Probudí mě zvonění budíku. Teprve když se ten svůj snažím vypnout, všimnu si, že se nejedná o můj budík. Proto se rozhlédnu po Todorokim a Kacchanovi, kteří se probudili také kvůli rušiči spánku. Todoroki natáhl ruku ke svému mobilu, který v tu ránu přestal zvonit. Podívám se na hodiny a všimnu si, že bych měl ještě půl hodiny spát.
     Otočím se na Kacchana, který vstává s otráveným výrazem. Podívá se na mobil a potom se začne mračit. „Hej, něco jsem ti o tomhle řekl ne?" zavrčí a já nadskočím.
     „Budu si dělat co chci. Nemám v plánu tu někoho poslouchat."
     Na oba dva se nechápavě podávám. „Co se děje?" zeptám se.
     „Já ti řeknu, co se děje. Ten debil vstává o hodinu dřív jak já!" zavrčí Kacchan.
     „A co..." pokusím se ty dva překřičet, páč se tu začínají hádat. Hned jak mě uslyší, utichnou a podívají se na mě. „... Co takhle, kdybys vstával Todoroki o půl hodiny dýl a ty Kacchan o půl hodiny dřív?" navrhnu. Před Kacchanem raději nebudu zmiňovat že o půla vstávám já, to by nad tím jen z principu ani nepřemýšlel.

     Kdybych se měl hádat pouze s Bakugem, tak bych na to nepřistoupil. I když by to bylo takhle vyrovnaný. Ale že je to Midoriya, který se mi opravdu zamlouvá a můžu dokonce říct, že jsem si ho za včerejšek oblíbil, tak na to přistoupím. „Fajn." Co na to říct? Jakmile se někdo zajímá o knihy má u mě velké plus.

     Naštvaně koukám na Dekua. Jako vážně? Proč bych měl na něco, co dává i celkem logiku, přistoupit? A to dobrovolně. „Nevidím důvod proč tě poslouchat Deku," nahněvám se ještě víc.
     Rozčílí se „protože nejsi sám! Měli bychom spolu vycházet. Všichni. A ne se nad každou kravinou hádat. Nemusíte být nejlepší kamarádi, ale alespoň se přestaňte dohadovat!" Snaží se znít naštvaně, ale s mnutím očí a rozespalým hlasem to zní spíše vtipně... Kdybych si chtěl zahrát na holku, použil bych slovo roztomilý.
     „Midoriya má pravdu," schválí mu to Todoroki. Nechápavě na něj kouknu a poté pootočím hlavu zpátky na Dekua.
     Chvíli tam na něj koukám. A on na mě. Vážným pohledem - ale i přesto vtipným a (pro ženský slovník roztomilým). Ani nevím, co mě přimělo změnit tak rychle můj názor „fajn... Dělej si co chceš Deku," zároveň jsem si ale také sám zapřísáhnul, že už nikdy takovou hovadinu, jako odkývání čehokoliv, neudělám. NIKDY!
     Rozjasní se mu na tváři úsměv „měli bychom si dneska po škole sednout a nějak se dohodnout jak to tu ty čtyři roky zvládneme. První pravidlo máme."
„A když budeme muset vstávat dřív třeba kvůli zájezdu?" zeptá se zaujatě Todoroki.
Deku chvíli přemýšlí. Otevře pusu, aby něco řekl, ale já ho přeskočím „Tak se domluvíme večer před tím dnem blbe," odpovím na debilní otázku debilní odpověď. Ehm ehm... Nedal jsem si před pár vteřinami nějaký zákaz?!

     Se slabým povzdechnutím vylezu z postele a protáhnu se. Zajímalo by mě jak využiji svou půl hodinu navíc.

•-•-•-•-•-•-•-•-•-•

     Všechno mám, teď už můžu vyrazit ty dva kilometry do školy. Tyhle procházky si oblíbím velice rychle. Dokáži si nádherně protřídit myšlenky a nadýchat se čerstvého vzduchu. Zároveň si odpočinu od školy a když přijdu na intr celý odpočatý, můžu se pustit znovu do učení.
     Nazuji si boty a otevírám dveře, když v tom mě zarazí Midoriyi hlas „ty jdeš sám?"
     Otočím se čelem k němu a přikývnu s dodatkem: „Jo."
     Trochu se zavrtí, asi se stydí „taky s nikým nejdu, nevadí, když se k tobě přidám?"
     Jít s Midoriyou společně do školy?
     Přikývnu na souhlas, čímž způsobím, že se Midoriya rozzáří. „Počkej, jen si dojdu pro věci," řekne a hned na to se rozeběhne ke své posteli, u které leží jeho batoh. Sice jsem si úplně nepředstavoval procházku se společností, ale tak pro jednou to zvládnu.

     „Kirishimo dělej!" zakřičím přede dveřmi jeho, a dvou dalších, pokoje.
     Dveře se otevřou. „Už jdu... Jestli budeš chodit takhle brzo, tak opravdu nevím jak to zvládneme." usměje se na mě a vyrazí společně se mnou pryč z budovy směr škola.
     „Neshody se spolubydlícími." zavrčím.
     „Aha, tak to promiň. U nás je to cajk."
     „Aspoň u někoho," zavrčím naštvaně.
     „To seš pes, že musíš vrčet?"
     „Kdybys znal Dekua, tak budeš taky takovej. A to radši nemluvím o tom blbým půleným debilovi."
     „Kdo je Deku? Takové jméno jsem včera nezaznamenal. Je to vůbec jméno?" uchechtne se.
     „Deku je... Izuku." Nemám rád, když mu musím říkat jménem. Deku je lepší. Jsem na to už zvyklý.
     „To je ten s těmi zelenými vlasy, že? Znáš ho? Myslím... Znali jste se už předtím?"
     „Chodili jsme spolu na základku, předtím, než se přestěhoval," vysvětluju to znechuceně a zároveň naštvaně.
     „Aha... Proč mu neříkáš jménem?" už začíná být otravný. Nechci se bavit o Dekuovi.
     I přesto odpovím „Nemám rád, když mu říkat jménem. Jsem na to už zvyklý. Navíc on mi říká Kacchan, takže je to, dá se říct, vyrovnané." Je pravda, že mě štve, když mě tak osloví, ale na druhou stranu se mi nelíbí představa, že mi řekne Bakugo či Katsuki. Kacchan tak nějak k němu patří. Respektive patří ta stupidní přezdívka ke mně.
     Přikývne v souhlas a dál se, díky bohu, už nevyptává.

     Položím ke svému místu tašku a pozdravím Iidu, který dorazil chvíli přede mnou. Poté se rozhlédnu jestli tu už není Kacchan. Ráno byl po hádce docela zbrklý. Rád bych věděl zda-li je v pořádku.
     Jen co ho spatřím s klukem, jehož jméno si už nepamatuji, zamířím za ním. „Ahoj Kacchan," pozdravím jen co k nim dojdu.
     „Ahoj Midoriyo," pozdraví ten kluk s červenými vlasy.
     „Ahoj ehm..." rád bych pozdrav dokončil, ale nevím jeho jméno, což mu dojde.
     „Bakugo, nechceš nás představit?" zeptá se Kacchana s uličnickým výrazem. Zdá se, že se stihli hodně sblížit.
     „Jste spolužáci, k čemu by to bylo? Navíc znáš jeho jméno." Řekne Kacchan.
     „Myslel jsem, že mi představíš toho, o kom jsme se celou cestu bavili. Je to slušnost." Pošťouchne ho.
     Oni se o mně bavili? Proč? A hlavně co rozebírali?

     Doprdele proč to musel před ním říkat? Cítím jak růžovím. Možná i rudnu.
     „Proč jsi přišel Deku?" rozhodnu se okamžitě změnit téma, aby se mi vrátil opět můj naštvaný výraz.
     „Ale no tak, Bakugo, vtip, nemusel jsi se kvůli tomu hned tak rozčílit," začne se smát Kirishima. Koukám, že miluje vtípky. Paráda!
     „Ráno jsi rychle odešel ani jsi se nerozloučil, tak jsem se chtěl ujistit, že se nic neděje," vysvětlí mi Deku.
     „Huh? Připadám ti snad v nepořádku? Jen aby bylo mezi námi jasno, tak nikdy nebudu v pohodě, dokud budu s tebou a tím debilním půlencem v jednom pokoji," naštvu se.
     „To není mé jméno."
     Vylekám se. Vedle Kirishimi stojí ten půlený šmejd „ty jsi se tu zjevil kde?! Nechcete třeba oba dva vypadnout?!"
     „Bakugo, ty jsi normálně vábička na lidi," zasměje se Kirishima.
     „Je to otravný, jen abys věděl. Teď, když jsi zjistil, že v pohodě nejsem, tak vypadni Deku. A ty půlenej šmejde taky koukej táhnout."

     Ten ubohý člověk mi pije krev. „Už jsem ti řekl, že se tak nejmenuji," znovu ho opravím klidně.
     „Kacchan zapomíná jména, nikdy se nezeptá na jméno podruhé. Několikrát se dokonce ani neobťěžoval zjišťovat jméno i napoprvé, tak ho prosím omluv," omluví toho suchara Midoriya.
     „Huh?! Já, že si nepamatuji jména? Kdo řekl, že si nepamatuju jméno tohohle půlence? Však má divné jméno. Kdo by se chtěl jmenovat Shoto Todoroki?"
     „Jsem rád, že jsi si vzpomněl na mé jméno, tak mě tak už oslovuj," řeknu a poté odejdu.

     „Kacchan, proč mu říkáš tak ošklivou přezdívkou?" zeptá se mě Deku potichu. Asi nechce, aby ho ten pablb, co konečně odchází, slyšel.
     „Ty máš co říkat Modoriyo," povzdychne si Kirishima. Otočím se na něj naštvaně.
     „Co ti vadí na Deku? Však je to super ponižující jméno," zhodnotím.
     „Je pravda, že to asi není nejmilejší, ale zvykl jsem si na to," rozzáří se Dekuovi na tváři úsměv.

•-•-•-•-•-•-•-•-•-•

     Proč se Kacchan choval dneska tak divně? Snad je v pořádku. Když nad ním tak přemýšlím, tak se stále nevrátil na intr. Naposledy jsem ho viděl s Kirishimou jak někam jdou po škole.
Měl bych něco dělat a nemyslet na to. Jenže to nejde. Vidím ho po tak dlouhé době, je snad logické, že o něj mám strach.

     Už nějakou dobu Midoriyu pozoruji. Vypadá, jakoby se mu v hlavě přehrávala válka. Sotva jsme přišli, sedl si na postel a začal sebou kroutit. Zajímalo by mě, co ho tolik rozrušilo. Moc rád bych mu nějak pomohl, ale nevím jak. Nikdy jsem zrovna nevynikal v konverzacích s ostatními.
     „Nechceš jít ven? Se tu porozhlédnout? Rovnou můžeme něco nakoupit k jídlu," nabídnu.
     Přikývne a rozzáří se jeho tvář, která mě zahřeje a zároveň trochu uvolní mou napjatost. Že by rozhovory s ostatními byly tak jednoduché? Odložím tedy knížku a zvednu se z postele. On se také zvedne. Vezmeme si potřebné věci a vyrazíme do neznámého města.
     „Kam půjdeme?" zeptá se mě a mně tak dojde, že to mám naplánovat já.
     „Neznám to tady, takže netuším. Jedinou cestu, kterou znám, je na nádraží."
     „Jel si sem vlakem?" optá se se zájmem.
     „Ne, šel jsem vyprovodit mamku."
     „A jak ses sem tedy dostal? Tvoje mamka jela vlakem, ale ty ses sem vlakem nedostal. Nějak to nechápu."
     „To je složitý," prohodím a zahledím se jinam.
     „Nějak to pochopím."
     „Nechci o tom mluvit," povede se mi zvýšit hlas, čehož okamžitě zalituju, jelikož nadskočil leknutím. „Promiň, nechtěl jsem," omluvím se okamžitě. Věděl jsem to, konverzace s někým jiným jsou na mě moc složité. A hlavně nepředvídatelné.
     Okamžitě se na mě podívá a usměje se provinilým úsměvem „ne, to ne, omlouvat bych se měl já. Byl jsem drzý."
     Přikývnu a dál to neřeším. Místo toho se snažím přijít na jiné téma, které by mohlo být příjemnější, ale žádné mě nenapadá, které by vydrželo na delší dobu.
     „Ty... Todoroki."
     „Jo?"
     „Nemusíš o tom mluvit jestli nechceš. Ale... Jak jsi přišel k té velké jizvě přes levé oko?" je nervózní, neví zda se smí ptát nebo ne. Povedlo se mu narazit na mou slabinu: otec. Je jasné, že to nemůže vědět, takže mu to za zlé nemám. Ale nervy mi každou chvílí vybuchnou.
     „Souvisí to s tím předchozím," vyhnu se suše odpovědi se snahou znovu po něm nevyjet.
     Zamyšleně přikývne „kdyby tě to někdy trápilo, můžeš se mi svěřit," jeho poslední slova, potom je už mlčky.
     I já už nepromluvím. Teprve až, když se objevíme před krámkem, tak se zeptám, co koupíme.

Ouky douky, tak opět po delší době... Tak snad mi to nějak odpustíte xD Ale snažím se... Místo příběhu, který píšu soukromě protože jsem si ho zamilovala a zveřejním ho až po dokončení, tak se během kraťoučkých časů, kdy mám chuť psát a mám i volno věnuji vašemu uspokojení a ne tomu svému, tak snad ta kapitola alespoň stála za to :D