„Kdy se ti bude můj příjezd nejvíc hodit?" zeptám se Midoriyi po několika minutách přemlouvání se na něj promluvit.
     Ležím ve své posteli s knihou v ruce, Midoriya leží v té své akorát se štosy papírů, protože se učí. Dutá palice je v posilovně. Chápu to. Mozek mu chybí, takže ten procvičovat nemůže, takže to musí dohánět na svalech.
     Venku je už tma, to ale vůbec nevadí, zas tak pozdě není na to, aby se šlo spát.
     Teď ale zpět k mé otázce. Vlastně je to týden, co jsem se zeptal, zda-li tam mohu přijet. Sice jsem dostal souhlas, ale od té doby se to vůbec neprobíralo a já bych rád věděl, jak na tom mé následující týdny budou.
     „Přijet můžeš kdykoliv budeš chtít. Však ti to říkala i mamka. Jen by bylo fajn se domluvit i s Kacchanem, když se k nám přidal," odpoví se sladkým úsměvem „jsem opravdu moc rád, že se k nám přidá. Už je to hodně dlouho, co jsem s ním něco podniknul. Možná bychom se mohli zeptat i Kirishimi?" zamyslí se. Je ponořený ve své mysli, takže ho nechci vyrušovat. Proto počkám až se na mě podívá a dá mi tak najevo, že je teď prostor k mému vyjádření.
     Kirishima? To by nebyl zlý nápad. Odlákal by dutohlavce.
     Už už se nadechuji, abych odpověděl, jenže k mému neštěstí se rozrazily dveře do našeho pokoje. Asi nemusím zmiňovat, kdo si zvolil takto nevhodný vstup.

     „Na Kirishimu rovnou zapomeňte," zasyčím výhružně. Koukám, že jsem se vrátil právě v čas. Krasoň školy to začal rozebírat, protože jsem tu nebyl. Je mi to jasné. Až ho jednou uškrtím, tak mě neviň Deku. On mě vyprovokoval. Furt mě provokuje. Štve. Sere. Jo. To je to slovo. Sere.
     „Proč ne?" zeptá se Deku se zájmem.
     „Protože je ukecanej až to bolí. Chci mít klid. Ačkoliv s vámi dvěma ho mít moc nebudu," řeknu a povzdechnu si. Propocený ručník dám trochu vyvětrat do okna, aby nezasmrádl celý pokoj. Začnu si vytahovat věci do sprchy, protože ze mě pot přímo leje.
     Půlenec si otravně povzdychne „nikdo tě nenutil s námi jít," řekne naštvaně.
     Zase se má potřebu hádat? Myslí si, že jsem blbej? Kretén. „Hele," mluvím ostře „budu si dělat co chci, jasné?" pronesu se zaťatými zuby a odcházím směr sprcha.
     „Kacchan, jsem rád, že půjdeš. Kdy by se ti to hodilo?" usměje se na mě tím svým otravným úsměvem.
     Otočím se na něj a podívám se mu do očí. Podivína, co tu akorát překáží, ignoruji. „Víš moc dobře, že přijedu kdykoliv," dnes jsem až moc klidný. Podezřelé. Tak ono je to možná... logické? V posilovně jsem se dost vyřádil. „Až se vrátím, tak si s tebou chci promluvit. O samotě," určím podmínku a pak odejdu.

     Co mu chce o samotě? Ať mě už přestane štvát! Místo toho, aby se Midoriyovi hojily rány, tak se pořád otevírají. Kdo má ten pohled na tento bolestivý jev stále snášet?
     „Midoriyo? Nechceš si to ještě rozmyslet a Bakuga tam nezvat? Akorát to tam bude kazit se svou povahou," navrhnu prosebně. Nejde o to, že já s ním nevycházím. Jde o Midoriyu.
     Zasměje se „Todoroki, proč bych si to měl rozmýšlet? Je to můj dobrý kamarád. Vím, že se chová tak, jak se chová, ale hodně si se mnou protrpěl. Má právo si to na mě teď zpětně vybít. Navíc má mamka bude nadšená, že ho po tolika letech uvidí. Alespoň přijde na jiné myšlenky," při poslední poznámce posmutní. Děje se snad něco s jeho mamkou? Očividně ano. Ale oč se jedná?
     „Půlenče, vypadni. Stejně musíš jít doučovat toho žraločího zrádce," zavrčí věčně nasraný spolubydlící ve dveřích od pokoje.
     „Já tady bydlím. Můžu odejít kdy chci. Tak mi přestaň poroučet!"

     A už jsou zase v sobě. Alespoň se už neperou. Ale i tak mi to vadí. Asi bych chtěl po nich ale hodně, kdybych si přál, aby se kamarádili.
     „FAJN! TAK SI TU PRO MĚ ZA MĚ ZŮSTAŇ! Vyřídím si telefonát a pak vypadneš, jasné?!" povzdechnu si, když uslyším Kacchanova slova. A styl, kterým to říká.
     „Komu jdeš volat, Kacchan?" zeptám se s překvapením. Kacchan nerad volá. A ani mě nenapadá s kým by volal. Možná tak Kirishima, ale tomu teď volat rozhodně nebude.

     „Matce," zavrčím. Tohle se mi vyloženě příčí. Ona je ten poslední člověk, kterému bych zavolal. Ale jinak to nejde.
     „TVOJÍ MAMCE?! MOHU JI POZDRAVIT? DLOUHO JSEM JI NESLYŠEL!" nadchne se Deku. Hodím po půlenci kukuč. Můj další triumf očividně zabral.
     Dekuovi neodpovím. Nejsem přeci tak moc hodný, abych mu odpovídal. Místo toho jsem vzal z nočního stolku svůj telefon a našel v něm kontakt na mou matku, kterou jsem hned na to vytočil. Chtěl jsem si telefon přiložit k uchu, ale místo toho jsem ho oddálil, když z něj zařval matčin hlas: „PROČ SE MI VŮBEC NEOZÝVAŠ?!"
     Jak málo stačí k tomu, abych začal taktéž řvát? „PROTOŽE NEPOTŘEBUJI VOLAT POŠAHANÉ MATCE JAKO MALÝ FAKAN!!!"
     Ani nestihne zareagovat, protože se do toho vloží Deku „dobrý den Paní Bakugová! Dlouho jsme se neslyšeli." Právě tento čin mě donutil dát hovor nahlas.
     „Aaaa! Izuku! Jak se vede chlapče! Měl by ses někdy společně s tvou mamkou stavit na návštěvu. Takže? Proč voláš Katsuki?" zeptá se mé maličkosti.
     Chvíli se zdráhám odpovědět. Ale stejně toto zapírání musí mít konec, tak proč to neukončit co nejdříve? „Tenhle víkend nepřijedu domů."
     „COŽE?! A KDE JAKO BUDEŠ?! DĚLÁŠ SI SRANDU?! DOUFÁM, ŽE JO!" začne vyšilovat. Jí je to tak moc podobné.
     „PŘESTAŇ NA MĚ ŘVÁT! Jedu k Dekuovi. Nakoupit dárky na ten otravný svátek."
     „To tam jedeš beze mě?! Necháš si Izuka zase pro sebe?! Vždy jsi byl takový! Na svou matku kašleš. Nedopřeješ jí žádné potěšení!" postěžuje si a poté promluví k Dekuovi: „Izuku? Zavolám tvé mamce a domluvíme se, kdy přijedete na návštěvu. Umírám touhou vás po tolika letech vidět!"
     Ne! V žádném případě! Odmítám! Deku k nám rozhodně nepojede!

     Celý ten rozhovor poslouchám. Nelíbí se mi styl komunikace syna s matkou, ale abych řekl pravdu, tak mé rodinné vztahy také nejsou zrovna ideální. Vypadá to, že Midoriya zná matku dutohlavce velmi dobře, a že s ní vychází. Alespoň nějaké pozitivum.
     V hlavě mi utkvěla část rozhovoru. Konkrétně: „Necháš si Izuka zase pro sebe?! Vždy jsi byl takový!" Jak to Paní Bakugová myslela? V dobrém slovasmyslu nebo v tom zlém? Udělalo mi to ještě větší zmatek v jejich vztazích. 
     Ještě spolu prohodili pár slov a poté hovor ukončili. „Půlenče, teď odejdi. Potřebuji si promluvit s Dekuem o samotě," zní podezřele klidně. Klidně, ale neústupně. Výhružně.
     Štve mě. Čím dál tím víc. Je drzý, nevychovaný, arogantní a já nevím co všechno. Každopádně je těch slov dost na jeho popis. Dost negativních slov. A pozitivní? Nenacházím. „Jestli si s ním promluvíš o samotě ty, tak si s tebou promluvím pak já," položím podmínku se stejně neústupným tónem.

     Co mi ten budižkničemu chce?!
     „Mohu se do toho vložit?" zeptá se opatrně Deku, který z této situace nemá dobrý pocit. To jsme dva. Dnešní atmosféra je od začátku divná. A divná je vlastně delší dobu. Postupně se začalo něco měnit. Rád bych řekl, že mě pouze unavilo s těmito něco řešit, ale tohle není přijatelná odpověď. Není pravdivá. Možná by se mi ten osobní hovor s půlencem hodil. Třeba by mi to pomohlo připomenout si jaký to je kretén.
      „Ne, nemůžeš Deku!" zvýším hlas. Opět mě můj hlas nezklamal. Zasadil jsem mu další slušnou ránu mezi oči. Jo, spokojenost!

     Nemám z toho všeho zrovna dobrý pocit. Kacchan se chová divně. A tyhle dva nechci nechávat o samotě. Nerad bych volal sanitku kvůli jejich nevycházení. Stejně jsem na to ale malý pán. Nic s tím nenadělám. Bohužel. A tak budu muset jen doufat.
     Kacchan nakonec přistoupil na Todorokiho podmínku. Todoroki tak poslušně odešel a zanechal nás tak o samotě. Podíval jsem se na Kacchana, který stál naproti mě. „Co si tedy potřeboval probrat, Kacchan?" zeptám se s úsměvem.
     Je nervózní. Tuhle stránku jsem už párkrát viděl. A je hrozně roztomilá. Moc často ji ale neukazuje. A před lidmi, které nezná několik let ji nikdy neukáže. Já jsem jeden z mála, před kterým se takto odhalí. Ačkoliv se to děje jen tehdy, když něco chce. Anebo když se za něco upřímně omluví.
     Uhne pohledem a lehce mu zrůžoví tváře. Je to ale tak nepatrná změna barvy, že ji lidi snadno přehlédnou. „Důvod proč jedu za tebou je ten, že chci, abys mi zase pomohl s vybráním dárků," přizná se ke svým úmyslům.
     Ach tak. Pousměji se. Vždy jsem mu pomáhal s vybíráním dárků. Nebyl na to zrovna talentovaný. Možná to vypadá tak, že jsem jeho poslíček, ale my z toho těžíme oba dva. Já mu pomohu a on mi dělá společnost.
     „Chápu, že se ti teď hlavou honí minulost a musí ti to připadat "DĚSNĚ" roztomilý, ale rád bych dostal odpověď," vymaní mě z myšlenek. Je tak sladký, když je nervózní. Je to dost úsměvné.
     Usměji se na něj zářivým úsměvem „samozřejmě, že ti pomohu. Svého kamaráda nenechám v nouzi, to je snad jasné, ne?"

Řekla bych, že teď to začne být už pomalu takové sladší :D Takže se máte asi na co těšit :)