Je konec října a tak začínám pomalu řešit dárky. A kdy jindy je řešit než při hodině fyziky? Tak nudný předmět, který dává ve všech směrech naprostou logiku. Chvíli jsem poslouchal - jako vždy - ale pak jsem se rozhodl, že začnu vymýšlet dárky na Vánoce.
     Začal jsem tím, že jsem si vytáhnul bloček na všechno a do něj jsem vypsal všechny osoby, kterým se chystám něco vymýšlet. A pak se přešlo k samotnému vymýšlení. Tak nějak jsem zjistil, že jsem na nic nepřišel až nakonec zazvonilo a já se rozhodnul dát si přestávku.
     „Co to děláš Midoriyo-kun?" poptá se Iida, který sedí vedle mě a při tom nahlíží do mého bločku.
     Nejdříve se na něj zmateně podívám, protože nevím o čem mluví, ale při jeho pohledu na můj seznam mi to došlo a tak přátelsky odpovím: „jo, tohle... Začínám vymýšlet dárky k Vánocům. Pomalu, ale jistě se blíží."
     „Aha, to je chytré. Taky bych měl už začít," přitaká.
     „Ehm... Midoriyo? Můžu tě vyrušit?" podívám se na rušitele před mou lavicí. Vyskytne se mi pohled na zářící rudé vlasy.
     „Samozřejmě, co potřebuješ Kirishimo?" otázám se.
     „Super! Jak moc ti jde matika?"
     „Ehm..." nemám tušení kam tím směřuje „řekl bych, že jsem lehce nad průměrem."
     „Ještě lepší! Nechceš mě doučovat?" zeptá se s nadějí v hlase.
     Teď jsem ještě zmatenější „nedoučuje tě už čtrnáct dní Kacchan?"
     „Jo, ale ten je na mě moc zlej! Když něco vypočítám špatně, tak mě začne mlátit sešitem!"

     Nebudu tvrdit, že naše třída není hlučná. Je hlučná. Až moc. Ale Kirishima to tady těžce přeřvává.
     Opravdu si myslí, že mu nějaké žadonění projde? Deku to stejně nepřijme. Nevěří si na nějaké doučování. Navíc v matice jsem na tom pořád lépe jak on. A to, že se Kirishima snaží sehnat někoho jiného jen proto, že po něm sem tam něco hodím nebo ho praštím či seřvu, za to nemohu. Je dutý jak poleno. Možná ještě víc. Ne možná. Určitě.
     Jen počkej Kirishimo, tohle ti jen tak neprojde. Dnes budeš počítat až zčernáš.
     „Ehm... Nějak moc se na to necítím. Nejsem dobrý ve vysvětlování," uslyším mluvící brokolici. Deku má tichý hlas, ale tak nějak jsem na něj, jak bych to řekl, navyklej. Každopádně odpověděl přesně to, co jsem si myslel, že odpoví.
     „Ale no tak! Prosím! Určitě to od tebe pochopím! Alespoň to zkus!" stále ten žralok žadoní? On si nedá pokoj, že ne?
     Nevadí, tak se do toho vsunu „KIRISHIMO!! CO TO MÁ KURVA ZNAMENAT?!" zařvu přes celou třídu.

     „O-ou, vypadá to, že mám průšvih," pronese šeptem Kirishima, který se s otřesem otočí na Kacchana, který si to kráčí k nám. „Bakugo, nechtěl jsem tě nějak urazit, jen mi nevyhovuje tvůj styl učení," začne okamžitě brblat páté přes deváté.
     „Jo tak nevyhovuje. Tak proč si to se mnou neukončil hned po naší první hodině?! Takového promrhaného času!"
     „A co bys jako dělal, kdybys mě nedoučoval?" zeptá se Kirishima, který neočekává žádnou jinou odpověď, než flákat se.
     „Co já vím, třeba bych si četl," pronese s napřímenou hlavou. Uchechtnu se. Neumím si představit Kacchana s knihou v ruce. Knihu jsem u něj viděl naposledy někdy ve školce. Na základce čtenářský deník nikdy nedělal s pronesením: Nikdy mě nedonutíte číst papíry plné nesmyslného textu. „Čemu se to jako směješ, co?!" ou, zdá se, že si mě všimnul. Nevadí.
     „Čekal jsem, že si vymyslíš nějaký lepší nesmysl," odpoví zklamaný Kirishima.
     „Taky jsem neočekával, že proneseš snad tu nejvíce vzdálenou věc od svého života," přitákám.

     Jsem nasupený, tohle si ke mně dovolovat nebudou! Ale přiznávám, mohl jsem si vymyslet něco lepšího. Ale potřeboval jsem něco rychle vymyslet a když mi zrak spočinul na knize, která leží Dekuovi na lavici, prostě jsem řekl čtení.
     Když ale uvidím nezvaného hosta, který kráčí k nám s lehkým pobaveným úšklebkem na rtech, můj naštvaný výraz se promění ve vražedný „ah, pan uhlazená košilka si nemohl dovolit zmeškat řeč o knihách, co?" upoutám těmito slovy Kirishimu a Dekua.
     „Vůbec si mě nevšímej, pouze jsem si přišel poslechnout, jak moc máš rád obsah knih," jak mě ten půlenej ksicht rozčiluje.
     „Nebudu si tě všímat, až vypadneš a přestaneš poslouchat tuhle konverzaci!"
     „Kacchan? Mluvíš docela dost nahlas, takže je těžké tě neposlouchat," promluví potichu Deku. Zase se snaží hrát na chytráka?!
     „Jo, jinak, jestli chceš, tak tě budu Kirishimo klidně doučovat. Dovoluji si říci, že mé vysvětlování je celkem dobré a v matematice se taktéž dobře orientuji, takže jestli budeš mít zájem, tak se můžeme někde sejít," změní téma jakoby se mě snažil zachránit. Já mu na tom ksichtě udělám snad další jizvu!
     „VÁŽNĚ?! TO BY BYLO SKVĚLÝ!" zapiští žralok vedle mě. „Kdy se sejdeme?!"

•-•-•-•-•-•-•-•-•-•

     KONEČNĚ CHVILKA KLIDU!!! Půlenec je v knihovně s Kirishimou, kterého doučuje. Pff... Ten červenovlasej parchant bude mít každou chvílí i červenej ksicht až ho zmlátím. A Pan uhlazená košilka bude mít další jizvu. Tentokrát ještě větší a ošklivější než tu, kterou momentálně nosí jako ozdobu. A Deku? Ten si odkráčel s pár kamarády někam do kavárny... Prý, že nemá kamarády. To mu tak budu věřit.
     Tak jak bych měl využít tohoto nerušícího ticha? Celkem dlouho jsem nic neuvařil. A tady je kuchyně. Sice v ní není spoustu věcí, ale to se nějak zvládne. Téměř nikdo ji nepoužívá. Ale já? Co bych dal za dobré jídlo. Ve škole i na intru vaří odporně! Tak jo. Rozhodnuto. Jde se vařit!

•-•-•-•-•-•-•-•-•-•

     „No a odkud jsi vůbec ty, Midoriyo?" zeptá se mě Uraraka, co sedí naproti mě s úsměvem na tváři. Odpovím jí své rodné městečko, které neznala, takže jsem jí ho ukázal na mapě.
     Byl jsem překvapen, když mě Iida pozval společně s dalšími lidmi. Je zde již zmíněná Uraraka, Asui, Ashido a Jiro. Převážně holky. Ale to vůbec nevadí. Jsou to milé spolužačky.
     Většinu času jsem jenom seděl a poslouchal jejich rozhovory. Nejsem zrovna výřečný typ, spíše naslouchám. Rozebírali snad úplně všechno na co by si člověk vzpomenul. Z toho, co jsem vypozoroval, tak Jiro miluje hudbu. Je nadchnutá, že zmínila jedna z dívek právě toto téma. Ashido je zase celá bez sebe při zmínce: oblečení. Na Asui s Urarakou a Iidou se zatím nedostalo. A na mě taktéž ne. Ale to mi vůbec nevadí.
     „Nutíš se Midoriyo?" zeptá se Uraraka opět s úsměvem. Tentokrát ale provinilým.
     „Ne, vůbec," mluvím s rukama před sebou „nejsem zrovna výřečný typ člověka."
     Uraraka přikývne, avšak vypadá stále provinile. Ashido jí ale přiběhne na pomoc „nepovídej! Musí přeci být něco, do čeho se nadchneš. Tak nám o sobě něco řekni!"
     „Je pravda, že jsme s tebou ještě nikdy moc nemluvili a nevíme tak o tobě téměř nic," přidá se Asui.
     Povzdychnu si. Neměl jsem zrovna v plánu mluvit. A už vůbec ne o sobě. Ale musím to brát tak, že se seznamuji se svou třídou a proto bych to měl brát zodpovědně. „Mám rád třeba knihy, ačkoliv Todoroki je mnohem větší čtenář..." a je to tady. Mluvím o někom jiném. A aby toho nebylo málo, tak nevím, co dalšího říct. Notak... Izuku, mysli!
     „Ráda bych toto téma rozvinula, ale není to zrovna moje silná stránka," posmutní Ashido.
     „Ne, to nic. Nemusíme si o knihách povídat."
     „Ale jak si zmínil Todorokiho..." začne Ashido se zcela jiným výrazem, než měla teď „Je to celkem kus. Řekla bych, že nejhezčí kluk ze třídy. Možná i ze školy. Ty s ním jsi na pokoji, že?"
     Nevím, co bych na toto měl říct, takže jsem jenom přikývnul v souhlas. Už jsem se nad tím nespočetněkrát pozastavoval. Očividně jsem si to myslel dobře, že je Todoroki pro dívky atraktivní, ale, že je až tak moc hezký, to bych nečekal. Jde vidět, že opačnému pohlaví nerozumím.
     „A co ten Bakugo? Ten taky není zrovna k zahození," řekne zamyšleně Jiro.
     „Mně se spíše líbí ten jeho červenovlasý kamarád. Kirishima," odpoví Ashida.
     Jiro se nad tím ještě zamyslí a poté dá za pravdu Ashidě.
     „Ty se s nimi bavíš, že? Dokonce jsi se dvěma na pokoji. Řekni nám o nich něco!" žadoní Ashido.
     Proč mám pocit, že jsem se momentálně ocitl v dívčích drbech? Proč musím být toho všeho součástí? „Omlouvám se, ale není mi příjemné rozebírat mé kamarády. Bude lepší, když se jich zeptáte sami. Teď mě omluvte, měl bych už jít, je pozdě a já se ještě na zítra nenaučil."