jim naznačuje ať si jdou už nastoupit.

     Měli jsme odejít... To jako fakt? Chtěl jsem říct, že ne, ale nevypadalo to jako by mi dával na výběr. Jakoby se snažil naznačit, že má vše pod kontrolou a my mu tady akorát překážíme. Drzost. Až se mu něco stane, bude mi to jedno.
     Když jsem už téměř u dveří uslyším slabým hlasem pronesení pár slov „odnesl jsem je..." opravdu se mu povedlo zklidnit Bakuga? Kruci jak to udělal?

     Co to jako má být za hloupou otázku? Samozřejmě, že jsem je uložil „odnesl jsem je," promnu si spánky, které mě bolí kvůli silnému pulzu, poté se rozhlédnu kolem. Nikdo tu kromě Dekua není. „Kde jsou všichni? Chci je zmlátit."

     Pronesl to už s klidnou hlavou. Teď už mám to nejhorší za sebou. „Šli si sednout. Říkal jsem ti to, že si jdeme už sednout a hlídat ti místo."
     „Tak proč tu seš ty?" zeptá se nechápavě.
     „Zase si měl zatměno před očima. Všechny si nás tu chtěl pobít jak kuželky. Nauč se používat to dýchací cvičení!"
     „Je to hovadina, která nepomáhá," pronese unaveně.
     „Pomáhala by kdybys ji používal správně!"
     „Kašli na to. Jdem si prostě sednout do toho blbého autobusu," rozhodne a tak se vydáme tedy dle jeho rozkazu.

•-•-•-•-•-•-•-•-•-•

     Jen co jsme dojeli, všichni jsme vystoupili a vzali si svoje zavazadla. Iida nám potom řekl ať jdeme k němu, aby jsme si mohli rozdělit chatky. Tedy... oni to spíše byly stany.

Tak tato kapitolka je už dost překopaná a psaná v podstatě nanovo. A od teď vlastně původní psaní bude více a více mizet a bude ho nahrazovat nové, které vymýšlím teď. Takže v podstatě odsud to už ve většině případů neznáte :)